27 Co 130/2024-104 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) rozhodl Okresní soud v Kladně tak, že ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 35 000 Kč jakožto zadostiučinění za způsobenou majetkovou újmu a zaslat žalobci písemnou a vlastnoručně podepsanou omluvu ve znění: „Vážený pane , tituly před jménem, , jméno FO, , tímto se Vám velice omlouvám za to, že jsem Vás ve výpovědi před policejním orgánem dne , datum, za svou osobu osočila bez jakýchkoli důkazů a křivě nařkla ze zavrženíhodného jednání vůči Vaší matce i po její smrti, z několikaletého pravidelného psaní urážlivých dopisů, ze slovní urážky Vaší matky, z nedovoleného vniknutí do jejího bytu, a že v téže výpovědi jsem Vás hrubě urážela, zejména výrazem , Anonymizováno, . Svého jednání lituji.“ Ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení, kdy procesně neúspěšnému žalobci uložil zaplatit žalované jejich náhradu ve výši 15 093,98 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované.2. Žalobce se domáhal uvedených nároků s odůvodněním, že žalovaná ve vysvětlení podaném policejnímu orgánu dne , datum, jej měla vědomě osočovat smyšlenými, úmyslně nepravdivými tvrzeními, křivě ho nařknout ze zavrženíhodného jednání vůči jeho matce i po její smrti a hrubě jej urážet. Žalobce jako nepravdivé a difamující označil výroky žalované, že 1) „nebyl schopen najít práci, což by pravděpodobně neměl mít problém práci sehnat“, 2) „začal babičku velice urážet, psal jí oficiální dopisy, kde jí nadával, a když si s ní naposledy volal, nazval ji starou sviní, tyto dopisy se opakovaly v pravidelných intervalech téměř několik let“, 3) „měl nedovoleně vniknout k babičce do bytu, když spala a nevědomky si všechny její věci nafotil“, 4) „žalobce je pravděpodobně ten nejhorší člověk, jakého jsem, kdy potkala“, 5) „to jak se v posledních letech choval k babičce se nedá nikdy odpustit“, 6) „se začal chovat jako šílenec, a z toho, co předvádí po její smrti, by se jí chtělo s odpuštěním zvracet“, 7) „dle jejího je ten člověk , Anonymizováno, , nezvládla by ho popsat jinak“ (dále též jen „předmětné výroky“). Dle žalobce byly předmětné výroky nepravdivé, hrubě jej urážející a zjevně nadbytečné, neboť se policejní orgán na žádné subjektivní názory žalované nedotazoval a žalovaná je pronášela z vlastní iniciativy. Žalobce měl za to, že byly vyřčeny vědomě se záměrem žalované ovlivnit dědický spor a rozhodnutí policejního orgánu v neprospěch žalobce a se záměrem způsobit žalobci majetkovou újmu. Žalobci tak vznikla nemajetková újma, pročež požadoval danou omluvu a částku 35 000 Kč jako náhradu za způsobenu újmu.3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že nárok žalobce není důvodný. Soud prvního stupně se podrobně zabýval jednotlivými výroky, které v případě prvního výroku posuzoval jako výrok tzv. hybridního charakteru, výroky 2) a 3) jako skutková tvrzení, výroky 4) až 7) pak jako hodnotící soudy k osobě žalobce. Formu výroků shledal (ve většině případů) kultivovanou, ještě snesitelnou, s nejvyšší mírou expresivity u výroku 7). Při tomto hodnocení bral v potaz, že obě strany vystupovaly jako soukromé osoby, žalovaná předmětné výroky uvedla na přímý dotaz veřejného orgánu ke vztahům a neshodám zůstavitelky (babičky žalované a současně matky žalobce) s rodinou, nikoli veřejně. Žalovanou vyslovená kritika žalobce v návaznosti na tento dotaz se týkala jeho soukromé sféry a jednání žalobce, kdy předmětné výroky byly proneseny na pozadí konfliktu o dědictví zůstavitelky mezi žalobcem a otcem žalované. Konflikt v rodině je přitom mnohaletý a v rámci komunikace mezi otcem žalované a žalobcem docházelo již dříve k hrubým urážkám a vyšší míře expresivity z obou stran. Nebylo zjištěno, že by se výroky dostaly do veřejného informačního prostoru, přičemž i sám žalobce se s výroky seznámil až nahlédnutím do trestního spisu. Ke konkrétním okolnostem pronesení výroků soud zdůraznil, že nelze souhlasit s žalobcem v tom, že by snad jeho spor s otcem žalované neměl mít vliv na jednání samotné žalované. Žalovaná je dcerou , jméno FO, , přičemž vzájemnou hrubost , Anonymizováno, , Anonymizováno, dle soudu zcela oprávněně vnímala žalovaná osobně, neboť se jedná o nejbližší rodinu. Důvodnost negativního vnímání jednání žalobce žalovanou plyne dále dle soudu i z toho, že trestní řízení, ve kterém došlo k posuzovanému jednání (předmětným výrokům), bylo zahájeno na podnět žalobce proti otci žalované. Soud dále zdůraznil, že v řízení nebyl prokázán žalobcem tvrzený zlý úmysl žalované. Tvrzení o vědomém lhaní žalobkyně a nepravdivém osočení žalobce cíleném k ovlivnění dědického řízení a šetření policejního orgánu žalobce založil (jen) na samotném jednání žalované, z provedených důkazů však dle soudu prvního stupně plyne pravý opak. Žalovaná spoléhala na informace od nejbližší rodiny, jimž neměla důvod nevěřit, osobně měla možnost se seznámit s jedním z dopisů žalobce zůstavitelce a rovněž měla vědomost o tom, že žalobce inicioval dané šetření policejního orgánu proti jejímu otci. Její důvěra v informace od nejbližších o chování žalobce tak měla dle soudu reálný podklad. Z dopisu žalobce matce ze dne , datum, lze dle soudu usuzovat, že žalobce k matce nechoval dostatečnou úctu (vyplývající z užitých výrazů, např. „, Anonymizováno, “) a převracel obecné společensky akceptované pravidlo, podle kterého jsou potomci ve smyslu § 910 odst. 4 o.z. odpovědni za výživu svých rodičů v jejich stáří. Žalovaná v daném kontextu neměla důvod pochybovat o jiné získané informaci, např. o nedovoleném vniknutí do bytu, nebo o nazvání matky žalobce (babičky žalované) „, Anonymizováno, “ [viz předmětné výroky 2) a 3)]. Úmysl poškodit žalobce neplyne ani ze situace, v níž žalovaná výroky pronesla, neboť tak učinila na přímý dotaz veřejného orgánu ke vztahu zůstavitelky s žalobcem a s otcem žalované a k neshodám v rodině, kdy v rámci své odpovědi hodnotila chování žalobce. Informaci žalovaná sama nijak nešířila, své výroky v rámci podaného vysvětlení uvedla větou vyjadřující vyšší míru spekulace a subjektivnosti daných tvrzení („nejsem si úplně jistá“, příp. s tím, že nemůže vypovídat v čistě korektní rovině). Snaha ovlivnit dědický spor a postup orgánu činného v trestním řízení, čímž argumentoval žalobce, ze zjištěných skutečností dle soudu také neplyne, neboť dosud žádný civilní spor o dědické právo, který by bylo možno ovlivnit, neexistuje. Ve vztahu k policejnímu orgánu pak soud poukázal na předmět daného šetření, kdy prověřovanou skutečností bylo (žalobcem tvrzené) neoprávněné opatření platebního prostředku otcem žalované. K žalobcem tvrzeným následkům předmětných výroků žalované soud uzavřel, že dané výroky nemohly objektivně zasáhnout do vážnosti a cti žalobce, neboť nebylo zjištěno, že by tyto výroky vstoupily do veřejného prostoru. Žalovaná je pronesla soukromě, a to v rámci podání vysvětlení, přičemž žalobce musel vyvinout vlastní aktivitu, aby se o nich dozvěděl. Na druhou stranu předmětné výroky mohly objektivně zasáhnout důstojnost žalobce. V tomto ohledu došlo k zásahu do důstojnosti žalobce dle soudu striktně v rámci výkonu zákonem uložené povinnosti žalované, tj. v rámci podání vysvětlení policejnímu orgánu (prošetřujícímu podnět žalobce). Jedná se tak o zásah do osobnosti žalobce, který je nutným průvodním jevem výkonu zákonem uložené povinnosti. Soud zdůraznil, že orgán činný v trestním řízení je povinen podané vysvětlení prověřovat a určit relevanci pro další vývoj trestního řízení, přičemž je zde přímý veřejný zájem na tom, aby osoba podávající vysvětlení nebyla paralyzována hrozbou civilní žaloby od osob, které z podaného vysvětlení vyjdou v negativním světle, a vypověděla vše, co může v budoucnu sloužit k vyšetření věci. Výjimkou z tohoto pravidla je jen exces osoby podávající svědectví (vysvětlení), typicky ve formě úmyslného trestného činu. Takový exces však soud v daném případě v předmětných výrocích neshledal. Při hodnocení faktických (skutkových, příp. hybridních) výroků 1) až 3) žalovaná dle soudu vypověděla vše, o čem měla vědomost, výroky byly vysloveny při plnění zákonné povinnosti před veřejným orgánem zodpovědným za posouzení jejich (ne)pravdivosti, byly proneseny na dostatečném informačním podkladu, v řízení nebyl prokázán úmysl žalované žalobce poškodit vědomou lží, či jej těmito výroky primárně hanobit či zneuctít. V případě vyslovených hodnotových soudů v rámci výroků 4) až 6), vyjadřujících negativní postoj žalované k žalobci, soud toto jednání posoudil jako (ještě) přiměřenou kritiku chování žalobce. Akcentoval přitom ústavně zaručené právo žalované vyjádřit jakýkoli subjektivní postoj vůči žalobci, děje-li se tak slušnou a civilizovanou formou, což měl za splněno. Žalobkyní použité výrazy hodnotil jako nepřekračující snesitelnou míru vulgarity či nedůstojnosti ve společnosti. Hodnotové soudy žalované tedy dle závěru soudu nedosahují potřebné intenzity pro vznik újmy odškodnitelné dle zákona. Zvlášť se pak soud zabý