15 CO 95/2021-166 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu o určení, že je žalobkyně vlastnicí pozemku p. [číslo] jehož součástí je budova [adresa] rodinný dům a pozemků p. [číslo] vše evidováno u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, [stát. instituce], pro [územní celek] a [katastrální uzemí]. Tento výrok nabyl právní moci. Dalším výrokem zamítl také žalobu o určení, že žalobkyni a jejímu manželu [jméno] [příjmení] svědčí právo služebnosti doživotního bydlení v části výše označené budovy [adresa] v [obec], a zavázal ji k zaplacení nákladů řízení úspěšné žalované. V odůvodnění citoval stanoviska účastnic i průběh ústních jednání a poukázal na obsah a zjištění z provedených listinných důkazů. Především z darovací smlouvy, kterou uzavřela žalobkyně jako dárkyně 12. 7. 1999 ve prospěch obdarovaných (dcery a zetě) manželů [příjmení], zjistil, že v části VI. si dárkyně vyhradila mj. pro sebe a manžela právo doživotního bydlení v domě [adresa] v [obec] a tento závazek obdarovaní výslovně převzali. Vlastnické právo nabyvatelů dle této smlouvy vzniklo vkladem do katastru s účinky ke dni 16. 7. 1999. Zjistil také, že v katastru nemovitostí nejsou evidována žádná věcná břemena vztahující se k nemovitostem, obsahem jsou však údaje o několika zástavních právech na těchto nemovitostech. Z dalších důkazů soud prvního stupně zjistil, že v insolvenčním řízení manželů [příjmení] byly nemovitosti prodány žalované společnosti s účinky zápisu jejího vlastnického práva ke dni 8. 11. 2017. 2. Pokud jde o právní posouzení věci, především soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně prokázala naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř. Dovodil dále, že dohoda o doživotním bydlení žalobkyně a jejího manžela v domě [adresa] v [obec] nezaložila právo věcné, které by působilo proti každému vlastníku, ale jde o osobní závazek obdarovaných osob. Žalobkyně objektivně nemohla být přesvědčena, že jí a jejímu manželovi vzniklo právo odpovídající věcnému břemeni užívání domu, resp. takovému omylu se mohla při normální opatrnosti vyhnout. Nemohlo tedy ani dojít k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, neboť oprávněný důvod domnívat se, že právo jí svědčí, žalobkyni nevznikl. 3. Ve včasném odvolání žalobkyně především poukázala na smlouvu sepsanou advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení], z níž vyplývá, že ona a její manžel mají právo služebnosti doživotního bydlení v bytě o velikosti 3+1 v domě [adresa] v [obec]. Důvodem, proč nebylo toto právo zřízeno jako věcné, bylo, že banka, u níž obdarovaní požádali o hypoteční úvěr, odmítla jakékoliv zatížení nemovitosti ve prospěch třetí osoby. Tuto skutečnost žalobkyně nepochybně prokázala, a ačkoliv nedošlo k zavkladování předmětné smlouvy, společný úmysl všech smluvních stran, s nímž byla advokátka seznámena, byl založit věcné břemeno ve prospěch žalobkyně a jejího manžela. Žalobkyně je právní laik, skutečným obsahem ujednání mezi smluvními stranami ale bylo zřídit pro ni a jejího manžela služebnost doživotního užívání a s tím se na advokátku obrátili. Nyní jí nemůže být k tíži, že obsah smlouvy neodpovídá jejímu požadavku ani úmyslu obdarovaných. Žalobkyně se v uvedeném domě narodila a žila celý život, je pro ni nepředstavitelné, že by se měla vystěhovat, neboť se nedopustila žádného pochybení, pouze byla důvěřivá. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy minimálně v rozporu s dobrými mravy, navíc se v něm soud nevypořádal s jejím důkazním návrhem na výslech JUDr. [jméno] [příjmení], která smlouvu sepisovala. Žalobkyně proto žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně za účelem výslechu této svědkyně. 4. Žalovaná se s napadeným rozsudkem zcela ztotožnila včetně jeho odůvodnění s tím, že jej považuje za věcně správný. Pokud jde o námitky žalobkyně uplatněné v odvolání, jsou shodné s těmi, jimiž argumentovala i ve svých předchozích podáních a žalovaná se k nim vyjadřovala. Těmi se již žalovaná zabývala ve svých předchozích podáních. Navrhla, aby odvolací soud napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. 5. Odvolací soud přezkoumal napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně a to včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo. Opakoval také některé listinné důkazy, provedené již soudem prvního stupně. Je třeba uvést, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně bylo vydáno doplňující usnesení – rozhodnutí o nákladech řízení manželů [příjmení], které žalobkyně původně označila jako vedlejší účastníky na straně žalované. Toto usnesení nebylo napadeno odvoláním. Následně byla účast [jméno] a [jméno] [příjmení] v řízení ukončena usnesením ze dne 23. 7. 2021, č. j. 10 C 177/2018-153, a toto rozhodnutí rovněž nabylo právní moci. Předmětem odvolacího přezkumu tedy nebylo doplňující usnesení o nákladech původně označených vedlejších účastníků. 6. Odvolací soud vycházel z toho, že přesvědčení žalobkyně o vzniku jejího věcného práva k nemovitosti mělo být dle jejího tvrzení založeno darovací smlouvou ze dne 12. 7. 1999. Po právní stránce je tedy třeba věc posoudit dle zák. č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník) ve znění účinném do 31. 3. 2000. Podle § 151o odst. 1 tohoto zákona platí, že věcná břemena vznikají písemnou smlouvu, na základě závěti, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemeni lze nabýt také výkonem práva (vydržením) Ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí. Podle § 134 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. platí, že oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu 3 let, a po dobu 10 let, jde-li o nemovitost. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1840/2015, v němž dovolací soud řešil rovněž otázku vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni dle úpravy účinné dle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Lze ale odkázat i na jiná rozhodnutí dovolacího soudu, když např. v rozsudku z 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008 judikoval Nejvyšší soud, že omyl je omluvitelný tehdy, pokud k němu došlo přesto, že mýlící se držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel omylu nemusel vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat. Také rozsudek z 26. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 658/2010 uvádí, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Posouzení toho, zda držitel je v dobré víře, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. 7. Závěru soudu prvního stupně o tom, že u žalobkyně objektivně nemohlo vzniknout důvodné přesvědčení, že jí a jejímu manželu svědčí k domu věcné právo, je zcela správný a logický. Sama žalobkyně uváděla, že cílem darovací smlouvy bylo, aby obdarovaní získali hypoteční úvěr od banky, resp. nemovitost k zajištění úvěru, a že se účastníci smlouvy obrátili na advokátku s úmyslem věcné břemeno zřídit. K tomu ale ze zřejmých důvodů nedošlo. Proto také odvolací soud nevyhověl důkaznímu návrhu žalobkyně, který učinila již v řízení před soudem prvního stupně, aby bylo řízení doplněno výpovědí svědkyně – JUDr. [příjmení]. Skutečnost, že účastníci smlouvy původně chtěli zajistit bydlení dárkyně a jejího manžela věcným břemenem, není mezi účastníky sporná a navržený důkaz tedy nesměřuje k objasnění sporných skutečností. 8. Odvolací soud odkazuje i na listiny, jejichž obsah znovu zjistil. Především jde o žalobkyní vyhotovenou výzvu k vrácení daru ze dne [datum], v níž vytkla obdarovaným, že neplní svůj osobní závazek. Podobný náhled žalobkyně na situaci vyplývá i z Notářského zápisu sepsaného dne [datum], jímž se žalobkyně, její manžel i manželé [příjmení] zavázali nemovitosti vyklidit. Zároveň účastníci prohlásili, že ve stejný den uzavřeli se žalovanou nájemní smlouvu na dobu určitou, do 30. 6. 2018 a bylo sjednáno nájemné. Z těchto listiny vyplývá, že sama žalobkyně byla srozuměna, že jí a jejímu manželu nesvědčí k domu či dalším nemovitostem věcné právo, ale že bydlení realizují pouze na základě osobního závazku obdarovaných. 9. Žalobkyně tedy neprokázala, že po uzavření darovací smlouvy užívala s manželem dům či další nemovitosti s odůvodněným přesvědčením, že toto bydlení vyplývá z dohody o zřízení věcného břemene – k tomu nenabídla důkaz o tom, že jí vznikla oprávněná držba práva odpovídajícího věcnému břemeni, neboť k vydržení nestačí pouhé faktické chování, ten, kdo takové právo vykonává, musí být se zřetelem ke