23 Co 129/2025-160 — Krajský soud v Praze

1. Žalobkyně se žalobou po žalované domáhala zaplacení 11 270 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že dne , datum, uzavřela s žalovanou smlouvu o pronájmu chaty ve společném jmění manželů , jméno FO, , adresa, , na základě které se žalovaná zavázala přenechat žalobkyni a jejím dvěma synům k užívání po dobu 1 týdne od 2. do 8. 7. 2022 rekreační chatu se čtyřlůžkovým apartmánem, vyhřívaným bazénem, saunou a koupacím sudem a žalobkyně se zavázala zaplatit za sjednané užití chaty cenu ve výši 11 270 Kč. Ta byla uhrazena prostřednictvím čerpaného příspěvku zaměstnavatele z fondu kulturních a sociálních potřeb (dále jen „FKSP“). Žalovaná žalobkyni ujišťovala, že bude mít k dispozici vyhřívaný bazén, saunu i koupací sud. Poté, co žalobkyně na místě zjistila, že vyhřívaný bazén je nedokončeným staveništěm a okolí chaty je nebezpečné a nezpůsobilé pro pobyt osob, byla nucena chatu odmítnout a odstoupit od smlouvy. Žalovaná jí však již zaplacenou částku nevydala s poukazem na údajné porušení smluvních podmínek.2. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) uložil žalované zaplatit žalobkyni 11 270 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 11. 8. 2022 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a v téže lhůtě žalované uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 21 647,68 Kč, k rukám její zástupkyně (výrok II.).3. Soud prvního stupně vzal z provedeného dokazování za prokázané, že žalobkyni nabízené ubytování „vskutku připomínalo spíše staveniště, než objekt vhodný k rekreaci“, ubytování neodpovídalo nabídce, žalobkyně řádně a včas odstoupila od smlouvy o ubytování podle obecných ustanovení o odstoupení pro porušení smlouvy, čímž došlo ke zrušení závazku od počátku (ex tunc). Uzavřel, že v takovém případě musí ubytovatel, tj. žalovaná, vrátit zaplacenou částku (bezdůvodné obohacení), neboť se jedná o plnění z právního důvodu, který odpadl. Poukázal na to, že výše bezdůvodného obohacení se určuje podle hodnoty majetkového prospěchu, který obohacený získal na úkor ochuzeného, což v posuzovaném případě odpovídalo částce zaplacené zaměstnavatelem žalobkyně z fondu FKSP na základě faktury vystavené žalovanou, tj. 11 270 Kč.4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná v zákonné lhůtě odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýkala, že se náležitě nezabýval její hlavní námitkou týkající se nedostatku aktivní legitimace na straně žalobkyně, když smlouvu neuzavřela žalobkyně, nýbrž její zaměstnavatel – „Střední škola , adresa, “, která také platbu provedla ze svého fondu FKSP. Poukazovala na vyhlášku č. 114/2002 Sb., podle níž zaměstnavatel nemohl platbu provést bez uzavření smlouvy. Podle žalované, samotná komunikace žalobkyně se žalovanou přes sociální sítě nebyla sjednáním smlouvy. Dále soudu prvního stupně vytýkala, že smlouvu mezi účastníky podřadil jednak pod smlouvu ubytovací dle § 2326 OZ a současně i smlouvu zájezdovou dle § 2521 OZ, což je právně nepřípustné. Dále namítala, že žalobkyně uplatnila nárok na bezdůvodné obohacení, ale pokud smlouva zanikla, nárok by měl uplatnit její zletilý syn , jméno FO, samostatně. Podle žalované dokazováním nebylo prokázáno odstoupení od smlouvy dne , datum, , přičemž k písemnému odstoupení došlo až 8. 7. 2022, tedy v poslední den pobytu, což nebylo bez zbytečného odkladu. Žalobkyně se navíc v apartmánu skutečně ubytovala, což vyvrací její tvrzení o neakceptovatelnosti ubytování kvůli bazénu a užívání apartmánu potvrzuje i spotřeba elektřiny. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.5. Žalobkyně k odvolání uvedla, že žalovaná dezinterpretuje dnes již neexistující vyhlášku. Poukazovala na to, že právní úprava upravuje nejen příspěvky z FKSP na dovolenou, ale například i příspěvky na mateřskou školu, kdy si lze sotva představit, že by takovou smlouvu uzavíral s mateřskou školou zaměstnavatel. Dále poukazovala na to, že smlouva o ubytování byla uzavřena na dálku na základě soukromé konverzace mezi žalobkyní a žalovanou a až poté, po uzavření smlouvy, žalobkyně sdělila, jakým způsobem by mělo být fakturováno a placeno – prostřednictvím jejího zaměstnavatele. Podle žalobkyně, i kdyby došlo k nějakému porušení pravidel pro poskytování příspěvku z FKSP, nemění to nic na tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva. Dále poukázala na to, že je obvyklé, že smlouvy o ubytování i více zletilých osob uzavírá jediná osoba a ta je pak druhou smluvní stranou oproti ubytovateli. Připomněla, že sama žalovaná tvrdí, že to byla ona, kdo odstoupil od smlouvy o ubytování pro nedodržování ubytovacího řádu, a to vůči žalobkyni, čímž sama žalovaná připouští, že smluvní protistranou byla sama žalobkyně. Podle žalobkyně nebylo prokázáno, že by od smlouvy o ubytování odstoupila žalovaná, a i kdyby se tak stalo, neměla k tomu žádný relevantní důvod, neboť žalobkyně žádnou svou povinnost ze smlouvy o ubytování neporušila. Navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, odvolání není důvodné.7. Odvolací soud při rozhodování vyšel ze soudem prvního stupně provedeného dostatečného dokazování a z něj plynoucích skutkových zjištění o tom, že: Žalobkyně vytvořila poptávku po ubytování na platformě , Anonymizováno, , na kterou reagovala žalovaná, jejíž společník a jednatel nabízel čtyřlůžkový apartmán 2+kk (wc, sprcha, kuchyňka s lednicí, vařič) v dokončovaném kempu v srdci , právnická osoba, na břehu jezera , Anonymizováno, s tím, že u apartmánu se nachází vyhřívaný bazén, sauna, koupací sud. Dále probíhala elektronická komunikace s žalovanou společností přes aplikaci Messenger, ve které účastníci řešili podrobnosti pobytu; žalovaná sdělovala, že bude platit „přes fakturu z práce“, jelikož mají v práci „peníze na dovolenou“, a upřesňovala náležitosti faktury, aby fakturu zaměstnavatel uhradil. Dne 28. 3. 2022 vystavila žalovaná fakturu na částku 11 270 Kč za rekreační pobyt žalobkyně a jejích synů v termínu 2. 7. 2022 až 8. 7. 2022. Fakturu uhradil zaměstnavatel žalobkyně za použití příspěvku z FKSP. Po příjezdu žalobkyně do penzionu Wellness , právnická osoba, dne 2. 7. 2022 žalobkyně zjistila, že zde v tu dobu byly dokončeny pouze dva apartmány (č. , hodnota, a č. , hodnota, ), zatímco bazén a další apartmány dokončeny nebyly. Rovněž apartmán, který žalobkyně dostala k dispozici a ve kterém si dočasně vybalila věci, byl zvenku nedodělaný (chybělo opláštění). Provedeným dokazováním nebylo prokázáno nejen to, že by byla žalobkyni místo nedokončeného bazénu nabídnuta sauna a vířivka, ale zejména, že by žalobkyně s nějakou takovou nabídkou souhlasila. Rovněž nebylo prokázáno, že by ze strany žalobkyně došlo k jakémukoliv porušení provozního řádu. Žalobkyně se po krátkém rozmýšlení rozhodla od smlouvy odstoupit a chtěla vrátit peníze, což vedlo ještě v objektu nedokončeného penzionu k jednání s ubytovatelem, které však nebylo úspěšné. Poté, kolem třetí nebo čtvrté hodiny odpoledne, žalobkyně z penzionu odjela a dne 8. 7. 2022 zaslala žalované písemné odstoupení od smlouvy.8. Soud prvního stupně správně právní vztah mezi účastníky posoudil jako smlouvu o ubytování ve smyslu ustanovení § 2326 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) s tím, že na straně ubytovatele vystupovala žalovaná a na straně ubytovaného žalobkyně, mezi nimiž bylo ujednáno jaké ubytování [kde (penzion Wellness , právnická osoba, )], v jaké kvalitě (čtyřlůžkový apartmán 2+kk v chatě vybavené wc, sprchou a kuchyňkou s lednicí a vařičem), pro kolik osob (jeden dospělý a dva nezletilí), co bude součástí ubytovacích služeb (vyhřívaný bazén, sauna, koupací sud) a kdy se pobyt uskuteční (2. – 8. 7. 2022)]. Na skutečnosti, že smluvní protistranou žalované byla žalobkyně, nemění nic ani to, že vystavenou fakturu za žalobkyní objednané ubytování uhradil její zaměstnavatel, neboť ten, ač byl plátcem, nebyl smluvní stranou ubytovací smlouvy. Byť soud prvního stupně v této souvislosti poněkud nešťastně odkázal na ustanovení § 2521 a následující o. z. upravující zájezd, ač se v projednávané věci jednalo o smlouvu o ubytování dle § 2326 a následujících o. z., to, co je v bodu 34. odůvodnění napadeného rozsudku uvedeno k tomu, kdo si ve vztahu s žalovanou její služby objednal a uzavřel s ní smlouvu a má tak z ní vyplývající práva a povinnosti, platí i pro smlouvu o ubytování. Důvodná není ani argumentace, že zaměstnavatel mohl platbu provést pouze tehdy, uzavřel-li sám smlouvu, neboť žádná taková podmínka z tehdy platné vyhlášky č. 114/2002 Sb., o fondu kulturních a sociálních potřeb, nevyplývala.9. Dokazováním provedeným soudem prvního stupně bylo dostatečně prokázáno, že žalovaná jako ubytovatel to, k