26 Co 69/2025-128 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl shora označeným rozsudkem tak, že žalovaná je povinna vyklidit pozemek parc. č. st. , Anonymizováno, a budovu č. p. , Anonymizováno, , která je součástí pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , vše v obci a katastrálním území , adresa, , zapsáno v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu pro , adresa, , na LV č. , hodnota, (dále jen ,,Nemovitosti“), a to do pěti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobu žalované na určení, že žalovaná je vlastníkem nemovitých věcí - pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , zastavěná plocha a nádvoří, budovy č. p. , Anonymizováno, , která je součástí tohoto pozemku, vše v katastrálním území a obci , adresa, (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 18 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaná užívá pozemek parc. č. st. , Anonymizováno, v , Anonymizováno, k bydlení, a to dlouhodobě, zřejmě již od roku 1988. Pozemek začala užívat v souvislosti s navázáním družského vztahu s panem , jméno FO, , ze kterého se narodily i děti. Zjevně zůstala v místě i po smrti pana , jméno FO, v roce 2009. Předmět sporu v roce 2019 nabyla do vlastnictví žalobkyně na základě kupní smlouvy uzavřené s předchozími vlastníky Nemovitostí, jednou z nich byla právní nástupkyně pana , jméno FO, .3. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil za použití § 987, § 989, § 1089, §1091, § 1095, § 3066 a § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) se závěrem, že ačkoli žalovaná nepřetržitě užívala Nemovitosti již od konce 80. let 20. století, soud prvního stupně má za to, že k mimořádnému vydržení dojít nemohlo. U žalované totiž nikdy nešlo o držbu vlastnického práva. Žalovaná se věcí neujala, aby je měla jako vlastní, pouze je fakticky užívala. Nejprve je užívala společně se svým druhem , jméno FO, , který jí takové užívání umožňoval; v té době těžko mohla mít žalovaná za to, že věci užívá jako vlastní. Její užívací právo bylo odvozené od práva druha. Po smrti , jméno FO, v roce 2009 v užívání pokračovala a zjevně se nezajímala o to, komu Nemovitosti vlastnicky patří, neboť zřejmě užívání žalované nikdo nebránil. Ani tehdy však žalovaná nemohla mít za to, že je vlastníkem, nešlo o držbu vlastnického práva, pouze o výprosu, tedy o situaci, kdy vlastník užívání toleroval. Takové užívání se navíc datovalo až od roku 2009, tedy do data podání žaloby neuplynula požadovaná 20 letá vydržecí doba mimořádného vydržení. Otázkou přítomnosti či nepřítomnosti nepoctivého úmyslu se proto soud prvního stupně ani nezabýval. Žalovaná se nikdy nestala vlastníkem předmětu sporu, soud prvního stupně proto zamítl vzájemnou žalobu jako nedůvodnou a ze stejného důvodu žalobě žalobkyně vyhověl. Lhůtu k vyklizení pak stanovil 5 měsíců, s ohledem na prokázaný nepříznivý zdravotní stav žalované, snížený intelekt a neschopnost samostatného výkonu práce a zjevně i obstarávání životních potřeb, jde-li o složitější záležitosti. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 a § 151 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).4. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná odvolání, ve kterém namítala, že soud prvního stupně nezjistil, že v dědickém řízení po panu , jméno FO, , měl být jeho právním nástupcem rovněž syn žalované , právnická osoba, , kdy žalovaná prokázala, že , jméno FO, byl otcem tohoto jejich společného syna. , právnická osoba, měl být rovněž dědicem, avšak jeho dědické právo bylo pominuto. Žalovaná má za to, že pro mimořádné vydržení je podstatná pouze držba předmětných věcí žalovanou, kdy v souladu s § 987 o. z. byla držitelkou Nemovitostí, tedy vykonávala právo pro sebe. U mimořádného vydržení zákon nepožaduje, aby se jednalo o držbu vlastnickou. Touto otázkou se rovněž zabýval Nejvyšší soud v rozsudku č. j. 22 Cdo 3387/2021-221. Soud prvního stupně zaměňuje prostou držbu za držbu vlastnického práva, což je vybočením z podmínek právní úpravy mimořádného vydržení. Žalovaná vykonávala držbu věcí společně se svým druhem , jméno FO, od úmrtí jeho otce. Žalovaná ani , jméno FO, nevěděli nic o pozdějším vlastnickém právu jeho sestry paní , jméno FO, . To vyplývá i ze skutečnosti, že po jejím úmrtí nikdo neřešil vlastnické právo k Nemovitostem. Soud při stanovení lhůty k vyklizení nezjišťoval, jaké možnosti mají orgány státní správy a místní samosprávy pro řešení situace, do které se žalovaná dostane po případném nabytí právní moci napadeného rozsudku. Žalovaná dále nesouhlasí s povinností platit náhradu nákladů řízení žalobkyni, soud měl vycházet z listinných podkladů ohledně zdravotního stavu a sociální situace žalované a uplatnit postup podle § 150 o. s. ř. Žalovaná doložila soudu, že nemá nárok na invalidní ani starobní důchod, není schopna výdělečné činnosti a dostává pouze minimální sociální dávky. Žalovaná má za to, že jsou u ní splněny podmínky pro použití § 150 o. s. ř. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu na vyklizení nemovitých věcí zamítne, vyhoví vzájemné žalobě žalované a přizná žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.5. Žalobkyně se k podanému odvolání vyjádřila tak, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za zcela správný. V případě mimořádné držby je nutné, aby byly splněny předpoklady držby, a to objektivní složka (faktická možnost držitele věc ovládat) a subjektivní složka (úmysl držitele mít věc pro sebe jako vlastník). Předmětem držby musí být vždy majetkové právo, a to buď vlastnické nebo jiné. V projednávaném případě tak nebyla splněna subjektivní složka držby, neboť žalovaná nikdy nemohla mít za to, že je vlastníkem Nemovitostí. V řízení bylo prokázáno, že do roku 2009 žalovaná Nemovitosti užívala se svým druhem, který jí bydlení umožňoval. Nemohlo jít o držbu žádného práva, mohlo jít pouze o prosté užívání. V tomto období žalovaná nemohla mít za to, že Nemovitosti užívá jako vlastník, a že jí věc náleží. Po smrti , jméno FO, v roce 2009 v užívání pokračovala, ačkoli jí muselo být zřejmé, že k užívání nemá žádný titul. Mohla tak věc užívat buď na základě výprosy, nebo ji užívala protiprávně. I kdyby tomu však tak bylo a žalovaná by užívala věc jako vlastní, tak od smrti , jméno FO, neuplynula požadovaná doba 20 let. Ohledně lhůty k vyklizení, žalobkyně považuje lhůtu 5 měsíců za přiměřenou, když se jedná o lhůtu 10 x delší, než je lhůta zákonná a byla stanovena s ohledem na tíživou sociální situaci žalované. Žalobkyně dále nevidí žádný důvod, proč by za řádné uplatňování svým práv, kterých se bez své viny musela domoci u soudu, měla být stižena sankcí ve formě nepřiznání náhrady nákladů řízení, kterou musela z důvodu protiprávního jednání žalované na vedení sporu vynaložit. Žalobkyně opakovaně žalovanou žádala, aby Nemovitosti opustila, neboť neměla žádný právní titul k jejich užívání. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contrario, § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které mu předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné.7. Na základě přezkoumání obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některými ze zmatečnostních vad uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinými vadami před soudem prvního stupně, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a jejichž náprava by nemohla být zjednána za odvolacího řízení, k nimž je odvolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.8. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jak je zřejmý z obsahu soudního spisu a shrnut v bodě č. 2. odůvodnění tohoto rozsudku shora, přičemž lze též odkázat na 17. odstavec odůvodnění napadeného rozsudku. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se nezměnil ani po zopakování důkazu trestním spisem Obvodního oddělení VB , adresa, sp. zn. , spisová značka, .9. Z trestního spisu Obvodního oddělení VB , adresa, sp. zn. , spisová značka, , konkrétně z protokolu o výslechu žalované ze dne 11. 9. 1987, vyplývá, že žalovaná ve věci uvedla, že po propuštění z vazby v červnu 1987 přespávala u svého kamaráda , jméno FO, , který ji poskytoval stravu. Z protokolu o výslechu svědka , jméno FO, ze dne 28. 9. 1987 vyplývá, že při výslechu uvedl, že , Jméno žalované, zná již delší dobu, občas u něj přespávala, než byla ve vazbě v , adresa, . Občas u něj přespává i po propuštění z vazby, dává jí najíst.10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou správné a odvolací