27 CO 223/2022-132 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Kolíně rozhodl rozsudkem ze dne 6.6.2022, č.j. 20 C 146/2021-99 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“), k návrhu manželky ve výroku I. o rozvodu manželství účastníků, jež bylo uzavřeno dne [datum] před [stát. instituce]. Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Soud prvního stupně uzavřel, že jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky k tomu, aby manželství bylo rozvedeno. Manželství je zcela evidentně hluboce a trvale rozvráceno, nelze očekávat obnovení manželského soužití, manželé spolu nežijí, netvoří manželské společenství. Manželka opustila společnou domácnost a soužití s manželem nechce obnovit. Ve vztahu se projevily vážné neshody již před osmi lety, kdy se manželka rozhodla společnou domácnost opustit, chtěla zůstat v bytě svého syna z předešlého manželství, manžel ji však tehdy přesvědčil, aby se vrátila. Od té doby ji však dle výpovědi manželky začal kontrolovat a podezřívat ze vztahů s jinými muži. Žárlivé chování manžela, jež bylo také vyhodnoceno soudem prvního stupně jako (podstatná) příčina rozvratu manželství, vzal soud prvního stupně za prokázané nejen z výpovědi manželky, ale též z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 14.10.2020, č.j. 4 T 78/2020-169, jímž byl manžel pravomocně shledán vinným, že několika ranami pěstí napadl poškozeného se slovy, že se poškozený zajímá o jeho ženu. Soud vzal při tom v úvahu i obsah výpovědí manžela a poškozeného při hlavním líčení, a i vlastní procesní vyjádření manžela. Nespokojenost manželky ve vztahu vyústila až v její odchod a rozhodnutí o nemožnosti obnovení soužití s manželem. S odkazem na splnění podmínek dle § 755 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), soud manželství i přes nesouhlas manžela rozvedl. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal manžel včasné odvolání. Namítal, že mu nebylo umožněno v dostatečné míře prokazovat, že manželství účastníků není (dle názoru manžela) rozvrácené a že manželka nevypovídala pravdu o jejich vztahu a snažila se manžela před soudem očernit. Tvrzení manželky před soudem byla pro něj překvapivá, navrhoval další dokazování k vyvrácení tvrzení manželky jak o rozvodu manželství, tak k tomu, že by byl manžel žárlivý. Uváděl, že mu není jasné, co manželku vede k podání návrhu na rozvod, on sám považoval jejich manželství za normální, tvrdil, že k rozvratu došlo až v průběhu rozvodového řízení. 3. Manželka se k odvolání manžela vyjádřila tak, že naopak trvá na svém návrhu na rozvod manželství, kategoricky vyloučila možnost obnovení soužití. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a shledal podané odvolání manžela nedůvodným. 5. Podle § 655 o.z. manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. 6. Podle § 687 odst. 2 o.z. jsou si manželé navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti. 7. Podle § 755 odst. 1 o.z. manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. 8. Dle § 755 odst. 2 o.z. přesto, že je soužití manželů rozvráceno, nemůže být manželství rozvedeno, byl-li by rozvod v rozporu a) se zájmem nezletilého dítěte manželů, které nenabylo plné svéprávnosti, který je dán zvláštními důvody, přičemž zájem dítěte na trvání manželství soud zjistí i dotazem u opatrovníka jmenovaného soudem pro řízení o úpravu poměrů k dítěti na dobu po rozvodu, nebo b) se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství, ledaže manželé spolu již nežijí alespoň po dobu tří let. 9. V souladu s § 758 o.z. manželé spolu nežijí, netvoří-li manželské či rodinné společenství, bez ohledu na to, zda mají, popřípadě vedou rodinnou domácnost, s tím, že alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce. 10. Ve shodě se soudem prvního stupně má i odvolací soud za spolehlivě zjištěný mezi účastníky nastalý rozvrat jejich manželství, který lze považovat ve smyslu citovaného § 755 odst. 1 o.z. za hluboký, trvalý a nenapravitelný. Manželka jednoznačně vyloučila možnost obnovení soužití. Manžel sám, který proti rozvodu brojil, pak na výzvu odvolacího soudu nebyl schopen uvést v podstatě nic, co by svědčilo za dané situace pro zachování manželství. Pouze zpochybňoval pravdivost tvrzení manželky o jejich vztahu. To, co uváděla v rozvodovém řízení manželka, označil za lži, měl za to, že se jej snažila„ očernit“, a to z toho důvodu, aby mohla žádat o vrácení daru, podílu na domě, v němž mají každý jednu polovinu a v němž do odchodu manželky společně žili. Tvrdil, že dle jeho názoru by bylo možno soužití obnovit, pokud by se manželka vrátila. Toto stanovisko však bylo v příkrém rozporu s naprosto jednoznačným vyjádřením manželky, která uvedla, že se k manželovi již nikdy nevrátí, nechce s ním žít a je jí bez něj dobře. Možnost obnovení soužití se tak jeví vyloučena. Též doba, která uběhla od rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne [datum], ukázala, že se jedná o stav trvalý. Přes vlastní deklaraci manžela o jeho zájmu na dalším trvání manželství pak manžel sám neuvedl ani neučinil nic, co by svědčilo pro zachování manželství a mohlo by odůvodňovat naději na obnovení společného soužití. Manželství neplní své zákonem předpokládané funkce, když manželé společně nežijí a nehospodaří. Z vyjádření manžela se podává pouze snaha o zachování současného bydlení v domě ve spoluvlastnictví manželů, v němž nyní bydlí pouze manžel, přičemž jeho spoluvlastnický podíl mu byl darován manželkou, která jej nyní dle manžela požaduje vrátit zpět. Vyřešení otázky budoucího bydlení manželů v době po jejich rozvodu (stejně tak jako zjišťování případné (ne) důvodnosti uplatněného práva na vrácení daru) však není podmínkou rozvodu manželství a nemůže být důvodem pro odepření rozvodu za situace, kdy jeden z manželů na tomto rozvodu trvá a nejsou zároveň dány předpoklady pro použití tvrdostní klauzule ve smyslu shora citovaného § 755 odst. 2 o.z. Ze strany manžela nebylo ani tvrzeno nic ve smyslu § 755 odst. 2 o.z., co by odůvodňovalo zamítnutí návrhu na rozvod manželství, v němž již nadále odmítá manželka setrvat. Zmíněná tvrdostní klauzule je institutem výjimečným a dočasným. Právo na sebeurčení každého člověka je v konečném důsledku silnější než právo druhého manžela na ochranu uzavřeného manželství, a to zejména tam, kde citová pouta manželů již vymizela. Pozitivní citový vztah, na němž by mělo být každé manželství budováno, nelze ničím vynutit. Bez vzájemného respektu a úcty, důvěry a podpory ztrácí manželství podstatnou a zásadní část, na níž tento vztah stojí a o niž se opírá (resp. měl by). K tomu, aby se tvrdostní klauzule mohla vůbec uplatnit, musí být rozvod v rozporu se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma, s tím, že (navíc) mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství. Odvolací soud uvedené zákonné předpoklady pro nerozvedení daného manželství neshledal. Žádné mimořádné okolnosti svědčící pro zachování manželství manžel v podstatě ani netvrdil. Pokud manžel zmiňoval, že v souvislosti se současnou rozvodovou situací trpí depresemi a úzkostnými stavy, případně se připojují další [anonymizováno] potíže, jedná se, bohužel, o nikoliv neobvyklé negativní dopady a průvodní jevy takovéto náročné životní situace, kdy však naopak bezdůvodně prodlužované rozvodové řízení by mohlo vést jen k dalšímu zhoršování vzájemných rozvrácených vztahů účastníků a jejich negativních projevů a dopadů. 11. Odvolací soud se též ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o příčinách rozvratu manželství, jež byly shledány v projevech žárlivosti manžela. V daném směru kromě výpovědi manželky bylo žárlivé chování manžela prokázáno především obsahem k důkazu před soudem prvního stupně provedenými listinami z [anonymizováno] spisu, zejména pak pravomocným rozsudken trestního soudu, kdy byl manžel shledán ve výroku rozsudku vinným tím, že několika ranami pěstí napadl poškozeného se slovy, že se poškozený zajímá o jeho ženu. K napadení tak došlo, jak plyne z citovaného výroku trestního rozsudku, zjevně ze žárlivosti manžela. V podrobnostech se pak v tomto směru odkazuje na podrobné a přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně v napadeném rozsudku. 12. Ze shora uvedených důvodů Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo manželství účastníků rozvedeno, jako věcně správný dle § 219