61 CO 252/2022-1475 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované o uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků ve vlastnictví státu: a) parc. [číslo] nacházející se v k. ú. [obec], [územní celek], okres [okres], b) parc. [číslo] nacházející se v k. ú. [obec] [anonymizováno] [obec], [územní celek], okres [okres], c) parc. [číslo] nacházející se v k. ú. [část obce] [anonymizováno] [obec], [územní celek], okres [okres], d) parc. [číslo] nacházející se v k. ú. [obec] [anonymizováno] [obec], [územní celek], okres [okres], e) parc. [číslo] nacházející se v k. ú. [část obce], [územní celek], okres [okres], f) parc. [číslo] nacházející se v k. ú. [část obce], [územní celek], okres [okres], g) parc. [číslo] nacházející se v k. ú. [obec] [anonymizována dvě slova], [územní celek], okres [okres], h) par. [číslo] nacházející se v k. ú. [část obce] [anonymizováno] [část obce], [územní celek], okres [okres], jež byly oceněny na částku 440 557,10 Kč, a to za účelem uspokojení nároku žalobkyně ve výši 4 507 750 Kč na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle § 11a zákona o půdě na základě pravomocného rozhodnutí [stát. instituce], [anonymizována dvě slova] ze dne 10. 10. 1994, [číslo jednací] (výrok A), žalobkyni uložil povinnost zaplatil žalované na náhradě nákladů řízení částku 375 444 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok B) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet soudu prvního stupně (výrok C). 2. K odůvodnění rozsudku uvedl, že restituční nárok žalobkyně vyplývá z rozhodnutí [stát. instituce] [anonymizováno] [číslo jednací] ze dne 10. 10. 1994, podle něhož se žalobkyni nevydávají pozemkové parcely [číslo] zastavěná plocha s [adresa] o původní výměře 1 364 m2 dle pozemkové knihy, dále pozemková parcela [číslo] o výměře 16 128 m2 dle pozemkové knihy a pozemková parcela [číslo] o výměře 539 m2 dle pozemkové knihy, vše v k. ú. [část obce], a to dle § 11 odst. 1 písm. c) a e) zákona o půdě, neboť pozemky byly po přechodu na stát zastavěny. Žalobkyně tvrdí, že nevydané pozemky měly charakter stavebních pozemků, proto měly být oceněny částkou 250 Kč/m2 a v tomto rozsahu měl být nárok žalobkyně uspokojen poskytnutím náhradních pozemků, jelikož žalovaná ale odmítla přecenit nárok takto odňatých pozemků, žalobkyně uplatňuje právo na nahrazení projevu vůle žalované k vydání náhradních pozemků označených žalobkyní v různých katastrálních územích, přičemž u Okresního soudu v Domažlicích se v řízení domáhá náhradních pozemků k uspokojení nároku pouze za odňaté pozemky parc. [číslo] [číslo] v k. ú. [část obce], nikoliv za nevydaný pozemek par. [číslo] s [adresa] v k. ú. [část obce]. Svůj nárok žalobkyně opírala o ocenění provedené [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], podle něhož hodnota odňatých pozemků ke dni 24. 6. 1991 určena podle vyhlášky č. 172/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. a podle stavu ke dni odnětí pozemků činí 4 507 750 Kč. Takto stanovenou výši nároku žalobkyně ale žalovaná od počátku řízení popírá s tím, že žádný z nevydaných pozemků nebyl v době odnětí státem určen k zastavění a proto nemůže být výše restitučního nároku odvozována z hodnoty stavebních pozemků, když znalecký posudek předložený žalobkyní se opírá o plány z roku 1964, tj. vydané až 15 let po odnětí pozemků státem. I zástupci [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], ve své výpovědi uvedli, že nevydané pozemky v době jejich odnětí měly charakter orné půdy a v době odnětí ke dni 16. 12. 1949 pravděpodobně vůbec nebyly řešeny územně-plánovací dokumentací, když dle ortofotomapy na pozemku PK [číslo] výstavba proběhla mezi roky 1964 – 1975 a na pozemku PK [číslo] mezi lety 1975 – 1988 a první dohledaná územně-plánovací dokumentace je z roku 1964, ale na této dokumentaci ocenění není založeno. Tito znalci také připustili vědomost o regulačním a zastavovacím plánu pro k. ú. [část obce] z roku 1935, který byl schválen Státní regulační komisí a Ministerstvem veřejných prací, ale pro zpracování posudku tento doklad nepovažovali za důležitý a i dle tohoto regulačního plánu nevydané pozemky [číslo] [číslo] dle pozemkové knihy v k. ú. [část obce] byly mimo zastavěné území dle regulačního územního plánu. Naproti tomu žalovaná předložila oponentní znalecký posudek [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který mj. vycházel i z regulačního plánu z roku 1935 a ten výslednou cenu nevydaných pozemků, včetně pozemku PK [anonymizováno] v k. ú. [část obce] stanovil na částku 520 170 Kč, když pozemky neocenil jako stavební. S názorem žalované se soud prvního stupně zcela ztotožnil, když nejen znalec [příjmení] [jméno] [příjmení], ale i slyšení pracovníci [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], připustili, že pozemky [číslo] část pozemku [číslo] v k. ú. [část obce] nebyly regulačním plánem z roku 1935 zahrnuty do plochy určené k zastavění a lze tak soudit i z barevného značení a legendy k tomu připojené Institutem pro rozvoj a plánování [územní celek]. Byť žalobkyně namítala, že legendu barevného vysvětlení vytvořil Institut zcela účelově, žalovaná doložila regulačním a zastavovacím plánem pro jiné území [obec a číslo] (v obci [část obce] a v [část obce]), obsahujícím vysvětlení barevného značení přímo tehdejší Státní regulační komisí pro [územní celek] a okolí, že vysvětlení barevného označení je shodné, přičemž v regulačním plánu týkajícím se pozemků nevydaných žalobkyni pozemky nezahrnují žádné barevné značení, které by svědčilo pro stavbu a nelze ani soudit na to, že by barevný odstín zelené, jímž nevydané pozemky náležející předchůdcům žalobkyně byly označeny, měly tvořit veřejné sady, když se nachází v území, na kterých v době schválení regulačního plánu se s žádnými stavbami nepočítalo. Jelikož podle slyšených znalců k zásahům na žalobkyni nevydaných pozemcích došlo až po roce 1964 na základě nového plánu, je třeba vycházet z toho, že stav pozemků byl až do roku 1965 neměnný a pokud tedy došlo k částečnému zastavění pozemku [číslo] čtyřproudou silnicí až v roce 1975 a následujících, nelze vycházet z toho, že v době odnětí na toto zastavění pamatoval regulační plán z roku 1935. I kopie části tohoto plánu se zahrnutím pozemku [číslo] vyznačuje tvar pozemku [anonymizováno] přeťatý cestou, oddělující cíp pozemku, kde je uvedeno parc. [číslo] z plánu není zřejmé, jestli vyznačená cesta již tehdy existovala, neměla samostatné evidenční značení nebo byla cestou účelovou, ale nikoliv zahrnutou plánem, podle něhož by se komunikace měla budovat a je proto pochopitelné, že znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení] ani část pozemku [číslo] neshledává jako pozemek stavební. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že nárok žalobkyně nemůže spočívat na ocenění pozemků jako stavebních, jelikož pro uspokojení náhrady platí nabídkové řízení a je na vůli žalobkyně, zda se ho bude účastnit či nikoliv, přičemž žalobkyně přichází po roce 2006, kdy začala platit úprava zákona o půdě o veřejných nabídkách, s návrhy na přecenění a svůj nárok dovozuje ze špatného ocenění, respektive nepřecenění žalovanou a tedy nemožnosti účastnit se veřejných nabídek, není-li výše jejího nároku žalovanou akceptována, žalobu nelze považovat za důvodnou a proto se soud prvního stupně ani dále nezabýval argumenty pro tvrzenou liknavost a svévoli žalované. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů vynaložených k účelnému bránění práva, které spočívají v nákladech na zastoupení, a o nákladech státu rozhodl dle § 148 odst. 1 o. s. ř. 3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasně a velmi obsáhlé odvolání. Předně nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, který se ztotožnil s názorem žalované, že odňaté a nevydané pozemky nelze oceňovat jako pozemky stavební. Žalobkyně má za to, že stavební charakter nevydaných pozemků prokázala, když část pozemku PK parc. [číslo] v k. ú. [část obce] je zastavěna čtyřproudovou silnicí a i z leteckých snímků vyplývá, že již v době před přechodem uvedeného pozemku na stát se na uvedeném pozemku nacházela stavba pozemní komunikace v souladu s regulačním a zastavovacím plánem z roku 1935 a pozemek par. [číslo] byl nepochybně v době odnětí určen i k zastavění. I na pozemku PK parc. [číslo] v k. ú. [část obce] byla regulačním a zastavovacím plánem z roku 1935 vyznačena pozemní komunikace a skutečnost, že tato komunikace nikdy nebyla realizována, nemůže mít dle žalobkyně vliv na stavební charakter tohoto pozemku v době odnětí. Dále bylo prokázáno, že následně byl pozemek zastavěn budovami a sportovním areálem. Odejmuté pozemky se nacházely již ve 30. letech v území, se kterým se počítalo i jako s územím pro rozšíření další zástavby. Žalobkyně dále v odvolání poukazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž je nutné za odňaté pozemky poskytnout náhradu jako za pozemky stavební, pokud v době jejich přechodu na stát byly územně-plánovací