23 Co 148/2025-111 — Krajský soud v Praze

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba č. p. , Anonymizováno, , a pozemku parc. č. , Anonymizováno, , v katastrálním území Chýně, s tím, že tyto nemovitosti darovala v roce 2021 žalovanému, avšak od darovací smlouvy odstoupila pro nevděk písemným odvoláním daru ze dne 15. 3. 2024, čímž se její vlastnické právo k nemovitostem obnovilo.2. Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , jehož součástí je rodinný dům č. p. , Anonymizováno, a pozemku parc. č. , Anonymizováno, vše v katastrálním území , adresa, , zapsaných u , právnická osoba, pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, na listu vlastnictví , Anonymizováno, , (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na nákladech řízení 29 213 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného (výrok II.).3. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že manželství účastníků již minimálně dva roky před rozvodem, reálně však po dobu značně delší, neplnilo minimálně některé z jeho společenských funkcí, kdy byl manžel (žalovaný) v manželství zjevně dlouhodobě nespokojen, zejména pro nesoulad v intimní oblasti. Po uplynutí poměrně dlouhého období řady let od ukončení intimního soužití mezi účastníky skutečně navázal vztah s jinou ženou a zpočátku jeho existenci žalobkyni nepřiznal, přičemž nebylo přesně zjištěno, kdy k počátku intimního vztahu žalovaného s uvedenou ženou došlo, když žalovaný tvrdil, že až po rozvodu manželství a žalobkyně měla za to, že již v době dřívější. Ovšem podle soudu prvního stupně, i kdyby tento vztah vznikl již koncem roku 2021, jak tvrdila žalobkyně, šlo o dobu, kdy manželství již nebylo i z pohledu žalobkyně funkční. Soud prvního stupně konstatoval, že „lež použitá žalovaným vůči žalobkyni co do existence jeho mimomanželského vztahu v určitý časový okamžik a jeho intimní poměr s jinou ženou za trvání manželství (již rozvráceného), pokud k němu vůbec před rozvodem došlo, není sice nepochybně žádoucí chování v mezilidských vztazích, jeho nesoulad se zákonem (v případě nevěry) a s dobrými mravy (v případě lži) však nedosahuje takové intenzity, která by mohla dát závěr o hrubém porušení dobrých mravů dle ustálené judikatury“. Uzavřel, že odstoupení od darovací smlouvy tak není po právu, nemohlo vyvolat právní účinky, a vlastnické právo žalobkyně k předmětu daru se neobnovilo.4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Namítala, že soud prvního stupně vycházel z nesprávných skutkových zjištění, když uvedl, že intimní soužití mezi účastníky skončilo v roce 2011, ačkoli žalovaný takové tvrzení neuplatnil. Poukazovala na to, že pouhé nesdílení ložnice nelze zaměňovat s ukončením intimního soužití. Dále soudu prvního stupně vytýkala, že nepřesně určil počátek vztahu žalovaného s jinou ženou, což bylo způsobeno tím, že soud odmítl provést navržené důkazy, konkrétně účastnický výslech žalobkyně a výslech dcery účastníků, aniž by to jakkoliv zdůvodnil. Dále namítala, že soud vycházel z nesprávného právního názoru, že z občanského zákoníku vyplývá povinnost manželů vést intimní soužití, což je výklad odporující evropské judikatuře, kde bylo zdůrazněno, že souhlas s manželstvím neznamená souhlas s budoucími sexuálními vztahy a že jakýkoli sexuální akt bez souhlasu představuje sexuální násilí. Vytýkala soudu prvního stupně chybné posouzení, že nevěra žalovaného nepředstavuje hrubé porušení dobrých mravů, a proto neshledal odstoupení žalobkyně od darovací smlouvy jako oprávněné. Poukazovala na to, že zákon nezná kategorii „hrubého“ porušení dobrých mravů, nýbrž vyžaduje pouze zjevné porušení dobrých mravů, nikoli jejich „hrubost“, přičemž, podle žalobkyně, věrnost je zákonnou povinností manželů a porušení zákona vždy představuje zároveň porušení dobrých mravů a není tedy prostor pro úvahy soudu, zda intenzita porušení byla dostatečná. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.5. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, navrhoval potvrzení napadeného rozsudku a přiznání nákladů odvolacího řízení.6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Pro účely odvolacího řízení pak odvolací soud vycházel ze skutkových okolností a skutečností patrných z obsahu soudního spisu, tak jak je v dosavadním průběhu řízení shromáždil soud prvního stupně, který rozhodné skutkové okolnosti zjistil v dostatečném rozsahu. Účastníci jsou bývalí manželé, jejichž manželství uzavřené dne , datum, bylo pravomocně rozvedeno ke dni , datum, . K návrhu na rozvod podanému manželem (žalovaným) s tím, že manželství neplní své společenské funkce, manželé spolu nežijí, ani nevedou společnou domácnost, se manželka (žalobkyně) připojila s tím, manželé spolu již cca dva roky nežijí, jejich manželství je trvale, hluboce a nenapravitelně rozvrácené a nelze předpokládat jeho obnovu. Protože byly splněny podmínky ustanovení § 757 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále i jen „o. z.“), bylo manželství účastníků rozvedeno bez zjišťování příčin jeho rozvratu. Účastníci měli zúžené společné jmění manželů. Nemovitosti, které jsou předmětem řízení (pozemky, které žalovaný nabyl před uzavřením manželství účastníků a dům postavený za jeho trvání), byly ve výlučném vlastnictví žalobce, který je darovací smlouvou ze dne , datum, převedl na žalobkyni a ta je darovací smlouvou ze dne , datum, darovala zpět žalovanému. Dopisem ze dne , datum, žalobkyně tento dar odvolala pro nevděk, který měl spočívat v tom, že jí žalovaný po celou dobu rozvodového řízení tvrdil, že nikoho nemá, přičemž se žalobkyně v dubnu 2023 dověděla, že jí byl žalovaný za trvání manželství nevěrný s jinou ženou a tato nevěra, která začala koncem roku 2021, byla pravou příčinou podání návrhu na rozvod jejich manželství. Vše mělo vyjít najevo v dubnu 2023, když musel žalovaný dceři Magdaléně vysvětlit, kdo je paní, která s ním bydlí. Podle žalobkyně jí tímto jednáním žalovaný úmyslně ublížil, jde o porušení dobrých mravů i zákona (§ 687 občanského zákoníku). Žalovaný dopisem ze dne , datum, odvolání daru odmítl.8. Podle ustanovení § 2072 odst. 1 o. z., ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny.9. Soud prvního stupně předně správně vyhodnotil otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. (byť chybně odkázal na obsahově shodné dřívější znění tohoto ustanovení).10. Správně se pak zabýval zkoumáním, zda se žalovaný dopustil jednání, jež mu bylo vytýkáno dopisem žalobkyně ze dne , datum, a zda takové jednání naplňuje předpoklady ustanovení § 2072 odst. 1 o. z. pro účinné odstoupení žalobkyně od darovací smlouvy ze dne , datum, . Nepochybil, pokud se, za situace, že mezi účastníky panoval spor o to, kdy žalovaný navázal intimní známost se svou nynější partnerkou, zda tomu bylo již na konci roku 2021, jak tvrdila žalobkyně či až začátkem roku 2023, jak tvrdil žalovaný, zabýval otázkou, zda by žalobkyní vytýkané jednání, bylo-li by prokázáno, bylo s ohledem na všechny okolnosti způsobilé naplnit nevděk a důvod pro odvolání daru ve smyslu § 2072 odst. 1 věty první o. z.11. Podle § 2072 odst. 1 o. z. platí, že nevděkem již není jen chování v rozporu s dobrými mravy, tak jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží. Do posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru tak vstupuje i subjektivní kritérium ublížení dárci (srov. Hulmák a spol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014), 1. vydání, C. H. Beck, 2014, str. 21 – 24). Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem „hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat (srov. též komentář k § 2072 o. z. v ASPI). Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu