23 Co 154/2024-276 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2024, č. j. 16 C 5/2023 – 238, stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 276 458 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 0,5 % denně od 21. 5. 2020 do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) Výrokem II. stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 130 733 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jejího zástupce. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně vyplývající ze smlouvy o operativním nájmu, na základě které převzal žalovaný do užívání předmět nájmu – vozidlo , značka vozidla, . V souladu se smluvními podmínkami žalobkyně při ukončení smlouvy provedla vyúčtování žalovaným zaplacených záloh na údržbu a servisní náklady a po žalovaném požadovala doplatek částky rovnající se rozdílu mezi jím zaplacenými zálohami a skutečnými náklady uhrazenými žalobkyní. Soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o operativním nájmu se službami (operativní leasing) jako nepojmenovaná smlouva dle § 1746 odst. 2 občanského zákoníku, kdy žalovaný nesplnil své povinnosti z uvedené smlouvy vyplývající tím, že nezaplatil rozdíl mezi zaplacenými zálohami na údržbu a servis a pneuservis a skutečně žalobkyní uhrazenými službami. Neshledal důvodnou námitku žalovaného, že v dané věci není pasivně legitimovaný za stavu, kdy žalovaný neprokázal a ani netvrdil, že by někdo bez jeho vědomí disponoval předmětem operativního leasingu (motorovým vozidlem) a v rozporu s jeho požadavky umisťoval vozidlo do servisu. Pouhé tvrzení žalovaného, že předmětné vozidlo bylo k dispozici různým zaměstnancům jeho advokátní kanceláře, kteří případně vozidlo do servisu předávali, neodůvodňuje nedostatek pasivní legitimace žalovaného v dané věci. Žalobě proto v plném rozsahu vyhověl.2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal včas odvolání žalovaný, který soudu prvního stupně vytýkal především procesní pochybení, kdy nebylo vyhověno opakované žádosti zástupkyně žalovaného o odročení jednání. Tím bylo řízení zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Opětovně, tak jako v řízení před soudem prvního stupně, namítal, nedostatek pasivní legitimace, kdy je dle jeho názoru třeba vycházet z toho, že byly uzavřeny jednotlivé smlouvy o dílo, kdy zhotovitel má pohledávku pouze vůči objednateli. V řízení bylo prokázáno, že jednotlivé smlouvy byly uzavřeny s osobami odlišnými od žalovaného. Poukazoval na nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, když v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně pouze shrnuje průběh řízení a cituje odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně (v pořadí první) zrušen. Namítal nepředvídatelnost rozhodnutí, kdy soudem prvního stupně nebyl žalovanému předestřen předběžný právní názor soudu a ani nebyl vyzván k tomu, aby vystavil svou procesní obranu proti nároku žalobkyně, pokud soud dospěl k závěru, že žalovaný je v dané věci pasivně legitimován. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba v plném rozsahu zamítnuta.3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. K namítané vadě řízení poukázala na to, že zástupkyní žalovaného došlo k převzetí zastoupení s vědomím již nařízeného termínu jednání, kdy jí bylo zřejmé, že se ho nemůže zúčastnit. Pochybila tedy při převzetí zastoupení. Poukázala na to, že žalovaný, který je sám advokát, musel být se zdravotním stavem nové zástupkyně seznámen, a tedy i s tím, že se nebude moci nařízeného jednání osobně zúčastnit. Důvodem pro odročení jednání měl být plánovaný operační zákrok – plánované ukončení těhotenství císařským řezem. Za stavu, kdy zástupkyně žalovaného , tituly před jménem, , jméno FO, žalovaného zastupovala na předchozích jednáních na základě substituční plné moci udělené , tituly před jménem, Buřičem (jedním z partnerů advokátní kanceláře žalovaného), byl žalovaný nepochybně se stavem , tituly před jménem, , jméno FO, i skutečností, z jakého důvodu nemůže osobně zastoupení při nařízeném jednání soudu prvního stupně vykonat, seznámen. Poukázala i na skutečnost, že žádost o odročení jednání je datována stejným dnem, jakým byla udělena nové zástupkyni plná moc. V postupu žalovaného žalobkyně tedy spatřuje účelové jednání se snahou o oddálení rozhodnutí a dále navýšení nákladů s tím spojených, o čem svědčí i předešlé úkony, které žalovaný v řízení učinil. K námitce žalovaného o nedostatku poučení ze strany soudu prvního stupně poukázala na to, že žalovaný byl poučen již při jednání soudu prvního stupně dne 29. 5. 2023, kdy byl soudem sdělen předběžný názor, včetně toho, že námitka nedostatku pasivní legitimace je ze strany soudu považována za nedůvodnou. Žalovaný neuvedl žádná nová tvrzení ani v dalších podáních či při ústních jednáních.4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.5. Soud prvního stupně ve věci rozhodl nejprve rozsudkem (v pořadí prvním) ze dne 24. 7. 2023, č. j. 16 C 5/2023 - 126, kterým zamítl žalobu a žalobkyni stanovil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 105 851 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce. Uzavřel, že žalobkyně, ani přes opakované poučení soudu, nesplnila povinnost tvrzení ohledně jednotlivých smluv o dílo týkajících se údržby a servisních nákladů a pneuservisu. Nevylíčila dle soudu prvního stupně dostatečným způsobem, jaké konkrétní služby byly objednány, kdy, kým, jaké služby byly provedeny a za jakých okolností a jakým způsobem byly tedy uzavřeny jednotlivé smlouvy o dílo, co bylo jejich obsahem, jaké byly jejich podstatné náležitosti, sjednaná cena, kým byly uzavřeny a co bylo konkrétním předmětem každé takové smlouvy. Žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti týkající se toho, že uvedené smlouvy nebyly vyloučeny ve Všeobecných smluvních podmínkách smlouvy o operativním leasingu, která byla mezi účastníky uzavřena. Dle soudu prvního stupně žalobkyně v tomto směru uvedla pouze obecně, že se jedná o práce nutné k bezpečnému provozu předmětného vozidla v souladu s manuálem výrobce a platnými dopravními předpisy s tím, že nedisponuje bližšími informacemi o průběhu proběhlých servisních návštěv, když tyto neprováděla žalobkyně, ale byl to sám žalovaný, případně jím pověřená osoba, která jednotlivé servisní práce odsouhlasila.6. Rozsudek soudu prvního stupně (v pořadí první) byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2023, č. j. 23 Co 252/2023 - 162, které nabylo právní moci dne 5. 2. 2024, zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nesplnila svou povinnost tvrzení a z tohoto důvodu se proto předmětem řízení a nárokem žalobkyně nezabýval a neprovedl žádné dokazování. Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně v řízení uplatňuje nárok vyplývající z rámcové smlouvy o operativním nájmu se službami, která byla mezi účastníky uzavřena, a na základě které žalovaný převzal do užívání předmět nájmu – ve smlouvě specifikované motorové vozidlo. Věc je tedy třeba posoudit podle ustanovení § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jako smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena a za tohoto stavu je tedy třeba vycházet ze znění smlouvy, jejíž součástí jsou i Všeobecné smluvní podmínky operativního leasingu, na které část smlouvy odkazuje. Uzavřel, že žalobkyně měla povinnost tvrzení ve vztahu k uplatněnému nároku na zaplacení dlužné částky odpovídající rozdílu mezi žalovaným uhrazenými zálohami a skutečnými náklady vynaloženými žalobkyní s odkazem na konkrétní ustanovení smlouvy ve spojení s Všeobecnými smluvními podmínkami. V tomto směru dle odvolacího soudu povinnost tvrzení žalobkyně splnila v dostatečném rozsahu, když jednoznačně uvedla, jaké částky se domáhá, konkretizovala jednotlivé dílčí nároky, ze kterých žalobou požadovaná částka sestává, uvedla dostatečná tvrzení k výše plateb žalovaného a předložila listinné důkazy k prokázání těchto tvrzení. Poukázal na charakter institutu leasingového vztahu, kdy po celou dobu zůstává vlastníkem předmětu leasingu leasingový pronajímatel, avšak veškerá práva a povinnosti související s užíváním předmětu leasingu náleží leasingovému nájemci. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně se v důsledku chybného závěru žádným způsobem nezabýval předmětem řízení, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že je vázán právním názorem odvolacího soudu v tom, že žalobkyně uvedla v dostatečném rozsahu tvrzení, na základě kterých, uplatňuje svůj nárok. Soudu prvního stupně