56 CO 88/2022-797 — Krajský soud v Plzni

1. Rozsudkem ze dne 9. 2. 2022 č. j. 9 C 237/2020 – 684 rozhodl Okresní soud v Karlových Varech o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zák. č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), a to pozemků zapsaných na [list vlastnictví] v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, [stát. instituce], konkrétně označených ve výroku I odst. 1) rozsudku, zamítl žalobu žalobkyně o nahrazení projevu vůle ohledně převodu pozemku parc. [číslo] v k. ú. [anonymizováno], [územní celek], zapsaného na [list vlastnictví] vedeném Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, [stát. instituce] (výrok II) a konečně pak rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 154 783,20 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok III). 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně, vyjma výroku II, podala žalovaná odvolání. Má za to, že v řízení nebyly splněny podmínky pro postup vedoucí k nahrazení projevu vůle žalované, tedy k postupu odlišnému od postupu upraveného zákonem o půdě, a to pro nenaplnění podmínky svévole a liknavosti na straně žalované a podmínky dostatečně aktivního přístupu žalobkyně při uspokojování jejího restitučního nároku. Žalovaná dále zpochybňuje soudem prvního stupně provedené posouzení výše restitučního nároku žalobkyně, námitky promlčení, převoditelnosti náhradního pozemku, včetně posouzení výše náhrady nákladů řízení, a z těchto důvodů navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná považuje za zcela nesprávný postup soudu prvního stupně, jestliže při posouzení otázky naplnění podmínek pro vyhovění žalobě vyšel z právního posouzení provedeného jinými soudy, namísto konkrétních skutkových okolností posuzovaného případu, navíc v případě odlišné oprávněné osoby [jméno] [příjmení]. Této oprávněné osobě byly sice odňaty částečně shodné pozemky, nicméně k jejich odnětí došlo k jinému datu a případné přecenění restitučního nároku se posuzuje podle odlišné územně plánovací dokumentace. Žalovaná zdůrazňuje, že pro určení charakteru odňatého a nevydaného pozemku, tedy i jeho hodnoty, je rozhodujícím okamžikem právě den jeho odnětí. Žalovaná vznáší námitky vůči soudem prvního stupně vypočtené minimální výši restitučního nároku žalobkyně, jestliže soud prvního stupně při výpočtu vycházel ze znaleckého posudku [číslo] [anonymizováno] [jméno] [příjmení], vypracovaného ve vztahu k restitučnímu nároku [jméno] [příjmení], u níž došlo k odnětí spoluvlastnických podílů na jednotlivých pozemcích k třem různým datům a nejednalo se ani o zcela stejnou skupinu pozemků. Odvolatelka dále poukazuje na to, že žalobkyně se domáhala přecenění svého restitučního nároku s odkazem na znalecké závěry [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení], [anonymizováno], která pro účely ocenění žalobkyni odňatých a nevydaných pozemků vycházela toliko ze směrného územního plánu pro [územní celek] z roku 1964. Podle přesvědčení žalované vycházejícího z judikatury Nejvyššího soudu existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá definovat určení příslušného pozemku. Pokud žalobkyně na podporu svého tvrzení o stavebním charakteru odňatých a nevydaných pozemků předložila dodatek ke znaleckému posudku [číslo] ze dne 4. 2. 2020, přičemž dospěla k závěru, že téměř veškeré pozemky, které jsou podle směrného územního plánu pozemky stavebními, byly v ploše k zástavbě určeny již předchozí územně plánovací dokumentaci, pak žalobkyně nepředložila žádné dokumenty, které by se týkaly realizace procesu faktické následné výstavby na pozemcích, event. jiné dokumenty, které by prokázaly stavební charakter pozemků ke dni jejich odnětí. Výjimkou, kdy ze strany žalované došlo k částečnému přecenění restitučního nároku žalobkyně, bylo získání územního rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] – [číslo] [rok], ze kterého vyplývá, že na části pozemku PK [číslo] v k. ú. [část obce] byla již k roku 1960 plánována realizace trafostanice a jsou tak splněny podmínky pro to, aby část tohoto pozemku byla oceněna jako pozemek stavební. Z tohoto důvodu došlo k přecenění restitučního nároku i u žalobkyně, a to až v průběhu soudního řízení. Žalovaná tak nepovažuje ocenění restitučního nároku žalobkyně uvedené v její evidenci v částce 147 510,18 Kč za nesprávné. Za nesprávné považuje žalovaná to, že soud prvního stupně stanovil údajně nespornou minimální výši restitučního nároku žalobkyně v částce 674 816,50 Kč. Námitky vznáší žalovaná i ve vtahu k podmínce dostatečně aktivního přístupu žalobkyně při uspokojování jejího restitučního nároku. V tomto směru poukazuje na to, že žalobkyně se sice v minulosti účastnila veřejných nabídek, avšak nikoliv v rozmezí let 2012 – 2019. Dále žalovaná vytýká soudu prvního stupně, že se nevypořádal s jí vznesenou námitkou promlčení restitučního nároku. Ve vztahu k otázce charakteru žalobkyni odňatých a nevydaných pozemků žalovaná opětovně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že směrný územní plán [územní celek] z roku 1964 nemůže být samostatným a jediným podkladem pro určení stavebního charakteru pozemku. Jedná se zejména o posouzení charakteru pozemků určených k realizaci hřišť, v jehož rámci žalovaná upozorňovala na to, že hřiště, ať už fotbalové, tenisové, ragbyové či dětské nelze považovat za stavbu v občanskoprávním smyslu, a tedy ani pozemky určené k zastavění stavbou hřiště nelze oceňovat jako pozemky stavební. V některých případech totiž není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Přitom pozemky, které byly určeny k realizaci hřišť, byly znalkyní oceněny částkou 7 928 040 Kč a jejich celková nevydaná výměra činila 31 596 m2. Žalovaná tedy nesouhlasí s tím, že žalobkyni odňaté a nevydané pozemky by měly být oceněny částkou převyšující 12 000 000 Kč. V tomto směru žalovaná poukazuje na to, že soudu prvního stupně předložila celou řadu dokumentů, včetně geometrických plánů, z nichž je patrné, že ve vztahu k téže části pozemku PK [číslo] v k. ú. [část obce], dotčené stavbou trafostanice, byla vydána dvě rozhodnutí, a to rozhodnutí PÚ [rok] ze dne [datum] a PÚ [číslo] ze dne [datum]. Pro účely výpočtu restitučního nároku žalobkyně tak není možné předmětné výměry sečíst, jak učinila znalkyně, neboť se fakticky jedná o nevydání stejné části pozemku. Žalovaná nesouhlasí ani s právním názorem soudu prvního stupně, pokud jde o možnost nápravy předmětné duplicity. Jakkoliv soudům nepřísluší zasahovat do právních vztahů založených pravomocným rozhodnutím správního orgánu, nejsou jím ve svém rozhodování o věcech s daným rozhodnutím souvisejících bezvýhradně vázány, nejde-li o rozhodnutí o přestupku či jiném správním deliktu, případně o rozhodnutí o osobním stavu. V neposlední řadě žalovaná namítá, že napadené rozhodnutí není v souladu se smyslem a účelem zákona o půdě, jestliže napadeným rozhodnutím byl nahrazen projev vůle žalované k převodu pozemků, jejichž celková výměra činí 79 250 m2, přitom právním předchůdcům žalobkyně byly odňaty pozemky o celkové výměře 120 098 m2 a při zohlednění spoluvlastnického podílu žalobkyně o velikosti 1/18 na těchto pozemcích se jedná o výměru 6 672,11 m2. Soudem prvního stupně vydané pozemky tak svou výměrou mnohonásobně převyšují výměru pozemků, které byly žalobkyni odňaty, a to více než 11x. Žalovaná dále vznáší námitky vůči převoditelnosti pozemku parc. [číslo] v k. ú. [anonymizováno], u něhož dle názoru žalované nepřevoditelnost vychází z ust. § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě, a to pro funkční souvislost se stavbou, kdy část předmětného pozemku tvoří funkční celek se sousedním pozemkem, který se nachází ve vlastnictví 3. osoby, konkrétně [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení], když z žalovanou předložených fotografií je zřejmé, že část předmětného pozemku je užívána vlastníky stavby umístěné na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [anonymizováno], [územní celek]. Na předmětném pozemku se nachází živý plot, který odděluje právě část užívanou ze strany těchto třetích osob. V tomto směru žalovaná odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 67/2021, v jehož rámci Nejvyšší soud odkázal na svou ustálenou praxi při posuzování existence překážky převoditelnosti spočívající v tom, že pozemek tvoří funkční celek se stavbou ve vlastnictví 3. osoby. Je přitom irelevantní, zda existuje nějaký právní důvod užívání této části pozemku ze strany vlastníků sousední nemovitosti, a proto nemůže obstát závěr soudu prvního stupně o tom, že si třetí osoby„ zabraly část předmětného pozemku“. Kromě toho ze sdělení [územní celek] vyplývá, že pozemek má být využit k realizaci zeleně nebo veřejně prospěšných opatření. Ve vztahu k výroku III o náhradě nákladů řízení žalov