14 CO 14/2023-173 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 6 960 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost na své náklady odstranit stavbu plotu, stavbu zahradní chatky (altánu), stavbu jezírka a nespecifikovanou stavbu z bílých cihel, nacházejících se na pozemcích parc. [číslo] v k. ú. [obec], jejichž přesné umístění je specifikováno v zaměření situace vypracované [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dne 30. 7. 2021 (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 49 478 Kč (výrok III). Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že požadovaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je nedůvodný, neboť tento nárok mohl a měl být přihlášen v rámci insolvenčního řízení, týkajícího se dlužníka [jméno] [příjmení]. Důvodnou je tedy v této části námitka nedostatku pasivní věcné legitimace žalované (§ 229 odst. 3 písm. e) insolvenčního zákona). V části, týkající se odstranění staveb bylo prokázáno, že je insolvenční dlužník užíval od uzavření kupní smlouvy (30. 6. 1994) v dobré víře, že je jejich vlastníkem. Tedy nepřetržitě minimálně po dobu deseti let. Nebyly mu ze strany žalobce sděleny žádné námitky proti užívání nemovitostí, tedy dlužník neměl jakékoli důvodné pochybnosti o správnosti polohy stávajícího oplocení. Proto žalovaný vlastnické právo ke sporné části pozemku [číslo] v k. ú. [obec] vydržel, a proto nemůže být žaloba v této části důvodnou. 2. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení. Jednalo se o deset úkonů právní služby po 3 000 Kč, stejný počet režijních paušálů po 300 Kč, náhradu za ztrátu času a náhradu za cestovné z [obec] do [obec] ke čtyřem jednáním před okresním soudem a DPH k tomu se vztahující. O výši nákladů rozhodl podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“). 3. Žalobce podal proti výroku o nákladech řízení odvolání. Uvedl, že rozhodnutí o nákladech řízení považuje za„ nepřiměřeně tvrdé a zasahující do jeho práva na spravedlivý proces“. Je přesvědčen, že byly dány zvláštní okolnosti, pro které měl soud prvního stupně rozhodnout podle § 150 o. s. ř. a nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Žalobce řádně kupní smlouvou nabyl nemovitosti v rozměru, o němž byl dlužník informován, po celou dobu vlastnictví žalobce řádně hradí daň z nemovitostí, a proto není spravedlivé po něm žádat plnou náhradu nákladů řízení. Dlužník s ním přestal komunikovat na jaře 2009, proto se žalobce snažil situaci řešit s insolvenční správkyní. Ta však na jeho výzvy nikdy neodpověděla, nereagovala, nejednala s ním. Jednání účelově zdržovala, udržovala žalobce ve stavu, že„ je možné dosáhnout dohody“. Žalobce poukázal i na judikaturu, podle které jsou tři důvody pro užití moderačního práva § 150 o. s. ř. a) nepřiměřená tvrdost (Nejvyšší soud sp. zn. 28 Cdo 1525/2001), b) podíl obou stran na vzniku a průběhu sporu (Nejvyšší soud 28 Cdo 1805/2001), c) povaha a okolnosti sporu (Nejvyšší soud 28 Cdo 1805/2001). Soud, který o náhradě nákladů rozhoduje, musí komplexně zvážit všechny okolnosti sporu, poměry účastníků a ke zkoumání možné aplikace podle § 150 o. s. ř. by měl přistoupit zejména tehdy, pokud z obsahu spisu vyplývají indicie, že by přiznání náhrady nákladů řízení mohlo být objektivně vnímáno jako příliš tvrdé či dokonce nespravedlivé. Žalobce poukázal i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn . ÚS 3161/08, III. ÚS 2618/21 a III. ÚS 132/20. Dále pak uvedl, že nesouhlasí s přiznáním náhrady nákladů řízení za úkony, které nelze zahrnout pod úkony právní služby podle ustanovení § 11 advokátního tarifu. Konkrétně jde o písemné podání – sdělení soudu ze dne 10. 3. 2022, písemné podání – sdělení k výzvě soudu 23. 5. 2022 a nahlížení do spisu 20. 1. 2022. Tak si žalovaná neoprávněně a neopodstatněně navýšila náhradu nákladů řízení o částku 11 979 Kč. Současně uvedl, že on (žalobce) byl rovněž právně zastoupen a veškeré náklady svého právního zastoupení si hradil sám. Navrhl tedy, aby odvolací soud výrok III rozsudku změnil tak, že žádnému z účastníků nepřizná právo na náhradu nákladů řízení. 4. Žalovaná se k odvolání žalobce písemně vyjádřila. Navrhla napadený výrok rozsudku potvrdit a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 3 993 Kč. Uvedla, že napadený výrok považuje za správný a odpovídající § 142 a násl. o. s. ř. Skutečnosti uváděné žalobcem v odůvodnění odvolání nemají jakoukoli spojitost s napadeným výrokem. Jednání sice bylo opakovaně odročeno, ale stalo se tak i z důvodů na straně žalobce. To vyplývá z protokolů o ústních jednáních konaných před soudem prvního stupně dne 1. 7. 2021, 9. 12. 2021 a 22. 9. 2022. Je třeba vidět, že žalovaná v řízení od počátku vystupuje jako insolvenční správce dlužníka, v důsledku čehož je vázaná řadou povinností vyplývajících z insolvenčního zákona, což se odrazilo i v průběhu mimosoudních jednání účastníků, a proto nelze hovořit o obstrukčním jednání žalované. Soud rozhodl podle obecně platného pravidla, když neshledal okolnosti pro aplikaci § 150 o. s. ř., které představuje odchylku od standardního postupu. Byl to žalobce, který rozhodl o zahájení řízení, musel si být vědom možnosti neúspěchu. V průběhu sporu nevyšly najevo žádné okolnosti, které by postup podle § 150 o. s. ř. odůvodňovaly, a to jak co se týče osobních poměrů žalobce, tak i okolností případu. Žalobce je ostatně ani netvrdil. Pokud jde o námitky žalované, že náhradu nákladů za tři úkony nelze přiznat, neboť se nejedná o úkony, které je možné podřadit pod § 11 advokátního tarifu, s tím žalovaná nesouhlasí. Nahlížení do spisu je úkonem právní služby, který tam sice není výslovně zmíněn, ale lze jej přiznat analogicky. K tomu žalovaná odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 4012/18. Písemná podání ze dne 10. 3. 2022 a 23. 5. 2022 učinila žalovaná na základě výslovných výzev soudu prvního stupně. Dále žalovaná požadovala přiznat právo na náhradu nákladů odvolacího řízení za jeden úkon právní služby spočívající v sepisu vyjádření právním zástupcem a jeden režijní paušál včetně DPH. 5. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné co do základu, avšak je částečně důvodné co do výše. 6. Soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobci, který byl ve sporu zcela neúspěšný, uložil povinnost nahradit žalované náklady podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Jedná se o základní pravidlo, kterým se rozhodování o náhradě nákladů v civilním sporném řízení řídí. Odchýlit se od něj podle § 150 o. s. ř. lze z důvodů zvláštního zřetele hodných. V projednávané věci však takové důvody nejsou dány. Neplynou ani z odvolání, v němž žalobce rekapituluje prodej nemovitostí. Žalobce sice uvádí, že § 150 o. s. ř. je možné aplikovat tehdy, pokud se z obsahu spisu„ podávají indicie, že by přiznání nákladů řízení mohlo být objektivně vnímáno jako příliš tvrdé, či dokonce nespravedlivé“. Taková situace však nenastala. Chybí zde totiž„ objektivní“ vnímání přiznání těchto nákladů jako příliš tvrdých či nespravedlivých, neboť takto přiznání nákladů vnímá pouze žalobce. 7. Již v prvním vyjádření (ze dne 6. 11. 2020) žalovaná vyjadřovala své negativní stanovisko k žalobě. Tehdy uváděla, že„ se žalobou nesouhlasí a tvrzený nárok žalobce neuznává, a to ani zčásti“. Ve svém dalším vyjádření (ze dne 25. 11. 2020) již žalovaná své námitky proti žalobě specifikovala. K otázce vydání bezdůvodného obohacení uvedla, že„ tato měla být uplatněna přihláškou v rámci insolvenčního řízení, lhůta pro podání přihlášek uplynula, aniž by žalobce pohledávku přihlásil“. K otázce odstranění neoprávněné stavby se pak vyjádřila tak, že„ žalovaný (v jejím vyjádření označován jako„ dlužník“) budoval stavby v dobré víře, nabyl je kupní smlouvou z 30. 6. 1994, od té doby je užívá jako vlastní, tedy vydržel je“. 8. Tedy již v okamžiku doručení druhého vyjádření (dne 30. 11. 2020) bylo žalobci známo stanovisko žalované k věci i její právní argumenty, které se následně při posuzování žaloby soudem prvního stupně ukázaly jako správné. Přesto žalobce na žalobě trval a v řízení pokračoval. Tím na sebe jednoduše vzal riziko prohry a nutnosti hradit náklady řízení. Co se dělo před řízením, na tom nic nemění a s otázkou nákladů řízení skutečně nesouvisí, protože to nemělo žádný vliv na zahájení řízení a pokračování v něm. Jádro problému je pouze v tom, že žalobce špatně posoudil své vyhlídky na úspěch, tedy že nedocenil jednak insolvenci dlužníka a nutnost svou pohledávku přihlásit, jednak vydržení. 9. Uvádí-li žalobce v odvolání, že jej žalobkyně vzhledem ke svému postoji udržovala ve víře v možné smírné vyřešení věci v průběhu sporu, pak tato skutečnost z obsahu spisu nevyplývá. Je pravdou, že se soud prvního stupně tak, jak mu ukládá obča