26 Co 84/2026-263 – Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost vyklidit pozemek parc. č. st. , Anonymizováno, , jehož součástí je rodinný dům č. p. , Anonymizováno, , a pozemky parc. č. , Anonymizováno, , včetně všech součástí a příslušenství, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV , Anonymizováno, pro obec a katastrální území , adresa, u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, , katastrální pracoviště , adresa, -západ (dále jen ,,Nemovitosti“), do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 28 293 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok II.).2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí Nemovitostí, které získala darem od svého otce , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, Otec žalobkyně měl partnerský vztah se žalovanou, který trval do února 2024, z něhož se narodil dne 9. 11. 2010 nezletilý , jméno FO, . V září 2024 otec žalobkyně odňal souhlas s užíváním nemovitostí jak žalovanou, tak jejím synem (původně žalovaným ad 2.), kteří i přes opakované výzvy k vyklizení Nemovitosti dále užívali.3. Žalovaná svoji obranu v řízení před soudem prvního stupně založila na tvrzení, že Nemovitosti užívá na základě nájemní smlouvy uzavřené s otcem žalobkyně a namítala, že požadavek žalobkyně, aby spolu s nezletilým, který má v nemovitostech svůj domov a zázemí, tyto vyklidila, je pro svou bezohlednost v rozporu s dobrými mravy.4. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná užívá Nemovitosti bez právního důvodu a nárok žalobkyně na vyklizení věci podle § 1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) je důvodný. Tvrzení žalované, že Nemovitosti užívá na základě nájemní smlouvy ze dne 2. 2. 2022, nebylo prokázáno, protože žalovaná nebyla k uzavření takové smlouvy otcem žalobkyně zmocněna. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitce o rozporu uplatnění nároku žalobkyně s dobrými mravy s odkazem na princip právní jistoty a soudní ochrany subjektivních práv, když uzavřel, že vztahy mezi účastníky byly významně narušeny delší dobu, jakékoliv rozhodnutí soudu tuto skutečnost nemohlo výrazněji ovlivnit, primárním úmyslem žalobkyně nebylo poškození žalované, neboť jí uplatněný nárok směřoval k ochraně vlastnického práva a byl shledán důvodným. Bez podání žaloby na vyklizení by se vystěhování žalované žalobkyně nedomohla a výkon práv tak není šikanózní, a to i s ohledem na to, že žalobkyně přihlédla k sociální situaci žalované a žádala, aby jí lhůta k vyklizení byla stanovena na, ne zcela obvyklých, šest měsíců a soud tomuto jejímu návrhu ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a ve věci zcela úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení.5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, ve kterém namítala, že soud neprovedením všech žalovanou navrhovaných důkazů nedospěl k úplnému zjištění skutkového stavu. Soud prvního stupně především neprovedl listinné důkazy prokazující, že v průběhu společného soužití žalované s otcem žalobkyně hradila žalobkyně ze svých prostředků četné opravy a úpravy domu. Otec žalobkyně si byl podle relevantní komunikace vědom jejích investicí do domu. Pro právní posouzení věci pohledem korektivu dobrých mravů je přitom existence nevypořádaných vkladů žalované do společného domova zcela zásadní, vypovídá totiž o nespravedlnosti požadavku, aby žalovaná odešla lidově řečeno „s prázdnou“. Soud prvního stupně se podle přesvědčení žalované nevypořádal správně ani s problematikou platnosti nájemní smlouvy, závěr o její neplatnosti soud učinil, aniž by se zabýval okolnostmi vzniku této smlouvy. Uzavření nájemní smlouvy nebyl nelogický krok, nýbrž podmínka k tomu, aby žalovaná měla povolení k pobytu v České republice a pokud soud prvního stupně považoval plnou moc a na jejím základě uzavřenou nájemní smlouvu za neplatné či nepravé, měl dát žalované možnost prokázat jejich pravost například znaleckým posudkem. Soud prvního stupně tak znemožnil žalované efektivně se bránit tvrzení žalobkyně o bezprávném užívání domu. Ve vztahu k posouzení rozporu žalobou uplatněného nároku s dobrými mravy žalovaná zdůraznila, že mezi ní a otcem žalobkyně proběhl komplikovaný rozchod, otec žalobkyně na žalobkyni převedl Nemovitosti účelově, aniž by si s bývalou partnerkou jakkoliv vypořádal finance, které do domu vložila a aniž by se jakkoliv zabýval tím, že v domě s matkou žije také jejich společný nezletilý syn, který tu má svůj domov, zázemí, a vyklizením Nemovitostí přijde o bezpečné místo, k němuž má hluboký citový vztah. Žalovaná se s otcem žalobkyně snažila dohodnout a navrhovala, aby zajistil společného syna tím, že mu převede Nemovitosti, v nichž vyrůstá, když jde o majetného člověka s vysokými příjmy, který obdaroval nemovitostmi své děti z jiných vztahů. Nezletilý společný syn tak nezískal žádné odpovídající zajištění, a otec žalobkyně naopak Nemovitosti daroval žalobkyni, ačkoliv věděl, že jsou obývány bývalou partnerkou a jejich společným synem, tedy daroval Nemovitosti, o kterých věděl, že je žalobkyně nebude moci hned využívat k bydlení. Postup při darování Nemovitostí, který je prezentován jako pomoc dceři, která má zdravotní problémy, svědčí spíše o snaze zajistit jedno ze svých dětí a skutečnou motivací převodu a následné žaloby byla snaha zbavit se žalované a jejího syna. Takový výkon práva představuje šikanózní výkon práva, který podle přesvědčení žalované nepožívá právní ochrany. Žalovaná odkazovala na svou sociální a majetkovou situaci, kdy jejím jediným příjmem je invalidní důchod, zajištění vlastnického bydlení si žalovaná nemůže dovolit, zajištění nájemního bydlení je spojeno s nutností složit kauci ve výši několika měsíčních nájmů. Žalovaná však nemá žádné úspory a není schopna pro sebe a syna bydlení zajistit. Odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 6/2009, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že pokud se vlastník domáhá vyklizení domu, ve kterém žalovaní bydlí s nezletilým dítětem a nemají možnost zajistit bydlení jinak, byť i na nižší, ale důstojné úrovni, pak je takový výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne, případně, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za správný, když obsahuje podrobný popis provedených důkazů, jasně uvádí, které skutečnosti vzal soud za prokázané a logicky vysvětluje právní závěry. Žalobkyně je výlučným vlastníkem Nemovitostí, ke kterým žalovaná nemá žádný právní titul bydlení, užívá cizí majetek bez právního důvodu dlouhodobě a obohacuje se na úkor žalobkyně, když žalobkyni neplatí za užívání Nemovitostí ani náklady na energie, výzvy k úhradě žalovaná ignoruje, s žalobkyní nekomunikuje, a takové jednání nemůže požívat ochrany prostřednictvím dobrých mravů. Žalobkyně má naléhavý zájem bydlet ve svém vlastnictví, navíc je nemocná a z důvodu nemoci byla nucena rozvázat pracovní poměr, v Nemovitostech s ní má zájem bydlet její matka, která jí bude v jejím zdravotním stavu pomáhat. Žalovaná má zajištěnu pomoc od otce žalobkyně s kaucí u nájemního bydlení a zajištěnu reálnou objektivní možnost bydlení. Žalovaná není odkázána na svůj invalidní důchod, protože její zletilý syn jí přispívá na domácnost částkou 7 000 Kč měsíčně. Otec žalobkyně žalované vyplatil částku 213 078 Kč a měsíčně uhrazuje k rukám žalované částku 20 000 Kč jako výživné pro nezletilého , jméno FO, , kterému hradí dále částku 5 000 Kč na účet a na jeho účet složil 113 078 Kč. V opatrovnickém řízení žalovaná připustila příjem z přivýdělku. Žalovaná svým jednáním a chováním narušila i vztahy mezi žalobkyní a synem žalované. Z uvedených okolností nelze dovodit, že výkon vlastnického práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně se zabýval žalovanou tvrzenou existencí nájemního vztahu a uzavřel, že nájemní smlouva mezi otcem žalobkyně a žalovanou nebyla platně uzavřena. Plná moc z roku 2021 žalovanou k uzavření nájemní smlouvy neopravňovala, otec žalobkyně jako pronajímatel plnou moc ze dne 30. 1. 2021 nepodepsal, žalovanou k uzavření nájemní smlouvy nezmocnil. Pokud žalovaná tvrdila, že investovala do Nemovitostí a jejich údržby ze svého, pak ani tvrzené investice nejsou způsobilé založit právo bydlení. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil.7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a §