14 CO 104/2022-117 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na 1. žalovaném zaplacení částky 56 995 Kč s příslušenstvím a na obou žalovaných zaplacení společně a nerozdílně částky ve výši 56 253 Kč s příslušenstvím. Žalobci uložil povinnost zaplatit 1. žalovanému náklady řízení ve výši 55 316 Kč a 2. žalovanému náklady řízení ve výši 29 897 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Své rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil tím, že oba žalovaní byli zcela úspěšní a mají nárok na účelně vynaložené náklady, sestávající z nákladů právního zastoupení dle příslušných ustanovení advokátního tarifu. 2. Proti výrokům II a III podal žalobce včasné odvolání, v němž uvedl, že vnímá rozhodování soudu jako ryze formalistické a především vnímá rozdílný přístup k jeho osobě a k osobě 1. žalovaného. Žalobce měl jako naprostý laik striktně dodržet potřebné formální kroky, což mu soud ihned přičetl k tíži, avšak 1. žalovanému jeho nekalé chování a jednání v podstatě promíjí. Žalovaný si prostě v klidu počkal, jestli mu vyjde taktika naprostého odmítání možného smluvního vztahu se žalobcem, a když mu tato taktika nevyšla, začal se bránit námitkou opožděného odstoupení od smlouvy o dílo, přestože po celou dobu smluvní vztah s žalobcem popíral. Přitom v daném vztahu byl žalobce spotřebitelem a žalovaný naopak profesionálem, konkrétně odborníkem ve stavebnictví. Druhý žalovaný nabídl svůj účet jako platební místo pro úhradu ceny za dílo, přičemž tento účet jako platební místo určil 1. žalovaný, takže ani 2. žalovanému od počátku nevadilo, že se účastní tohoto nekalého chování vůči žalobci a že žalovaný v průběhu řízení nepravdivě popíral existenci smlouvy o dílo. Je namístě upozornit i na zjevně nekalé chování [jméno] [příjmení], který nejenže lhal jako svědek u tohoto soudu, ale navíc jako osoba s povoleným oddlužením má povinnost insolvenčnímu správci odevzdat všechny mimořádné příjmy, které během svého oddlužení získá (konkrétně pak odměnu za dílo v této věci), což zřejmě neučinil. Žalobce po hlubokém uvážení a s ohledem na běh lhůt nepodává nakonec odvolání proti výroku I rozsudku, protože nechce riskovat další vlekoucí se spor poté, co by dle jeho očekávání odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Naopak až se stane pravomocným výrok I tohoto rozsudku, uplatní svá zákonná práva z vad vůči 1. žalovanému. Nicméně je přesvědčen, že jednání a chování žalovaných podrobně popsané v odvolání, především pak žalovaného č. 1, nemůže požívat právní ochrany, a proto navrhuje, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a nepřiznal žádnému z žalovaných náhradu nákladů řízení. 3. Žalovaní ve svém písemném vyjádření poukázali na skutečnost, že obsahem odvolání jsou především námitky, které směřují proti právnímu posouzení věci soudem prvního stupně, přičemž tyto nejsou relevantní, neboť žalobce výrok I, kterým soud žalobu zamítl, odvoláním nenapadá. Důvody uváděné žalobcem nelze považovat za důvody hodné zvláštního zřetele, kdy lze aplikovat § 150 o. s. ř., naopak je nutno vycházet z premisy, že žalovaní měli ve věci plný úspěch. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že žalobce uplatnil vůči žalovaným nároky zcela bezdůvodně, neboť neměl právo na vrácení zaplacené ceny za dílo ve výši 19 453 Kč, na zaplacení částky ve výši 43 195 Kč za znehodnocení schodnic, náklad na demontáž znehodnocených schodnic ve výši 13 800 Kč a částky ve výši 36 800 Kč jako náklady za opravu zničené fasády, neboť první dvě zmiňované pohledávky byly žalovány předčasně, a druhé dvě pohledávky dosud nevznikly. Žalovaní jsou nadále toho názoru, že mezi nimi a žalobcem nikdy nebyla uzavřena smlouva o dílo, a proto od počátku soudního řízení nebyli ve věci pasivně legitimováni, k čemuž naprosto jednoznačně dospěl soud prvního stupně ohledně 2. žalovaného. Ani přes celou řadu zásadních argumentů žalovaných žalobce neomezil předmět řízení a současně nevzal žalobu zpět ve vztahu ke 2. žalovanému, čímž by se významně snížila hodnota nákladů řízení. Žalovaní proto navrhují potvrzení napadeného rozsudku v části odvoláním dotčené a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení. 4. Odvolání žalobce není důvodné. 5. V přezkoumávané věci soud žalobu v plném rozsahu zamítl, a proto žalovaní jako úspěšní účastníci mají dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení, jak správně rozhodl soud prvního stupně, přičemž přiznané částky odpovídají vyúčtování zástupce žalovaných i počtu vynaložených úkonů právní služby dle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“). 6. Za tohoto stavu řízení by soud mohl postupovat toliko dle § 150 o. s. ř., které upravuje tzv. moderační nákladové právo soudu, a je výjimkou ze zásady úspěchu ve věci i procesního zavinění na zastavení řízení, pokud by chtěl žalovaným přiznat náklady řízení pouze v omezeném rozsahu, případně jim je nepřiznat vůbec. Použití tohoto zákonného ustanovení však předpokládá existenci důvodů zvláštního zřetele hodných. 7. V přezkoumávané věci tyto důvody zjištěny nebyly, když námitky uvedené žalobcem v jeho odvolání se týkají především nesouhlasu s rozhodnutím soudu ve věci samé. Žalobce velmi obsáhle polemizuje s procesním postupem soudu, poukazuje na tzv. nekalé jednání obou žalovaných i svědka [příjmení], zdůvodňuje, proč nepodal odvolání proti výroku I, přestože s rozhodnutím soudu prvního stupně nesouhlasí. Nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení zcela úspěšným žalovaným však není nástrojem k tomu, aby byl žalobci tzv. kompenzován jeho neúspěch v řízení. Sám žalobce navíc uvádí, že po nabytí právní moci rozhodnutí ve věci samé (k čemuž však již došlo dle § 206 odst. 2 o. s. ř.) podá novou žalobu pouze proti žalovanému č. 1. Tímto sdělením vlastně dává najevo, že se ztotžňuje s rozhodnutím soudu ohledně nedostatku pasivní legitimace na straně druhého žalovaného. Odvolací soud dále v odvolacích důvodech neshledal žádné okolnosti, pro které by se v tomto konkrétním případě jevilo nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení plně neúspěšnému žalobci, neboť není možno spravedlivě požadovat na úspěšných žalovaných, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesli ze svého. Žalovaní se hodlali adekvátně bránit žalobním tvrzením za pomoci profesionála, což přineslo pro ně kladný výsledek řízení v podobě zamítnutí žaloby. 8. Vzhledem k uvedenému odvolací soud výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil. 9. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšní žalovaní mají právo na náhradu nákladů řízení, avšak v nižší, než jimi vyúčtované výši. Předmětem odvolacího řízení byla totiž výše přiznaných nákladů řízení, to znamená u 1. žalovaného částka 55 316 Kč a u 2. žalovaného částka 29 897 Kč, z nichž je nutno vycházet při výpočtu odměny za zastoupení advokátem. Prvý žalovaný tak má nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení, které představuje odměna za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání do výroku o nákladech řízení) ve výši 1 336 Kč dle § 7, § 11 odst. 2 písm. c) a § 12 odst. 4 AT. Zástupce 1. žalovaného má dále nárok na jeden režijní paušál 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT a 21% DPH ve výši 343,56 Kč, celkem 1 979,56 Kč. 10. Druhý žalovaný má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, které představuje odměna advokátu za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání) ve výši 920 Kč, jeden režijní paušál 300 Kč a DPH ve výši 256,20 Kč, celkem 1 476,20 Kč. Dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen nahradit náklady odvolacího řízení k rukám zástupce žalovaných v běžné pariční lhůtě.