10 CO 1/2022-186 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o snížení výživného, které je povinen žalobce platit žalované na základě rozsudku Okresního soudu v Domažlicích, č. j. [číslo jednací] a [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] s účinností od 1. 12. 2020 do dubna roku 2021 na částku 6 500 Kč a výživné v původní výši uložil žalovanému platit v období od května 2021 do srpna 2021 (výrok I.). Výrokem II. ve zbývající části návrh žalobce zamítl. Výrokem III. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 13 648,80 Kč. 2. Proti výroku III. o nákladech řízení se včas odvolal žalobce, který namítl, že žalobce byl se svým návrhem na snížení výživného úspěšný, protože žalobce prokázal zhoršení své majetkové a finanční situace. Soud snížil žalobci výživné o polovinu částky, kterou žalobce na snížení požadoval. Žalobce totiž žádal snížit výživné o 3 000 Kč z původních 8 000 Kč na výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně. Žalovaná s jakýmkoli snížením nesouhlasila. Soud pak rozhodl o snížení výživného na částku 6 500 Kč. Za této situace byl každý ve svých argumentech a tvrzení úspěšný z jedné poloviny. Podle žalobce mělo být rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení vzhledem k úspěchu a neúspěchu obou stran, který je shodný, a to zároveň i s ohledem na skutečnost, že nebylo rozhodováno pouze o výživném za dobu do vydání rozhodnutí, ale i do budoucna. Navrhl proto změnu rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku III. a aby bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Ohledně nákladů odvolacího řízení navrhl rozhodnout podle úspěchu v odvolacím řízení. 3. K odvolání žalobce se písemně vyjádřila žalovaná, která uvedla, že nelze hovořit o shodném úspěchu žalobce a žalované ve věci. Žalobce požadoval snížení výživného z částky 8 000 Kč na částku 5 000 Kč od 1. 12. 2020. Soud rozhodoval o snížení výživného v několika úsecích, přičemž v prvním úseku se jedná o období prosinec 2020 až duben 2021, kdy snížil výživné na částku 6 500 Kč, což odpovídá 50 % úspěchu každé ze stran v tomto úseku. V dalším úseku od května do srpna 2021 shledal, že snížení výživného není namístě a v této části byl tedy žalobce naprosto neúspěšný a žalovaná zcela úspěšná. Ve třetím úseku se jedná o období od září 2021 do budoucna, kde soud dospěl k závěru, že je namístě snížit výživné na 6 500 Kč (50 % úspěch každé ze stran). Nelze tedy hovořit o komplexním 50 % úspěchu každé ze stran. Soud proto správně přiznal náhradu nákladů řízení za druhů úsek, tedy za období květen až srpen 2021 plně úspěšné žalované. Žalovaná tedy souhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně a požadovala přiznat náklady odvolacího řízení v celkové výši 1 367,30 Kč. 4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející ve smyslu ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobce a vyjádření žalované, a aniž by ve věci konal odvolací jednání, jak mu to umožňuje ust. § 214 odst. 2 o. s. ř., dopěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné. 5. Ze shora uvedeného vyplývá, jakým způsobem rozhodl soud prvního stupně o žalobě žalobce, který se domáhal snížení výživného (do této části rozsudku odvolání podáno nebylo) a soud prvního stupně výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a konstatoval, že poměr úspěchu v daném případě je téměř ve shodě, ale žalovaná byla úspěšnější v části nároku pro období květen 2021 až srpen 2021, tzn. co do částky 12 000 Kč, a proto soud z této částky vycházel jako z tarifní hodnoty. Přiznal proto žalované náklady řízení představující odměnu za šest úkonů právní služby vypočítané z částky 12 000 Kč a šest režijních paušálů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. s připočtením DPH ve výši 2 368,80 Kč a uložil proto žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 13 648,80 Kč. 6. Odvolací soud s tímto postupem nesouhlasí, a to proto, že žalobce nebyl sice plně úspěšný, ale nelze izolovaně rozhodnout o 100 % úspěchu žalované, pokud tento je vymezen pouze obdobím čtyřech měsíců, když v daném případě se jedná o určení vyživovací povinnosti - nyní sníženého do budoucna. Podle doslovného znění ust. § 142 odst. 2 platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Podle tohoto ustanovení je třeba určit poměr úspěchu obou účastníků ve věci a od úspěchu účastníka odečíst jeho neúspěch. Pouze ve výši rozdílu má účastník právo, aby mu druhý účastník nahradil poměrnou část nákladů. Tímto způsobem nelze v daném případě postupovat právě s ohledem na to, že se rozhoduje o vyživovací povinnosti stanovené až do budoucna. Není adekvátní vyjádřit úspěch a neúspěch hranicí právní moci tohoto rozhodnutí. Naopak v tomto kontextu byl neúspěch žalobce pouze v nepatrné výši a bylo na místě postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a z tohoto důvodu odvolací soud změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. 7. Předmětem odvolacího řízení byla pouze otázka nákladů řízení nesprávně vyčíslená v rozhodnutí soudu prvního stupně a vycházet z ní pro výpočet nákladů řízení před odvolacím soudem by byl postup mechanický neodpovídající celému kontextu této věci. Navíc odvolací soud vzal v úvahu, že žalobce konkrétní výši nákladů řízení ani nevyčíslil, přičemž návrh na přiznání nákladů řízení je rovněž procesním úkonem, který má splňovat náležitosti a teprve o nich potom soud rozhoduje. S ohledem na tyto skutečnosti, na důvod podaného odvolání a s ohledem na to, že v daném případě se jedná o vztah mezi rodičem a dcerou (§ 150 o. s. ř.), odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.