11 CO 133/2023-126 — Krajský soud v Plzni

Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zrušil podílové spoluvlastnictví k pozemkům specifikovaným ve výroku pod bodem I a tyto pozemky přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným částku 556 425 Kč na účet vedený u [název soudu] pro sp. zn. [spisová značka] s uvedením čísla účtu a variabilního symbolu, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok III). Žalovaným pak uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 10 528 Kč rovněž do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok IV). Rozhodnutí o platebním místu soud prvního stupně odůvodnil tím, že dědické řízení po [jméno] [příjmení] je vedeno u téhož soudu pod sp. zn. [spisová značka], avšak dosud nebylo skončeno. Finanční prostředky vyplacené žalobcem do úschovy soudu pro toto dědické řízení se tak stanou jeho aktivním předmětem. Proti části výroku, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalovaným vypořádací podíl, podal včasné odvolání žalobce, který nesouhlasil se soudem určeným platebním místem. Vytýkal soudu prvního stupně, že nemůže povinnému určit, na jaký konkrétní bankovní účet má plnit svoji platební povinnost. Odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a ustanovení občanského zákoníku upravující místo plnění a soudní úschovy, a domáhal se zrušení výroku pod bodem III napadeného rozsudku. Opatrovník žalovaných považoval odvoláním napadený výrok za správný a navrhl jeho potvrzení. Ve vyjádření k odvolání odkazoval na zvláštní zákonnou úpravu úschov v pozůstalostním řízení. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu vymezeném odvoláním podle ust. § 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce lze považovat za důvodné. K tomu nemusel podle ust. § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. nařizovat jednání. V přezkoumávané věci soud prvního stupně uložil žalobci zaplatit žalovaným (neznámým dědicům) vypořádací podíl ze zrušeného podílového spoluvlastnictví na účet soudu, tedy do soudní úschovy. Je třeba přisvědčit námitce žalobce, že určení konkrétního účtu, na který má být plněno, nemůže učinit soud autoritativně, pokud se na tom věřitel s dlužníkem nedohodli. Rovněž je třeba přisvědčit tvrzení opatrovníka žalovaných, že úschovy v řízení o pozůstalosti řeší zvláštní zákonná úprava (díl pátý zákona o zvláštních řízeních soudních). Podle názoru odvolacího soudu však nelze ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních použít ve sporném řízení a uložit žalobci plnit do úschovy soudu. Přestože soud v dědickém řízení po zůstavitelce musí postupovat podle zákonné úpravy platné v době její smrti, odvolací soud má za to, že ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních o úschovách v řízení o pozůstalosti lze použít, neboť procesní předpis platný v době smrti zůstavitelky takový postup neupravoval a jedná se o ustanovení procesní povahy. Podle ust. § 281 odst. 1 písm. c) z. ř. s. není-li dále stanoveno jinak, soud za řízení o pozůstalosti přijímá do úschovy peníze, cenné papíry a jiné hmotné věci, bylo-li dlužníkům zůstavitele uloženo plnit tímto způsobem jejich dluhy. Podle ust. § 151 z. ř. s. má-li zůstavitel pohledávky, soud usnesením uloží jeho dlužníkům, aby plnění skládali do úschovy soudu, a upozorní je, že plnění provedená jinam nebudou mít za následek splnění dluhu. Řízení o úschově v řízení o pozůstalosti je podstatně méně formální, nežli klasické řízení o úschovách podle ust. §§ 289 až 302 z. ř. s . Není k němu třeba návrh ani splnění dalších podmínek, k přijetí do úschovy dojde složením peněz na účet soudu. Rozhodnutí o povinnosti dlužníka složit plnění do úschovy soudu však náleží soudu dědickému, tedy soudnímu komisaři (pověřenému notáři) v řízení o pozůstalosti. Nemůže proto o něm rozhodnout soud ve sporném řízení, snad s výjimkou situace, kdy by účastníci uzavřeli soudní smír a na tomto způsobu plnění se dohodli. Dle názoru odvolacího soudu je proto na místě, aby o případném složení částky, uložené žalobci napadeným rozsudkem zaplatit žalovaným jako neznámým dědicům zůstavitelky, rozhodl dědický soud, pokud takový postup bude považovat za vhodný. Z uvedených důvodů odvolací soud podle ust. § 220 o. s. ř. napadenou část výroku pod bodem III rozsudku změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce se domáhal zrušení napadeného výroku, přestože jeho odvolání směřovalo pouze proti určení platebního místa. V odvolání náhradu nákladů řízení nežádal. Přestože tedy lze žalobce považovat za úspěšného, odvolací soud z těchto důvodů rozhodl tak, že právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.