27 Co 187/2025-178 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 20. 2. 2025, č. j. 3 C 93/2024-133, (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 200 000 Kč od 13. 1. 2024 do zaplacení (výrok I.) s tím, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.).2. Soud prvního stupně vycházel z toho, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 12. 11. 2020. Dne 20. 4. 2018, tedy za trvání manželství, účastníci uzavřeli s , Anonymizováno, a. s. smlouvu č. , Anonymizováno, o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 6 300 000 Kč. Ke dni 31. 1. 2025 činil nesplacený zůstatek úvěru 5 668 397,84 Kč. Účastníci uzavřeli dne 25. 2. 2020 smlouvu o úpravě vzájemných majetkových poměrů, ve které se žalovaný zavázal hradit mj. dluhy vyplývající ze smlouvy o hypotečním úvěru. Žalovaný se následně opakovaně ocitl v prodlení s úhradou jednotlivých splátek z úvěrové smlouvy a banka ho opakovaně vyzývala k úhradě příslušné dlužné částky (včetně smluvní pokuty a náhrady nákladů za upomínání). Žalobkyně je jako spolužadatelka o úvěr vedena v Bankovním registru klientských informací s rizikovým statusem, přičemž v rámci předmětného hypotečního úvěrů bylo od listopadu 2021 do prosince 2024 evidováno 5 případů prodlení se splácením, u dalších dvou úvěrových produktů samotné žalobkyně nebylo od listopadu 2021 do října 2023 evidováno žádné prodlení s úhradou splátek. Žalobkyně se cítí být opožděným splácením hypotečního úvěru ze strany žalovaného psychicky poškozena, kdy výši své nemajetkové újmy vyčíslila na 200 000 Kč. Banka doposud v souvislosti s neplněním závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy po žalobkyni ničeho nežádala a žalobkyni tak žádná majetková škoda nevznikla (žalobkyně ani její vznik netvrdila). Pokud jde o tvrzenou nemajetkovou újmu, soud prvního stupně shledal, že porušení smluvně převzaté povinnosti ze strany žalovaného nezakládá bez dalšího závazek k náhradě nemajetkové újmy. Podle § 2894 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) postihuje škůdce povinnost k náhradě nemajetkové újmy jen tehdy, pokud byla povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, což není tento případ. Ani zákon zvlášť nestanoví, že by se v takovém případě nahrazovala nemajetková újma. Soud prvního stupně rovněž neshledal, že by bylo zasaženo legitimního očekávání žalobkyně v dodržení uzavřené smlouvy způsobem, který by zakládal nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy. V úvahu dle soudu prvního stupně nepřichází ani aplikace § 2971 o. z., neboť prosté (byť opakované) porušování smlouvy nelze považovat za porušení důležité právní povinnosti, které by žalovaný činil z hrubé nedbalosti, natož aby bylo možné v jednání žalovaného spatřovat kvalifikovaný úmysl – touhu ničit, ublížit nebo přítomnost jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Mezi jednáním žalovaného v podobě prodlení s úhradou jednotlivých splátek a tvrzenou újmou žalobkyně navíc ani není bezprostřední příčinná souvislost. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že žalovaný dlouhodobě porušoval smluvně převzaté povinnosti a žalobkyni dosud z předmětného hypotečního dluhu nevyvázal (např. refinancováním úvěru). Omlouvat prodlení s plněním převzatých závazků nelze ani s ohledem na omezení podnikání způsobené pandemií covidu-19, neboť s touto situací se muselo nějakým způsobem vyrovnat mnoho osob. Žalovaný navíc v roce 2020 prodal nemovitosti nikoli zanedbatelné hodnoty.3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, a to v celém rozsahu. Podle žalobkyně s ohledem na § 2956 a § 3 odst. 2 písm. d) o. z. neobstojí závěr soudu prvního stupně, že nebylo úmyslem zákonodárce založit právo na náhradu nemajetkové újmy v případech smluvně převzatého závazku. Pokud porušení smluvních závazků vysokou měrou zasahuje do života dotčené strany, je třeba náhradu nemajetkové újmy poskytnout. Jinak by se mohlo vyplácet, že porušení smluvní povinností zasáhne do nemajetkových práv. Porušení zásady, že se smlouvy mají dodržovat, by se ve smyslu § 3 odst. 3 o. z. mělo vždy považovat za zásad do přirozeného práva člověka. Zákon chrání legitimní očekávání každé strany, že druhá strana smlouvu dodrží a splní veškeré převzaté povinnosti. Porušení smluvní povinnosti proto vždy představuje zásah do přirozeného práva. V daném případě je přitom porušení smluvně převzaté povinnosti ze strany žalovaného a jeho dopad do života žalobkyně velmi intenzivní. Žalobkyně pokládá za nesprávný rovněž závěr soudu prvního stupně ohledně absence příčinné souvislosti. Nebýt totiž prodlení žalovaného při splácení úvěru, banka by bezesporu žalobkyni nikdy nezapsala do registru dlužníků. Řetězec skutkových událostí byl v daném případě spuštěn nesplněním závazku žalovaného vůči bance na podkladě smluvního ujednání bývalých manželů. Zhoršení úvěrové pověsti žalobkyně proto nastalo v příčinného souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalovaným. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že bude žalobě vyhověno a žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.4. Žalovaný k odvolání uvedl, že považuje rozsudek soudu prvního stupně po skutkové i právní stránce za správný a odvolací námitky za neopodstatněné. Soud prvního stupně pouze podcenil důkazní návrhy k tvrzení ohledně zhoršení ekonomické situace žalovaného, a žalovaný tak na těchto návrzích trvá. Žalobkyně ekonomickou situaci žalovaného pouze zhoršila tím, že na něj podala návrh na exekuci pro výživné na nezletilou dceru.5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Odvolací soud přitom shledal, že odvolání žalobkyně není důvodné.6. Při přezkumu odvolací soud zcela vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně. Odvolací soud neprováděl dokazování k tvrzení žalovaného ohledně zhoršení jeho ekonomické situace během pandemie covidu-19, neboť tato okolnost není pro posouzení věci jakkoliv relevantní. Odvolací soud pouze účastníky při jednání upozornil, že ohledně náhrady nákladů řízení neshledává důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř.7. Z hlediska skutkových zjištění nepanuje mezi účastníky sporu, a lze tak plně odkázat na rozsudek soudu prvního stupně (odst. 4-10). Účastníci jsou bývalí manželé, kteří za trvání manželství uzavřeli s , Anonymizováno, a. s. smlouvu o hypotečním úvěru. Ve smlouvě o úpravě vzájemných majetkových poměrů, práv a povinností společného bydlení pro dobu po rozvodu ze dne 25. 2. 2020 se žalovaný mj. zavázal zaplatit všechny dluhy vzniklé za trvání manželství, tedy i nesplacený hypoteční úvěr. Žalovaný se po rozvodu manželství opakovaně ocitl v prodlení s úhradou splátek hypotečního úvěru.8. Podstatou posuzované věci je otázka, zda uvedené jednání žalovaného zakládá žalobkyni nárok na náhradu nemajetkové újmy. Tato újma dle žalobkyně spočívá jednak v neúměrné a přetrvávající psychické zátěži v důsledku opakovaných výzev ze strany banky, jednak v zápisu žalobkyně do Bankovního registru klientských informací a poškození její dobré pověsti. Žalobkyně netvrdila (ani neprokazovala), že by jí v souvislosti s jednáním žalovaného vznikla škoda, tedy újma na jmění.9. Podle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).10. Podle § 2894 odst. 2 o. z. nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.11. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.12. Podle § 2971 o. z. odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.13. Z uvedeného vyplývá, že nemajetková újma se odčiňuje jen za určitých podmínek (nikoliv jako škoda bez dalšího, tj. vždy), a to pouze tehdy, bylo-li to mezi účastníky ujednáno nebo stanoví-li tak zákon (§ 2985 odst. 2 o. z.). Vedle případů, kdy je náhrada případné nemajetkové újmy mezi účastníky sjednána, stanoví toto ustanoven