75 Co 59/2026-55 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 36.000 Kč a částku 15.484 Kč (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4.800 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 36.000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.516,14 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15.484 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 1.973 Kč (výrok III.).2. Výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud odůvodnil aplikací ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1.973 Kč, která představuje 52,23 % z jejich celkové výše. Tyto náklady podle okresního soudu sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2.060 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky MS ČR č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení jež nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů náleží částka 900 Kč představující 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky a dále v souvislosti s cestou realizovanou dne 6. 11. 2025 náhrada 1.350,01 Kč za cestu osobním vozidlem a náhrada za ztrátu času ve výši 600 Kč ponížené na jednu polovinu, neboť zástupce žalobkyně se zúčastnil dvou jednání. Dále okresní soud přiznal 21% DPH z cestovného a náhrady za ztrátu času. Odměnu za zastoupení advokátem, okresní soud žalobkyni nepřiznal, neboť se dle jeho názoru nejedná o účelně vynaložené náklady. Okresní soud uvedl, že jak z úřední činnosti, tak ze smlouvy o postoupení pohledávek předložené v projednávané věci vyplývá, že žalobkyně je společností, která se zabývá vymáháním postoupených pohledávek, a to ve velkém množství a jedná se prakticky o inkasní agenturu. Jako taková by měla disponovat příslušným aparátem pro správu pohledávek, které pravidelně vymáhá prostřednictvím formulářových žalob, jako je tomu v tomto případě. V souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 585/17 tak okresní soud náhradu za zastoupení advokátem nepřiznal.3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání a domáhala se jeho změny, pokud jde o výrok III. tak, že žalovanému bylo bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 10.915,92 Kč. Odvolatelka v prvé řadě souhlasila se závěrem okresního soudu, který pokud jde o náklady řízení účastníků aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a správně určil míru úspěchu a neúspěchu žalobkyně, a to v rozsahu 52,23 %. Naopak žalobkyně nesouhlasí se závěrem okresního soudu, který přiznal žalobkyni odměnu jen za 3 úkony právní služby, když žalobkyně učinila v právní věci 4 úkony právní služby, a to převzetí věci, sepis žaloby, sepis výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ve věci a účast u soudního jednání dne 6. 11. 2025. Zásadně však odvolatelka nesouhlasí s rozhodnutím okresního soudu, kterým nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů za zastupování advokátem, neboť se dle okresního soudu nejedná o účelně vynaložené náklady. Žalobkyni není zřejmé, jak soud prvého stupně k tomuto závěru došel. Je pravdou, že žalobkyně je faktoringovou společností, která je věřitelem více pohledávek, je však také držitelem licence nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů udělené jí Českou národní bankou. Tedy pozice žalobkyně je obdobná pozici banky a jen těžko může být akceptován závěr, že například banka v soudním sporu o vymožení své pohledávky se nemůže nechat zastoupit advokátem a uplatňovat náhradu nákladů řízení spojených s tímto zastoupením. Předmětem žaloby byla přitom právě pohledávka z bankovního úvěru. Žalobkyně nikterak nezneužívá nákladů na navýšení pohledávky a úvaha okresního soudu v tom směru, že by měla mít dostatek kvalifikovaných zaměstnanců, kteří by ji u soudu zastoupili naráží rovněž na skutečnost, že ani tímto způsobem by žalobkyně nedosáhla kvalifikované právní pomoci, kterou může poskytnout pouze advokát.4. Žalovaná se odvolání žalobkyně nevyjádřila.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku III. spolu s dosavadním obsahem spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je z většího rozsahu důvodné.6. Lze souhlasit se závěrem okresního soudu, který pokud jde o náhradu nákladů řízení účastníků aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Okresní soud také správně dovodil míru úspěchu účastníků ve sporu, když správně určil, že žalobkyně byla v řízení úspěšná v rozsahu 76,1 % a úspěch žalované činil 23,8 %. Okresní soud pro účely tohoto výpočtu správně kapitalizoval požadované příslušenství ke dni vyhlášení rozhodnutí. Správně také pak okresní soud určil, že žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených na nákladů v rozsahu 52,23 %.7. Odvolací soud se však nemůže ztotožnit s tím, že okresní soud žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení advokátem, kterého si žalobkyně zvolila na základě plné moci.8. Již v nálezu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, Ústavní soud vyložil, že pravidlo, dle nějž lze úspěšné procesní straně přiznat náhradu toliko účelně vynaložených nákladů, se vztahuje na jakékoliv náklady řízení, tedy i na náklady spojené se zastupováním advokátem (na odměnu za zastupování, paušální náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty). Za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O takový případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem.9. Z citované i související judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je povinností obecných soudů ve fázi rozhodování o náhradě nákladů řízení procesně úspěšné straně provést test účelnosti požadovaných nákladů řízení a že přiznat lze pouze ty, které mají charakter účelných ve vztahu k uplatněnému či bráněnému právu. V právě posuzované věci okresní soud nepochybně zvažoval otázku účelnosti žalobkyní požadované náhrady nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem, když náhradu na tyto náklady nepřiznal, nicméně tento závěr nelze v projednávané věci akceptovat. V posuzované věci nelze totiž dovozovat, že zastoupení žalobkyně vykazuje znaky zneužití práva, které by zakládalo možnost zcela odepření náhrady tohoto typu nákladů řízení ani nevykazuje jinou situaci, pro kterou by takový postup ve věci byl odůvodnitelný; tímto nemůže být sám o sobě pouze charakter poskytované právní služby jako spíše administrativní či charakter samotné činnosti žalobkyně. Pokud okresní soud v rámci odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení aplikuje závěry z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 585/17, pomíjí to, že nosným důvodem rozhodnutí Ústavního soudu byl závěr o zneužití práva na zastoupení advokátem žalobce, kdy advokát žalobce nepřímo žalobce vlastnil, čímž mělo docházet k účelovému navyšování pohledávek, a nikoliv pouze charakter podnikání žalobce spojený se správou vlastních pohledávek. Skutečnosti o zneužití práva žalobkyně na zastoupení advokátem nebyly okresním soudem zjištěny ani jinak z obsahu spisu nevyplývají, proto odvolací soud považuje argumentaci okresního soudu vycházející dílem z citovaného nálezu Ústavního soudu za nepřípadnou. V tomto směru odvolací soud nepřehlédl, že žalobkyně a její zástupce sídlí pod stejnou adresou, nicméně tato okolnost sama a osobě (bez osvědčením majetkové propojenosti mezi žalobkyní a jejím zástupcem či osvědčení společného majetkovém zájmu těchto subjektů a profitu advokáta z podnikání žalobkyně) nemůže vést k závěru o zneužití práva na zastoupení advokátem spočívajícího v nedůvodném navyšování uplatněné pohledávky.10. V právě posuzované věci tedy platí, že zde nejsou relevantní důvody pro závěr o tom, že by zastoupení žalobkyně advokátem, resp. náklady s tím spojené, měly být posouzeny jako neúčelné.11. Zbývá tedy posoudit, zda žalobkyni v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení náleží za zastoupení advokátem náhrada na odměnu počítaná z tarifní hodnoty dle § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif, dále jen „AT“) sazbou mimosmluvní odměny dle § 7 AT či tato náhrada redukovaná ve smyslu § 14b AT. K vyřešení této otázky je třeba mimo jiné posoudit samotný návrh žalobkyně v této věci učiněný, a to optikou, zda se jedná či nejedná o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaný žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech