14 CO 133/2022-123 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 231 948,05 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 34 703 Kč (výrok II). 2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že dne 21. 8. 2006 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor. Na základě smlouvy měl žalovaný od 1. 2. 2007 v nájmu nebytové prostory, přičemž za jejich nájem měl od 1. 3. 2020 hradit nájemné ve výši 110 649 Kč vždy k 5. dni předcházejícího měsíce. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou s automatickou prolongací. Žalobce dne 27. 7. 2020 doručil žalobci výpověď z nájmu (datovanou 22. 7. 2020), kterou došlo k ukončení nájmu smlouvy, a to ke dni 31. 8. 2020. Výpověď byla doručena v okamžiku, kdy již existovalo pravomocné rozhodnutí o ukončení podnikatelské činnosti žalovaného. Žalobce nepožádal soud o přezkoumání oprávněnosti výpovědi do dvou měsíců ode dne, kdy marně uplynula lhůta pro její zpětvzetí, a tím došlo k prekluzi jeho práva, proto je nutné výpověď považovat za platnou. Žalovaný měl snahu předat nebytové prostory k 31. 8. 2020, k tomuto předání však nedošlo z důvodu na straně žalobce. 3. Žalobce se proti rozsudku včas odvolal. V odůvodnění odvolání uvedl, že rozhodnutí o zániku živnostenského oprávnění žalovaného nabylo právní moci dne 27. 7. 2020, avšak živnostenské oprávnění bylo zrušeno na žádost žalovaného teprve ke dni 31. 8. 2020. Výpovědní důvod však musí být dán v době doručení výpovědi, a proto byla-li tato doručena 27. 7. 2020, nebyl výpovědní důvod naplněn. Tento názor žalobce je podpořen i gramatickým výkladem ustanovením § 2308 písm. a) o. z., a vyplývá i z § 58 odst. 7 živnostenského zákona. Ke zrušení živnostenského oprávnění došlo tedy k 31. 8. 2020, a proto výpověď byla žalovaným podána předčasně. Taková výpověď pak je neoprávněná či dokonce nicotná. Žalobce žalovanému sdělil svůj postoj, který žalovaný fakticky uznal svým dalším jednáním, kdy dne 9. 9. 2020 elektronicky bez uznávaného podpisu podal výpověď z nájmu, kterou v témže znění osobně doručil dne 26. 10. 2020. Fakticky tedy k ukončení nájemního vztahu došlo k 30. 11. 2020. Tehdy došlo k předání předmětu nájmu zpět žalobci. Je tedy z kontextu jednání žalovaného třeba vidět, že svoji původní výpověď vzal zpět, a proto žalobci zaniklo právo žádat soud o přezkoumání výpovědi. Další, již třetí správně podanou a žalobcem akceptovanou výpovědí se soud prvního stupně nezabýval vůbec. I pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že otázka platnosti či neplatnosti výpovědi nájemní smlouvy měla být řešena, měl ji řešit jako otázku prejudiciální. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to rozsudek ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II. Odon 50/96 a usnesení ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2074/2008. Proto navrhl odvolacímu soudu rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno a žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobci vzniklé náklady řízení, eventuálně navrhl rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání navrhl rozsudek soudu prvního stupně potvrdit v plném rozsahu a přiznat mu náklady odvolacího řízení, neboť soud prvního stupně provedl veškeré důkazy účastníky předložené. Zjistil, že žalovaný zaslal žalobci 22. 7. 2020 řádně odůvodněnou výpověď z nájmu nebytových prostor, neboť došlo ke ztrátě možnosti provozování živnosti. Žalobce sdělil, že výpověď považuje za předčasnou, tedy uplatnil proti ní námitky podle ustanovení § 2314 o. z. Žalovaný výpověď nevzal zpět; pouze z důvodu opatrnosti podal novou výpověď, v níž uvedl, že na původní trvá. Žalobce zmeškal lhůtu pro napadení této původní výpovědi u soudu, a proto je výpověď platná. Pokud by snad skutečně bylo možné výpověď z nájmu zkoumat jako předběžnou otázku, pak by žalobce nemohl tuto obranu uplatnit z důvodu promlčení. 5. Odvolání žalobce není důvodné. 6. Soud prvního stupně provedl dostatek důkazů, z nichž správně zjistil skutkový stav věci a tento stav správně právně posoudil. Odvolací soud se s jeho rozsudkem ztotožňuje, a to včetně jeho odůvodnění. 7. Lze zopakovat, že důvody, proč žalobě nelze vyhovět, jsou dva. Jednak prekluze práva namítnout neplatnost výpovědi, jednak oprávněnost výpovědi. 8. Podle § 2314 odst. 1, 2 a 3 o. z. platí, že vypovídaná strana má právo do uplynutí jednoho měsíce ode dne, kdy jí byla výpověď doručena, vznést proti výpovědi námitky; námitky vyžadují písemnou formu. Nevznese-li vypovídaná strana námitky včas, právo žádat přezkoumání oprávněnosti výpovědi zanikne. Vznese-li vypovídaná strana námitky včas, ale vypovídající strana do jednoho měsíce ode dne, kdy jí námitky byly doručeny, nevezme svou výpověď zpět, má vypovídaná strana právo žádat soud o přezkoumání oprávněnosti výpovědi, a to do dvou měsíců ode dne, kdy marně uplynula lhůta pro zpětvzetí výpovědi. 9. Námitky žalobce uvedené v odvolání proti rozsudku by platily za předpokladu, že by občanský zákoník neobsahoval shora uvedené speciální ustanovení, které stanoví, jakým způsobem namítat neoprávněnost výpovědi z nájmu (podobně jako je tomu například v zákoníku práce u výpovědi z pracovního poměru). Pokud by toto ustanovení občanský zákoník neobsahoval, bylo by možné oprávněnost výpovědi zkoumat kdykoliv, v kterémkoliv řízení, a to bez časového omezení. Uvedeným ustanovením však zákon možnost domáhat se přezkumu výpovědi z nájmu omezuje. V okamžiku, kdy lhůta pro podání zvláštní určovací žaloby uplyne, je právo prekludováno a soud již nemůže oprávněnost výpovědi zkoumat. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2585/2019, který výslovně uvádí, že„ Otázka naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu je tak definitivně vyřešena buď rozhodnutím soudu (v řízení podle § 2314 odst. 3 o. z.), nebo v důsledku nečinnosti stran, které možnosti podat tuto žalobu nevyužily.“. 10. Lze proto tedy přisvědčit žalované, že výpověď z nájmu datovaná 20. 7. 2020, doručená žalobci (podle nesporných tvrzení účastníků) dne 27. 7. 2020 je platná, a proto nájem zanikl k 31. 8. 2020. Domáhá-li se tedy žalobce zaplacení nájemného za období následující po tomto datu, nemůže být jeho nárok důvodný. 11. Druhý důvod vyplývá z § 2308 o. z., podle nějž nájem na dobu určitou může nájemce vypovědět i před uplynutím ujednané doby, ztratí-li způsobilost k činnosti, k jejímuž výkonu je prostor sloužící podnikání určen. 12. Pokud jde o důvod, který soud prvního stupně spatřuje v právu podat výpověď z důvodu zániku oprávnění k podnikatelské činnosti, pak i v tomto směru se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně ztotožňuje. Je třeba vidět smysl daného zákonného ustanovení. Pokud je prostor pronajat k podnikání a je zřejmé, že podnikatel již nadále podnikat nebude a prostor nepotřebuje, je nesmyslné, aby nemohl nájem v daném okamžiku vypovědět a zbytečně platil nájemné i po další období, kdy již prostor k podnikání nepotřebuje, neboť oprávnění k podnikatelské činnosti ztratil. Pro úplnost lze říci, že tento názor je i v souladu s gramatickým výkladem, na něž se strana žalující odvolává. Pokud zákon výslovně v daném ustanovení uvádí, že nájem může být vypovězen nájemcem„ ztratí-li způsobilost k činnosti, k jejímuž výkonu je prostor sloužící podnikání určen“, pak i gramatický výklad tohoto ustanovení spíše podporuje závěr, že jej ztratí v blízké budoucnosti. 13. Nedůvodná je i námitka žalobce, že výpověď doručenou žalobci 27. 7. 2020 vzal žalovaný zpět. Takovou interpretaci nelze přijmout, neboť byla přímo vyvrácena důkazem, jímž odvolací soud doplnil dokazování, a to výpovědí z 8. 9. 2020. V ní žalovaný jednoznačně uvedl„ nadále trvám na své původní výpovědi smlouvy o nájmu nebytových prostor, kterou jste obdržel dne 27. 7.2020 a tato je podávána jen z důvodu opatrnosti, protože jste mi sdělil, že moji původní výpověď neuznáváte.“ Žádným výkladem nelze dospět k závěru, že by měl žalovaný snad v úmyslu svoji první výpověď z nájmu datovanou 20. 7. 2020 vzít zpět. 14. Z těchto důvodů je žaloba nedůvodná, a proto byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. 15. Žalovaný byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady představují náklady za jeho právní zastoupení stanovené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (§ 9 odst. 2, § 11), a to za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u ústního jednání) po 9 260 Kč, náhrada hotových výdajů po 300 Kč a 21% DPH ze součtu odměny advokáta a náhrady hotových výdajů ve výši 4 016 Kč.