15 CO 295/2021-438 — Krajský soud v Plzni

Soud prvního stupně napadeným rozsudkem převážně vyhověl žalobě a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na odškodnění pracovního úrazu celkem 317 153,11 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 31. 10. 2017 do zaplacení, ve zbytku, tj. v částce 68 012,16 Kč rovněž s úroky z prodlení žalobu zamítl. S odkazem na poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení rozhodl o nákladech účastníků tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 32 002,30 Kč, žalovanou dále zavázal k zaplacení soudního poplatku za řízení. Žalovaná napadla včasným odvoláním výrok I, jímž bylo žalobě částečně vyhověno. Předtím, než mohlo být o odvolání rozhodnuto, je vzala zcela zpět. Odvolací soud proto postupoval dle § 207 odst. 2 o. s. ř., podle něhož platí, že odvolání je možno vzít zpět, dokud o něm nebylo rozhodnuto; v takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví. Výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, tj. výrok I a II tedy nabyly právní moci. Žalobce včasným odvoláním napadl výrok o nákladech řízení. Souhlasil s tím, jak soud prvního stupně popsal jeho účelně vynaložené náklady za právní služby advokáta (celkem za 21 úkonů, z toho před rozšířením žaloby za 18 úkonů po 9 820 Kč a po rozšíření žaloby za 3 úkony po 9 860 Kč), ale namítal, že soud prvního stupně nesprávně určil poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení, neboť žalobce měl úspěch z 69,22 %, neúspěch v rozsahu 30,78 % a má tedy právo na náhradu nákladů řízení ve výši 111 833,50 Kč. Domáhal se v tomto smyslu změny napadeného výroku a přiznání nákladů odvolacího řízení. Žalovaná se k výzvě soudu k odvolání žalobce nevyjádřila. Odvolací soud napadený výrok přezkoumal, aniž k tomu nařídil ústní jednání dle § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně při zvažování poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení vycházel z toho, že k těmto částkám připočetl i částky odpovídající úrokům z prodlení do dne vyhlášení rozsudku. Takový postup není vyloučen, je tedy možno – zejména v případech, kdy řízení trvá několik let, poměřovat úspěch účastníků řízení též vzhledem k rozsahu přiznaného příslušenství (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015 ve věci sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Soud prvního stupně ale určil poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení nesprávně. Žalobcův úspěch s připočtením příslušenství je vyjádřen částkou 416 688 Kč, úspěch žalované, rovněž s příslušenstvím, činí 185 277 Kč. To znamená, že žalobce měl úspěch z 69,22 %, neúspěch z 30,78 %. Pokud jde o výši žalobcových účelně vynaložených nákladů, odkazuje odvolací soud zcela na odůvodnění napadeného rozsudku (odst. 44 – 46), celkem jde o částku 290 930 Kč. Podle zásad § 142 odst. 2 o. s. ř. tak žalobci náleží 38,44 % z této částky, tj. 111 833,50 Kč. Odvolací soud proto postupoval dle § 220 odst. 1 o. s. ř. a napadený výrok změnil tak, že žalovanou zavázal k náhradě nákladů v uvedené výši. V odvolacím řízení, jehož předmětem byl rozdíl mezi přiznanou a požadovanou výší nákladů, měl žalobce plný úspěch. Odměna advokáta v odvolacím řízení činí za 1 úkon právní služby z částky 79 832 Kč dle § 7 bod 5 a § 11 odst. 2 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. částku 2 150 Kč, dále zástupci náleží paušální náhrada ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a částka ve výši 514,50 Kč odpovídající 21 % DPH, celkem tak náklady odvolacího řízení činí 2 964,50 Kč Odvolací soud proto žalované uložil dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v uvedené výši.