13 CO 256/2021-115 — Krajský soud v Plzni

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk ze dne 14. 4. 2021 je platné, a dále zamítl žalobu na určení, že vlastnické právo k podílu o velikosti poloviny k nemovitostem, a to k pozemku parc. [číslo] (zahrada) o výměře 400 m2, k pozemku parc. [číslo] (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 518 m2, jehož součástí je stavba [adresa] (rodinného domu), stojící na pozemku parc. [číslo] které se nacházejí v [katastrální uzemí], obci [obec], zapsaných na [list vlastnictví], u [stát. instituce], [stát. instituce], po právu náleží [jméno] [příjmení], [rodné číslo], bytem [adresa] (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 16 940 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného (výrok II). Zamítavý výrok, ve vztahu k žalobnímu návrhu na určení vlastnického práva žalobkyně k označeným nemovitostem, byl postaven na závěru soudu, že právní jednání žalobkyně na odstoupení od darovací smlouvy bylo vágní a neurčité, tudíž je nelze považovat za platně učiněné, nýbrž toliko za zdánlivé jednání, k němuž se nepřihlíží. Podle názoru soudu, požadavek na uvedení zcela konkrétních skutečností, v nichž žalobkyně spatřovala zjevné porušení dobrých mravů ze strany žalovaného v jednání vůči ní, případně osobám jí blízkým, tj. přesnou charakteristiku závadného skutku či chování, odstoupení žalobkyně od darovací smlouvy neobsahovalo. Uvedený nedostatek nezhojila ani následně podaná žaloba, když v jejím rámci došlo v podstatě již toliko k dalšímu nepřípustnému rozšíření důvodu revokace daru s odkazem na zamezování žalobkyni styku se synem žalovaného (vnukem žalobkyně) a dále s odkazem na porušení žalovaným údajné dohody ohledně prodeje bytové jednotky na adrese v [obec], [ulice a číslo]. Nákladový výrok měl oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. v úspěchu žalovaného v řízení. 2. Proti tomuto rozsudku si podala žalobkyně, a to vztažmo k té části výroku, jíž byl zamítnut návrh na určení, že je vlastnicí nemovitostí, které byly předmětem daru, včasné odvolání. Setrvala na stanovisku, že odstoupení od darovací smlouvy bylo učiněno naprosto určitým způsobem a proto je potřeba považovat toto právní jednání za platné. V podání ze dne 14. 4. 2021, jímž bylo učiněno právní jednání na odstoupení od darovací smlouvy, je uvedena dostatečně určitá charakteristika vytýkaného jednání, s odkazem zejména na skutečnost, že„ žalovaný se žalobkyní nekomunikuje“, jakož i jeho intenzita – pokud je vyjádřena slovním výrazem –„ že nikterak nekomunikuje“, jakož i z něho vyplývá časová specifikace takového chování, když žalobkyně uvedla, že„ tento stav nastal poté, co žalobkyně převedla na žalovaného vlastnické právo k nemovitostem“. Podle žalobkyně soud pochybil, pokud skutkové vymezení výzvy k vrácení daru hodnotil pouze ve vztahu k písemnému podání ze dne 14. 4. 2021 na odstoupení od darovací smlouvy, a nikoliv též z obsahu podané samotné žaloby, v níž může být učiněno právní jednání na vrácení daru. Vedle obsahu žaloby byly důvody pro vrácení daru specifikovány i ve dvou vyjádřeních žalobkyně zpracovaných k výzvě soudu, jimiž měla konkretizovat skutkové vymezení požadavku na obnovení jejího vlastnického práva k darovanému spoluvlastnickému podílu žalovanému předmětných nemovitostí. Nakonec nelze přehlédnout, že k závěru o neurčitosti právního jednání lze dospět až poté, kdy pochybnosti o určitosti projevené vůle nelze odstranit ani jejím výkladem. S odkazem na popsané skutečnosti a užitou argumentaci, je podle žalobkyně možné zjistit skutkové důvody pro obnovení jejího vlastnického práva k předmětu daru. Žalobkyně rovněž vytkla soudu prvního stupně nesprávnost jeho procesního postupu, který byl pro ni překvapivý, jestliže se soud nejprve zabýval věcí samou – navíc vedl žalobkyni k upřesnění skutkového vymezení právního jednání na odstoupení od darovací smlouvy – nicméně později žalobu zamítl pro neplatnost odstoupení od darovací smlouvy, v důsledku čehož neprovedl nijaké dokazování ve věci. S tímto odůvodněním navrhla žalobkyně zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení mu věci k dalšímu řízení – s právním názorem o platnosti odstoupení od darovací smlouvy – za účelem provedení dokazování ve věci samé, včetně provedení jí navržených důkazů. 3. Žalovaný, který se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, navrhl jeho potvrzení a přiznání mu náhrady nákladů odvolacího řízení. 4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející (ust. § 212, § 212a o. s. ř.) a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Darovací smlouva v projednávané věci byla uzavřena dne 15. 11. 2019 a projev vůle na odstoupení dárkyně (žalobkyně) od darovací smlouvy byl učiněn dne 14. 4. 2021. Za popsaného stavu je nutno nárok žalobkyně, jak byl uplatněn žalobou, podřadit pod režim zákona č. 89/2012 Sb., nového občanského zákoníku. 6. Podle § 2072 odst. 1 o. z., ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny. 7. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení, odůvodňují-li to okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké. 8. Podle § 2073 o. z. nevděk činí obdarovaného co do jeho osoby nepoctivým držitelem. 9. Podle § 2072 odst. 1 o. z. platí, že nevděkem již není jen chování v rozporu s dobrými mravy, tak jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží. Do posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru tak vstupuje i subjektivní kritérium ublížení dárci (viz Hulmák a spol. Občanský zákoník VI.; závazkové právo, zvláštní část (§ 2055 - § 3014), 1. vydání, C. H. Beck, 2014). Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem„ hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat (viz komentář k § 2072 o. z. v ASPI). Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat kritériem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1794/2018). 10. V ustanovení § 2072 o. z. je definován pojem„ nevděk“ tak, že jde o chování, jímž obdarovaný dárci ublížil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti způsobem zjevně porušujícím dobré mravy. Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že odstupuje-li dárce od darovací smlouvy pro nevděk, musí konkretizovat, v čem shledává chování obdarovaného nevděčným, resp. musí specifikovat, jak a čím mu obdarovaný„ ublížil“, aby bylo možno posoudit, zda šlo o„ zjevné porušení dobrých mravů“. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, v nichž se obecně vyjadřoval k aplikovatelnosti § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, opakovaně vyložil pojem„ rozpor s dobrými mravy“. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé (podle současné právní úpravy„ zjevné“) kolizi s dobrými mravy. 11. Z uvedeného vyplývá, že