25 CO 68/2022-51 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 46 770,60 Kč a částku 1 200 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 53 170,60 Kč za dobu od 26. 11. 2020 do 22. 2. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 49 970,60 Kč za dobu od 23. 2. 2021 do 31. 3. 2021 a s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 46 770,60 Kč za dobu od 1. 4. 2021 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Zároveň byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4 050 Kč k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Rozhodnutí je odůvodněno s odkazem na ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku tak, že žalovaný nesplnil povinnost z úvěrového vztahu, proto byl k plnění zavázán. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalobci byly přiznány náklady řízení, které tvoří vynaložený soudní poplatek 1 872 Kč a odměna advokáta dle ust. § 14b advokátního tarifu č. 177/96 Sb. za tři úkony a tři režijní paušály ve výši 500 Kč za úkon a 100 Kč za režijní paušál. Včetně DPH činí náklady řízení částku 4 050 Kč. 2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce včasným odvoláním, které směřovalo do výroku II. o náhradě nákladů řízení. Namítl, že soud prvního stupně nepostupoval správně, když o náhradě nákladů řízení rozhodoval dle ust. § 14b odst. 1 advokátního tarifu, neboť podmínky pro rozhodnutí dle tohoto ustanovení nebyly dány, když nebyla splněna podmínka, že návrh byl podán na ustáleném vzoru. Odvolatel uvedl, že v každém jednotlivém případě vyhotovuje od počátku jedinečný žalobní návrh, a to s ohledem na konkrétní podklady a okolnosti daného případu. Nejedná se o věc typově jednoduchou po právní a skutkové stránce a žalobce je povinen při formulaci žalobního návrhu zohlednit, jaké plnění bylo z úvěrového vztahu poskytnuto, na úhradu jakého dluhu bylo plněno žalovaným, na jaký dluh bylo plnění přijato a započteno, co zůstalo neuhrazeno atp. Odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 91 Co 7/2015 z 23. 1. 2015 a na rozsudek téhož soudu 93 Co 681/2014 ze 7. 1. 2015. Zákonodárce v ust. § 174a o. s. ř. vnutil žalobcům, kteří se rozhodli využít výhody elektronické justice a podat na soud elektronickou žalobu, povinný formulář. Je-li procesní strana úspěšná, měl by její odpůrce nahradit náklady, které přitom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochranou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž jiný zasahoval. Smyslem zrušení přísudkové vyhlášky bylo zamezit umělému zvyšování nákladů řízení činěním zbytečných právních úkonů, jakož i zamezit případům, kdy náklady řízení několikanásobně převyšují předmět řízení, čímž je porušen princip proporcionality. Pokud se soud v platebním rozkazu odkloní v nákladovém výroku od toho, co je na nákladech žalobcem požadováno, je třeba v zájmu transparentnosti rozhodování tento výrok odůvodnit. Rozsah odůvodnění musí být takový, aby účastníkům bylo zřejmé, jaká úvaha vedla soud k vydání rozhodnutí, které se od návrhu odklání. Žalobce je toho názoru, že soud prvního stupně měl rozhodovat o náhradě nákladů řízení dle ust. § 13 advokátního tarifu, nikoliv dle ust. § 14b. Žalobci náleží právo na náhradu nákladů řízení za tři úkony právní služby po 2 980 Kč, tři režijní paušály po 300 Kč, DPH 2 066,40 Kč a soudní poplatek 1 872 Kč, celkem částka 13 778,40 Kč. Navrhl, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v tomto směru změněno. 3. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně dle ust. § 212 o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k odvolání, a aniž by ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 4. Podle § 14b odst. l v občanském soudním řízení, a) které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, b) v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a c) v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba za každý úkon právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně z tarifní hodnoty l) do 10 000 Kč 200 Kč 2) přes 10 000 Kč do 30 000 Kč 300 Kč 3) přes 30 000 Kč do 50 000 Kč 500 Kč. Stanovené sazby jsou přiměřené povaze práce advokáta ve stanovených případech. Jestliže se žaloba podává na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, je k jejímu vyhotovení a stejně tak i k předcházejícím úkonům (předžalobní výzvě, převzetí zastoupení) zapotřebí minimální odborné práce. Při těchto úkonech se využívá typových vzorů, neboť není třeba nic vymýšlet. Žalobce sice argumentuje, že před podáním každé žaloby musí posoudit nejrůznější právní otázky, avšak jejich řešení je nutně typizované a ve vzorech ztělesněné. 5. V zásadě proto stačí zabývat se individualizačními údaji, které vyplývají z typických dokumentů věřitele, přičemž rozdíly jsou jen v tom, že někdy je těchto údajů méně (například jde-li o zaplacení přirážky k jízdnému), jindy více (například jde-li o vrácení úvěru). Standartní je práce advokáta až v okamžiku, kdy se mezi stranami rozvine spor a advokát musí reagovat na obranu žalovaného. Na tuto skutečnost vyhláška reaguje tím, že pro úkony právní služby následující po podání žaloby již sníženou náhradu nestanoví. 6. Snížení náhrad za zastoupení advokátem je tedy odůvodněno nižší náročností jeho práce. Je pravdou, že jde o snížení výrazné, což je patrné hlavně u úkonů s vyšší tarifní hodnotou. Odvolací soud se však domnívá, že není extrémní a že tedy nezpochybňuje podstatu a účel práva na náhradu nákladů a práva na právní pomoc. Je na účastníku, aby minimální odbornou náročnost zohlednil ve smlouvě s advokátem anebo žaloby na ustáleném vzoru podával sám (což v minulosti řada žalobců skutečně dělala, a to prostřednictvím pracovníků bez právního vzdělání). 7. Odvolací soud se neztotožňuje ani s názorem, že v daném případě žaloba znaky stanovené v § 14b odst. 1 vyhlášky nenaplňuje. Jestliže žalobce opakovaně vymáhá pohledávky z určitého typu adhezních smluv, tedy smluv, které se liší jen individuálními údaji, jestliže i vývoj smluvního vztahu mezi uzavřením smlouvy a žalobou je v různých případech obdobný a obdobné jsou i připojené listinné důkazy, pak je logické, že stejnou povahu musí mít i žaloby a jim předcházející úkony. Není důvod je koncipovat pokaždé jinak. Lze uznat, že adhezní smlouva automaticky k formulářové žalobě nevede, avšak je-li žaloba na základě adhezní smlouvy opakovaná a vývoj smluvního vztahu se významně neliší, tak formulářová zákonitě je. 8. Rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, proto odvolací soud toto rozhodnutí podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil. 9. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení má svoji oporu v ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, náklady řízení mu však nevznikly, proto soud žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.