26 Co 256/2025-222 — Krajský soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem Okresní soud v Mělníku (soud I. stupně) ve výroku I. uložil žalovanému povinnost vyklidit nemovitosti, a to pozemek parc. č. st. , Anonymizováno, , zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba , adresa, , rodinný dům, pozemek parc. č. st. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba bez č. p. /č. e., pozemek parc. č. , Anonymizováno, , ostatní plocha, pozemek parc. č. , Anonymizováno, ostatní ploch a pozemek parc. č. , Anonymizováno, , ostatní plocha, vše v obci a katastrálním území , adresa, (dále případně jen „Nemovitosti“), a tyto Nemovitosti žalobci odevzdat do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 30 668,16 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.2. Po provedeném dokazování soud I. stupně uzavřel, že žalobce je vlastníkem Nemovitostí a že žalovaný tyto Nemovitosti užívá bez právního důvodu. Za situace, kdy žalobce s tím, aby žalovaný Nemovitosti nadále užíval, nesouhlasí, domáhá se po právu v rámci ochrany svého vlastnického práva ve smyslu § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,o. z.“) vyklizení žalovaného. Žalovaný v řízení namítal, že případ vykazuje takové okolnosti, pro které by byl výkon práva žalobce na vyklizení žalovaného z Nemovitostí v rozporu s dobrými mravy. Konkrétně žádal zohlednit, že na výstavbě rodinného domu č. p. , Anonymizováno, se podílel vlastní prací i finančně, že v Nemovitostech dlouhodobě žije, že žalobce je jeho syn a měl by projevovat k němu náležitou úctu. Žalovaný je starobním důchodcem a ze strany žalobce jde jen o snahu mu uškodit. Soud I. stupně však vzal v potaz i další zjištěné okolnosti, a to, že vztahy žalovaného s dalšími členy rodiny jsou silně konfliktní, a to jak se žalobcem samotným, tak s matkou žalobce, tzn. bývalou manželkou žalovaného, která však v Nemovitostech rovněž stále žije, a dále s dcerou žalobce (vnučkou žalovaného), která Nemovitosti po určitý čas se svou rodinou užívala, ale z důvodu konfliktů se žalovaným z Nemovitostí nakonec odešla. Soud I. stupně uzavřel, že soužití žalobce a žalovaného na Nemovitostech není z důvodu trvale konfliktních vztahů možné. Dále soud I. stupně zjistil, že žalobce vlastní byt v současné době nemá, přebývá v podnájmu. Naopak žalovaný je vlastníkem dvou nemovitostí, a to domu v , adresa, a bytové jednotky v Neratovicích. Za těchto okolností soud I. stupně rozpor výkonu práva žalobce na vyklizení žalovaného z Nemovitostí s dobrými mravy neshledal, a proto žalobě vyhověl.3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. Namítl v něm, že co se týče okolností, které byly zjišťovány za účelem posouzení otázky dobrých mravů, soud I. stupně nesprávně přihlédl k výpovědím svědků , jméno FO, (bratr žalobce, syn žalovaného), , jméno FO, (bývalá manželka), , jméno FO, (dcera žalobce, vnučka žalovaného) a účastnické výpovědi žalobce, když tyto osoby jednaly ve vzájemné shodě, zaujatě vůči žalovanému. Není pravdou, že by se žalovaný na financování domu na Nemovitostech nepodílel, že by vztahy byly vyhrocené jen z důvodů na jeho straně. Pokud se na úhradách spojených s užíváním Nemovitostí nijak nepodílel, není to jeho chybou, protože žalobce mu nepředložil žádné písemné vyúčtování. Není rovněž pravdou, že by dům č. p. , Anonymizováno, v , adresa, , ve kterém nyní bydlí, nebyl vystavěn jako dvougenerační, má i dvě samostatné kuchyně. Není pravdou, že by vynakládal miliónové částky na rekonstrukci svého domu v , adresa, . Tento dům není obyvatelný, nemá kuchyň, topení, koupelnu ani záchod. Pokud pak jde o druhou soudem zmiňovanou nemovitost – bytovou jednotku v Neratovicích, tu už nevlastní. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.4. Žalobce v písemném vyjádření k odvolání navrhl rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdit. Poukázal na to, že žalovaný ani nezpochybňuje, že mu v současné době žádný právní důvod k užívání Nemovitostí nesvědčí. Pokud pak jde o otázku tvrzeného rozporu jeho vyklizení z Nemovitosti s dobrými mravy, tuto soud I. stupně správně vyřešil tak, že porušení dobrých mravů neshledal. Pokud žalovaný v odvolání předkládá fotografie o stavu své Nemovitosti v , adresa, , jednak jde v odvolacím řízení o již nepřípustné důkazy, jednak je na nich zachycen jiný dům v téže ulici.5. Odvolací soud poté, co usoudil, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád /dále jen ,,o. s. ř.“/), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.6. Podle § 1040 odst. 1 o. z.: Kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.7. Podle § 2 odst. 3 o. z.: Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.8. Podle § 8 o. z.: Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.9. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř.: Uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.10. Dle názoru odvolacího soudu soud I. stupně provedl dokazování v míře dostatečné pro učinění všech podstatných skutkových zjištění, skutkových i právních závěrů. Zjištěné skutečnosti přitom považuje odvolací soud za správné, a v tomto směru proto pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud pouze doplnil dokazování (§ 213a odst. 1 o. s. ř.) o sdělení obsahu aktuálního výpisu z katastru nemovitostí (30. 11. 2025) ohledně bytové jednotky č. , Anonymizováno, v budově č. p. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , ze kterého zjistil, že žalovaný již není vlastníkem této bytové jednotky, vlastníkem je , jméno FO, , , adresa, , , adresa, .11. Soud I. stupně správně uzavřel, že žalobce je výlučným vlastníkem Nemovitostí a že žalovaný tyto Nemovitosti v současné době užívá bez jakéhokoliv právního titulu. Za situace, kdy žalobce s tím, aby žalovaný Nemovitosti dále užíval, nesouhlasí, důvodně se domáhá jeho vyklizení z důvodu ochrany svého vlastnického práva dle § 1040 odst. 1 o. z.12. Soud I. stupně rovněž správně uzavřel, že v řízení nebyly prokázány takové okolnosti, které by případně odůvodňovaly, aby žalobci bylo právo na vyklizení žalovaného odepřeno pro rozpor s dobrými mravy, který by zakládal zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Podle ustálené soudní praxe jsou dobré mravy ve smyslu norem občanského práva definovány jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.13. I při zvážení toho, že žalovaný užívá Nemovitosti dlouhodobě, že se případně podílel na vybudování domu č. p. 13 na nich umístněného, že je otcem žalobce a osobou vyššího věku, nelze zároveň přehlédnout, že žalobce v současné době má zajištěno vlastní bydlení pouze v podobě podnájmu, přičemž jeho soužití se žalovaným v jednom domě by nebylo možné z důvodu jejich vyhrocených konfliktních vztahů a vzájemného odporu, jakož nelze přehlédnout ani to, že žalovaný v současné době disponuje nemovitým majetkem (dům v , adresa, ), který byť by nebyl v současnosti bez dalších úprav vhodný k obývání (jak žalovaný tvrdí), představuje značnou majetkovou hodnotu, kterou by mohl žalovaný zpeněžit a z utržených prostředků si zajistit plnohodnotné bydlení pro svoji osobu. Tento souhrn okolností tak zcela odůvodňuje závěr, že výkon práva žalobce na ochranu svého vlastnictví v podobě požadavku na vyklizení žalovaného z Nemovitostí v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. není, a tedy nejedná se ze strany žalobce ani o projev zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.14. Soud I. stupně proto správně žalobě na vyklizení žalovaného z Nemovitostí vyhověl, přičemž s ohledem na vyšší věk žalovaného a delší časovou potřebu k vyklizení všech jeho věcí, správně stanovil lhůtu vyklizení v délce třiceti dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).15. Z podaných důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to i v nákladovém výroku s odkazem na jeho správné odůvodnění.16. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a ve věci úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 5 500 Kč, tj. odměna advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu dne 3. 12. 2025) po 2 300 Kč podle § 7 bod 5, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních sl