23 CO 252/2021-150 — Krajský soud v Praze

1. Žalobkyně se žalobou u Okresního soudu v Benešově domáhala na žalované, své bývalé zaměstnavatelce, jednak zaplacení částky [částka] z titulu náhrady mzdy za období od 6. 10. do [datum] a dále omluvy za diskriminační jednání s tím, že přestože žalované doložila, že není schopna kvůli svému zdravotnímu stavu nosit roušku, žalovaná ji dne [datum] upozornila na to, že roušku mít musí a v případě, že tak neučiní, bude muset z práce odejít domů; následně dne [datum] bylo žalobkyni sděleno, že si má vzít neplacené volno nebo si má obstarat od lékaře potvrzení, že je ze zdravotních důvodů práce neschopná a konečně dne [datum] dostala žalobkyně e-mail, ze kterého vyplývá, že, pokud si nechce zakrývat ústa nebo řešit danou věc čerpáním dovolené, má danou situaci řešit pracovním volnem bez náhrady mzdy. Žalobkyně byla nucena opustit pracoviště a současně jí nebyla proplacena mzda za období od 6. 10. do [datum]. Dne [datum] pak žalovaná žalobkyni nařídila mimořádnou lékařskou prohlídku. Žalobkyně se jednáním žalované cítí být diskriminována z důvodu svého zdravotního stavu a zdravotního postižení. Má za to, že na ni žalovaná vyvíjela nátlak směrem k jednání, které by poškozovalo zdraví žalobkyně. 2. Okresní soud v Benešově (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované„ poskytnout žalobkyni náhradu mzdy za období od 6. 10. do [datum] ve výši [částka] včetně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % p. a. ode dne [datum] do zaplacení“ (výrok I.), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaslat žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu ve znění:„ Vážená paní [příjmení], v říjnu 2020 jsme po Vás požadovali splnění povinnosti nošení ochranných prostředků dýchacích cest (nos, ústa) jako je respirátor, rouška, ústenka, šátek, šál nebo jiné prostředky, které brání šíření kapének v prostorách společnosti, přestože jste měla zdravotní potvrzení o tom, že nemůžete tuto povinnost splnit. [příjmení] [příjmení] neoprávněnou diskriminaci a zásah do Vašich práv se tímto omlouváme.“ (výrok II.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok III.). 3. Soud prvního stupně vzal soud za prokázané, že žalobkyně byla od července 2013 zaměstnankyní u žalované na pozici plánovače, trpí určitými zdravotními problémy, především komplikacemi s dýcháním, a proto jí lékařka nedoporučovala nosit roušku, respirátor či jinou ochrannou pomůcku dýchacích cest s tím, že by se mohl její zdravotní stav zhoršit. V říjnu 2020, v době, kdy v České republice probíhala tzv. druhá vlna koronaviru a výskyt nakažených onemocněním covid-19 byl na vysoké úrovni, žalovaná jednala v souladu s průběžně vydávanými mimořádnými opatřeními ministerstva zdravotnictví a„ k žádné diskriminaci k osobě žalobkyně nedošlo, neboť i na její zdraví a bezpečí žalovaná dbala, když po ní vyžadovala nošení ochranných pomůcek dýchacích cest v této době covidu-19, stejně tak jako na zdraví a bezpečnost ostatních zaměstnanců žalované. Žalovaná pouze vytvářela bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí.“ Soud prvního stupně dále poukázal na to, že„ dodržování těchto pokynů ministerstva zdravotnictví bylo kontrolováno a sankcionováno v případě jejich nedodržování a žalovaná tak byla vystavena kontrolám dozorčích orgánů. Žalovaná tak nemohla vytvořit speciální podmínky a výjimky pro žalobkyni v důsledku jejích zdravotních omezení, která se nevztahovala na předepsané výjimky.“ Soud prvního stupně nezjistil, že by žalobkyně v době trvání pracovního poměru u žalované trpěla některou z diagnóz, které ve smyslu závazného výkladu nařízení ministerstva zdravotnictví ze dne [datum] představovaly výjimku z povinností ukládaných mimořádnými opatřeními ministerstva zdravotnictví. Soud prvního stupně tak neshledal diskriminační jednání vůči žalobkyni, když„ žalovaná vůči všem zaměstnancům postupovala stejně“. Podle soudu prvního stupně„ žalované nezbylo nic jiného než po žalobkyni požadovat dodržování stanovených opatření, neboť tímto způsobem chránila životy a zdraví ostatních svých zaměstnanců. Opatření přikazovala nošení roušek, respirátorů či jiných ochranných pomůcek zabraňující šíření kapének na společnost ve všech prostorách, i venkovních. Neexistovala zde výjimka, která by se vztahovala na žalobkyni a která by umožňovala žalobkyni volně se pohybovat bez těchto ochranných pomůcek zakrývající dýchací cesty.“ V této souvislosti soud prvního stupně konstatoval, že„ žalobkyně pracovala v prostorné kanceláři s dalšími zaměstnanci, ve které nebylo povinností nosit roušku, ústenku či respirátor, neboť zde byly dodržovány požadované rozestupy. Žalobkyně převážně pracovala v kanceláři a pouze 20 % své pracovní náplně byla v kontaktu s jinými osobami či musela opustit kancelář. Povinnost žalobkyně mít na ústech a nosu ochranu dýchacích cest byla pouze na chodbách a ve společných prostorech s ostatními zaměstnanci, což bylo naprosté minimum v porovnání s jinými zaměstnanci, kteří měli pravidla v tomto směru přísnější s ohledem na jejich pracovní náplň a pracovní pozici.“ 4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Namítala, že„ i sám soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně trpěla dlouhodobými vážnými dýchacími problémy, pro které musela užívat inhalátor“, a že žalovaná už z doby první vlny pandemie Covid-19 na jaře 2020 věděla, že žalobkyně trpí dlouhodobými dýchacími problémy, zejména pak astmatem, přičemž žalobkyně své dýchací problémy vůči žalované namítala jako důvod, proč odmítá roušku nosit. Poukazovala na povinnost přizpůsobit pracovní podmínky zaměstnancům se zdravotním postižením, kdy nepřijetí takového přizpůsobení se kvalifikuje jako nepřímá diskriminace podle antidiskriminačního zákona, přičemž žalovaná neprokázala, že nebylo možné přizpůsobit pracovní podmínky žalobkyni a soud prvního stupně se touto otázkou nijak nezabýval. Podle žalobkyně z napadeného rozhodnutí, ani vyjádření žalované, není zřejmé, proč nebylo možné přizpůsobit pracovní podmínky žalobkyně tak, aby tato nemusela nosit roušky, které jí prokazatelně zhoršovaly její zdravotní stav. Žalovaná přitom ani netvrdila, že by se snažila jakkoliv přispět k ochraně zdraví žalobkyně před negativními dopady nošení roušek a respirátorů. V této souvislosti žalobkyně poukazovala na judikaturu Nejvyššího správního soudu (konkrétně rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2021, čj. 7 Ao 6/2021 - 112), která upozorňuje na potřebu vypořádat se s těmito negativními dopady s tím, že„ i ochrana před onemocněním covid-19 musí brát v potaz možné negativní dopady prostředků užívaných k ochraně na zdraví osob“. Poukazovala na to, že pozdější opatření ministerstva zdravotnictví (z [datum], č. j.: MZDR [číslo] 2020 MIN/KAN) již zná výjimku pro„ osoby, které nemohou mít ze závažných zdravotních důvodů nasazen respirátor nebo zdravotnickou obličejovou masku“, což podtrhuje, že předchozí opatření bylo diskriminační, jak konstatovala judikatura Nejvyššího správního soudu, který„ opakovaně kritizoval neschopnost Ministerstva zdravotnictví ČR odůvodnit, proč z vydávaných opatřeních neexistuje výjimka pro osoby s astmatem či dalšími dýchacími problémy (jako je žalobkyně)“. Žalobkyně rovněž odkazovala na stanovisko veřejného ochránce práv (sp. zn. [číslo] VOP/LO-9821 [číslo] ze dne 6. 6. 2017), v němž se vyslovil v tom smyslu, že zaměstnavatel, poté, co mu zaměstnankyně oznámila zdravotní problémy, které ji potkaly, měl přijmout vhodná opatření vedoucí k tomu, aby mohla dále setrvat v pracovním poměru a vykonávat práci v souladu s pracovní smlouvou, přičemž měl„ aktivní povinnost vyvinout úsilí k tomu, aby ji mohl zaměstnat jinou prací, respektive převést ji na jinou práci, která by byla v souladu s uzavřenou pracovní smlouvou“, a pokud by nepřijal přiměřená opatření (přitom takové opatření přijmout mohl), dopustil by se nepřímé diskriminace. Rovněž poukazovala na v zákoníku práce zakotvený zákaz přímého či nepřímého přenášení nákladů spojených se zajišťováním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci hrazených zaměstnavatelem na zaměstnance a naopak povinnost zaměstnavatele zajišťovat pro zaměstnance, který je osobou se zdravotním postižením, na svůj náklad technickými a organizačními opatřeními, zejména (mimo jiné) potřebnou úpravu pracovních podmínek, úpravu pracovišť, vyhrazování pracovních míst, přičemž žalovaná neprokázala, že by cokoli ze jmenovaného zajistila. 5. Dále žalobkyně soudu prvního stupně vytýkala, že z napadeného rozsudku není zřejmé, jak posoudil období od 6. 10. do [datum], za které žalobkyně požadovala uhradit nezaplacenou mzdu. Namítala, že toto období nebylo možné posoudit jako„ neplacené volno“, protože o takové volno nepožádala, ale nepřítomnost žalobkyně na pracovišti si vynutil zaměstnavatel. Poukazovala na to, že pracovněprávní předpisy zaměstnavateli umožňují pouze to, aby zam