27 CO 152/2022-480 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 12. 10. 2021, č.j. 6 C 225/2010-424 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žaloba, že žalovaná je povinna odstranit stavbu [adresa] objekt bydlení stojící na pozemku parc. č. st. 609, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - západ pro katastrální území a obec Petrov na [list vlastnictví], se zamítá (výrok I.). Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] se zamítá (výrok II.). Žalobce je povinen zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši [částka] na účet Okresního soudu Praha - západ do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). Žalobce je povinen zaplatit žalované plnou náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok IV.). 2. Rozsudek byl odůvodněn tím, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná vlastní a provozuje stavbu na pozemku žalobce, neboť jí náleží zákonné věcné břemeno, resp. oprávněné omezení vlastnického práva žalobce ve veřejném zájmu, které jí vzniklo podle § 12 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích (dále také jen „zákon o telekomunikacích“), bez ohledu na skutečnost, zda byl žalobce o vzniku věcného břemene informován. Povinnost notifikovat vlastníka dotčené nemovitosti, tedy žalobce, pak podle § 12 odst. 2 zákona o telekomunikacích byla vázána na zahájení výkonu oprávnění, tedy jedná se o dva různé časové okamžiky, přičemž vznik zákonného věcného břemene jeho výkonu musel nutně předcházet. Skutečnost, že žalovaná před realizací zákonného věcného břemene neoznámila žalobci zahájení jeho realizace, nemá pak na samotnou existenci zákonného věcného břemene vliv. Za těchto okolností postrádá významu argumentace o existenci obligačního vztahu vyplývajícího ze smlouvy o nájmu pozemku žalobce uzavřené v roce 1992. Žalovaná, které vzniklo oprávnění na základě zákona, nebyla účastníkem nájemní smlouvy a nestala se subjektem nájemního vztahu ani v návaznosti na předání stavby k provozu, ani po uzavření darovací smlouvy. S ohledem na vznik právního důvodu k provozu stavby žalobce v podobě oprávnění vyplývajícího z § 12 zákona o telekomunikacích, nemá význam argumentace žalobce ohledně dočasnosti a účelu stavby sjednaného v nájemní smlouvě, když tato není předpokladem pro další trvání oprávnění žalované a pro samotnou existenci stavby. Ze stejných důvodů nemá význam skutečnost, že stavba převaděče s ohledem na zahájení digitálního vysílání ukončila svůj provoz. Rovněž není relevantní skutečnost, že na stavbě se nachází zařízení třetích osob, neboť vznik a výkon zákonného věcného břemene není podmíněn ani touto skutečností, vlastníkem stavby je žalovaná a zařízení třetích osob nezasahuje do vlastnických práv žalobce. Zákonné věcné břemeno dosud trvá, neboť navazující právní úpravy s jeho existencí nadále počítaly, srovnej výše citovaný § 107 odst. 14 zavazujícího zákona č. 151/2000 Sb. a § 147 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. Jelikož žalovaná vlastní a provozuje stavbu na základě legálního věcného břemene, samotným užíváním práv plynoucích z uvedeného věcného břemene nemůže dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť zde existuje řádný zákonný důvod, na jehož základě oprávněný nabývá prospěch z provozování telekomunikačního zařízení umístěného na cizím pozemku, a není tak naplňována žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení. K bezdůvodnému obohacení žalované nedochází ani tehdy, užívá-li předmětné telekomunikační zařízení k „ uspokojení veškerých svých podnikatelských potřeb“ tj. i k dosažení zisku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 809/2013). Proto byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované, jenž byla v řízení zcela úspěšná, byl přiznán plný nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. Poukázal na to, že soud prvního stupně mechanicky převzal závěry druhého nálezu Ústavního soudu a nesprávně rezignoval na vlastní hodnocení původního smluvního vztahu mezi žalobcem a obcí. V posuzovaném případě má existence nájemního vztahu naopak zcela zásadní význam. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 vyplývá závěr, že splnění informační povinnosti ze strany organizace spojů mělo pro uživatele či vlastníky dotčených nemovitostí zcela zásadní význam, a to i v případě, že by splnění této notifikační povinnosti nepředstavovalo podmínku pro vznik oprávnění dle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o telekomunikacích. V posuzovaném případě žalobce s ohledem na existenci nájemního vztahu oprávněně předpokládal, že je právním titulem k umístění stavby telekomunikačního vedení. Jednáním žalované, která notifikační povinnost nesplnila, byl tedy žalobce fakticky uveden v omyl a zbaven právní ochrany, kterou mu zákon o telekomunikacích poskytoval. Žalobce považuje takové jednání žalované přinejmenším za rozporné s dobrými mravy. Přestože na žalovanou jako právního nástupce obce nájemní vztah nepřešel, byla žalovaná vázána povinnostmi vyplývajícími z této nájemní smlouvy. Soudy se nijak nezabývaly existencí nájemní smlouvy ve vztahu k ustanovení § 17 odst. 3 zákona o telekomunikacích. V souladu s tímto ustanovením platí, že stavby telekomunikačních vedení musí být včas projednány s vlastníky dotčených nemovitostí. Zákonodárce tedy v případě zřizování staveb telekomunikačního vedení (které představuje výrazně vyšší zásah do vlastnického práva než realizace ostatních oprávnění dle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o telekomunikacích, stanovil přísnější podmínky, které musí být splněny. Na rozdíl od ostatních oprávnění (u kterých postačuje notifikace) se v případě stavby vyžadovalo její projednání, neboť pouze v případě projednání mohl vlastník dotčené nemovitosti vyjádřit své připomínky či např. navrhnout jiné místo pro umístění telekomunikačního vedení v rámci své nemovitosti tak, aby dopad do jeho vlastnického práva byl minimalizován. Druhý nález Ústavního soudu se k podmínkám ustanovení § 17 odst. 3 zákona o telekomunikacích vůbec nevyjádřil. Ke vzniku oprávnění zřizovat na cizích nemovitostech stavby telekomunikačního vedení dle ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona o telekomunikacích bylo tedy nezbytné splnit podmínky stanovené v ustanovení § 17 odst. 3 zákona o telekomunikacích. Pokud organizace spojů notifikační povinnost vůči žalobci nesplnila, což je v tomto řízení nesporné, nemohla stavbu telekomunikačního vedení s vlastníkem pozemků, ani projednat. Žalovaná tak v tomto řízení nesplnila základní podmínku pro vznik stavby telekomunikačního vedení, neboť stavbu budovy s televizním převaděčem, s žalovanou neprojednala. Žalobce též odkázal na odůvodnění disentního stanoviska soudce JUDr. [jméno] [příjmení] k druhému nálezu Ústavního soudu. Žalobce dále zdůraznil, že druhý nález Ústavního soudu se razantním způsobem odklonil od předchozí ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to na základě výkladů normy běžného práva, aniž by zde byl pro takový postup důvod z hlediska práva ústavního. Ústavní soud si tedy přisvojil postavení soudu čtvrtého stupně. Ústavní soud se dopustil nepřípustného extenzivního výkladu v neprospěch žalobce, a to na základě zákona, který byl přijat v době totalitního režimu a který nerespektuje ochranu vlastnického práva žalobce. Jeho rozhodnutí též nereflektuje povinnost uloženou v § 17 odst. 3 zákona o telekomunikacích, jejíž nesplnění žalobce považuje za podmínku bránící vzniku zákonného věcného břemene. Žalobce v případě neúspěchu ve sporu nepovažoval výrok o náhradě nákladů řízení za spravedlivý, s ohledem na mimořádné okolnosti celé věci, chování žalované a k průběhu a vývoji celého řízení. Nelze přiznat náhradu nákladů řízení účastníku, který i dle odůvodnění napadeného rozsudku porušil své povinnosti (porušil notifikační povinnost a porušil povinnost, že neprojednal stavbu televizního převaděče se žalobcem). V této souvislosti poukázal na postavení žalované, která je v oboru telekomunikací profesionálem, a který si musí být porušení povinností vědom, a který je porušoval (a nadále porušuje) nejspíše vědomě. Soud prvního stupně dále nepřihlédl zejména k tomu, že žalobce od žalované doposud neobdržel žádnou finanční kompenzaci (ve formě např. poplatku, náhrady, nájemného apod.) za jim tvrzené zákonné věcné břemeno a je velmi pravděpodobné, že v důsledku běhu promlčecích lhůt, ani žádnou kompenzaci nedostane. Žalobce též poukázal na to, že je již ve starobním důchodu a nemá příjmy na hrazení tak velkých nákladů řízení. Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mělo být přihlédnuto k okolnostem případu a k povaze věci. Byl to žalobce, který v dobré víře a zcela dobrovolně ve veřejném zájmu, nabídl svůj pozemek ke stavbě telekomunikačního zařízení s tím, že dle nájemní smlouvy byl v dobré víře, že telekomunikační zařízení bude na jeho pozemku pouze dočasně, dokud nebude možné šířit TV signál jiným způsobem. Žal