14 CO 57/2023-116 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně vyhověl žalobě na zaplacení odměny za péči o zdraví poskytnutou žalovanému ve dnech 15. 1. 2020 a 14. 4. 2020. Dospěl k závěru, že péče o zdraví byla žalovanému poskytnuta, přičemž se nejednalo o péči nutnou a bezodkladnou; žalovaný sice trpí nevyléčitelnou chorobou, ta ho však bezprostředně neohrožuje na životě. Jelikož žalovaný v době poskytnutí péče nebyl pojištěn, je povinen zaplatit odměnu za ni z vlastních prostředků. 2. Žalovaný prostřednictvím svého opatrovníka podal proti rozsudku odvolání, v němž namítal, že nebylo dostatečně prokázáno, že by péče o zdraví byla poskytnuta právě jemu; nebyl předložen žádný dokument, z něhož by bylo patrné, že žalovaný se ve výše uvedených dnech vskutku osobně dostavil k žalobkyni a obdržel plnění v podobě péče o zdraví. V odvolání žalovaný navrhl zrušení napadeného rozsudku. V průběhu odvolacího řízení ještě uvedl, že nebylo-li prokázáno, že není nikde pojištěn, nelze dovodit, že se na něj nevztahují evropské koordinační předpisy. Kdyby však byla existence pojištění vyloučena, mělo by být rozhodnuto podle uznání dluhu včetně splátkového kalendáře. 3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že žalovaný v době poskytnutí péče o zdraví nebyl pojištěn a je proto povinen za ni zaplatit. Tvrzení, že péče mu poskytnuta nebyla, je nelogické a účelové; předepsané léky si vyzvedl v ústavní lékárně. V průběhu odvolacího řízení pak žalobkyně předložila uznání dluhu ze strany žalovaného a navrhla potvrzení napadeného rozsudku. 4. Odvolání je důvodné. 5. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkaz přehledem výkonů na č. l. 10 spisu, z nějž zjistil, že v letech 2020 a 2021 žalovaný pravidelně docházel k žalobkyni na vyšetření, kontroly nebo převzetí předpisů na léky, přičemž v souvislosti s některými návštěvami žalobkyně provedla navazující úkony péče o zdraví. Ambulanci navštívil dne 15. 1. 2020, kdy podepsal souhlas s poskytnutím informací a byly mu provedeny krevní a jiné rozbory, dále ve dnech 14. 4. 2020 a 21. 7. 2020, dále ve dnech 13. 10. 2020 a 20. 1. 2021, kdy mu byly opět provedeny krevní a jiné rozbory, dále dne 13. 4. 2021 a dále dne 22. 6. 2021, kdy mu byly opět provedeny krevní a jiné rozbory. 6. Odvolací soud také podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování uznáním dluhu za poskytnuté zdravotní služby ze dne 13. 4. 2023 (č. l. 110 spisu), jež žalobkyně předložila v průběhu odvolacího řízení. Z něj zjistil, že uvedeného dne žalovaný podepsal listinu, v níž uznal své dluhy vůči žalobkyni z titulu úhrad za ambulantní vyšetření a hospitalizace v celkové výši 288 546 Kč, vyúčtované mu fakturami [číslo], [číslo], [číslo] a [anonymizováno] [rok], a zavázal se zaplatit je ve splátkách. 7. Odvolací soud vyšel z nezpochybněných tvrzení žalobkyně přednesených při jednáních před odvolacím soudem ve dnech 30. 3. 2023 a 20. 4. 2023, že žalovaný se u ní léčí již od roku 2016, kdy se jí vykázal občanským průkazem, a léčí se u ní dosud – dne 13. 4. 2023 se k ní dostavil opět a podepsal jí uznání předmětného dluhu s tím, že brzy bude mít v České republice nové zaměstnání. Nejméně od roku 2016 má těžiště svých zájmů v tuzemsku. V [anonymizováno] republice v tomto období zdravotně pojištěn nebyl. 8. Z těchto důkazů a nezpochybněných tvrzení žalobkyně ve spojení s těmi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, které nebyly odvoláním zpochybněny a odvolací soud z nich vychází, dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba není důvodná. 9. Žalobkyně se v souzené věci domáhá odměny za poskytnutou péči o zdraví. Vztah mezi účastníky soud prvního stupně správně posoudil jako smlouvu o péči o zdraví podle § 2636 a násl. o. z. a správně dovodil, že není-li péče hrazena z jiných zdrojů, je příkazce povinen zaplatit za ni poskytovateli odměnu sám.„ Jinými zdroji“ ve smyslu § 2636 odst. 2 o. z. se přitom rozumí především veřejné zdravotní pojištění. Nelze se však ztotožnit s blíže nerozvedeným závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný nebyl v době poskytnutí péče o zdraví v České republice zdravotně pojištěn. 10. Vnitrostátním předpisem, který ve sledované době upravoval okruh osob účastných českého veřejného zdravotního pojištění, byl zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění ve znění účinném do 30. 4. 2020 (dále jen„ zákon č. 48/1997 Sb.“). Ten v § 2 odst. 1 stanovil, že tuzemského veřejného zdravotního pojištění jsou účastny osoby, které mají trvalý pobyt na území České republiky, a osoby, které na území České republiky nemají trvalý pobyt, pokud jsou zaměstnanci zaměstnavatele, který má sídlo nebo trvalý pobyt na území České republiky. Tím, zda měl žalovaný jako občan [anonymizováno] republiky ve sledované době v České republice trvalý pobyt nebo byl zaměstnancem zaměstnavatele se sídlem nebo trvalým pobytem na území České republiky, se soud prvního stupně nezabýval, žalovaný však to, že by tomu tak bylo, ani netvrdil, a lze tedy uzavřít, že na základě zákona č. 48/1997 Sb. žalovaný ve sledované době v České republice pojištěn nebyl. 11. Zákon č. 48/1997 Sb. však nebyl jediným předpisem, který ve sledované době účast na českém veřejném zdravotním pojištění upravoval. Dalšími předpisy byla koordinační nařízení Evropské unie, vztahující se na občany členských států Evropské unie mající dočasný pobyt nebo bydliště v jiném členském státě. Jimi jsou nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Tato nařízení rozšiřují okruh osob oprávněných k bezplatné péči o zdraví, označovanou čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 883/2004 jako„ věcné dávky v nemoci“, a tudíž účastných českého veřejného zdravotního pojištění, o osoby další, podle zákona č. 48/1997 Sb. nepojištěné, kupříkladu na osoby, jež jsou v tuzemsku samostatně výdělečně činné, na osoby pobírající tuzemské dávky v nezaměstnanosti a konečně také na osoby, jež mají v tuzemsku bydliště, aniž patří do některé z dříve uvedených skupin (čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004).„ Bydlištěm“ se přitom podle čl. 1 písm. j) nařízení č. 883/2004 rozumí obvyklé bydliště, na rozdíl od„ pobytu“, jímž se podle čl. 1 písm. k ) téhož nařízení rozumí dočasné bydliště. Vychází se z principu„ pojištění v jednom členském státě“, jehož se v souzené věci v řízení před soudem prvního stupně dovolával i žalovaný; nelze připustit, aby někdo byl účasten zákonného zdravotního pojištění současně ve dvou členských státech, na druhou stranu však nelze ani připustit, aby někdo nebyl účasten zákonného zdravotního pojištění v žádném členském státě (viz bod 15 preambule nařízení č. 883/2004). Při posuzování, zda má oprávněná osoba bydliště na území určitého členského státu, se podle čl. 11 odst. 1 nařízení č. 987/2009 Sb. zohledňuje a) délka a nepřetržitost přítomnosti na území dotčeného členského státu, a b) osobní situace dané osoby, včetně povahy a konkrétních znaků všech vykonávaných činností, zejména místa, kde se činnost obvykle vykonává, stability činnosti a doby platnosti každé pracovní smlouvy, rodinné situace dané osoby a jejích rodinných vazeb, vykonávání jakýchkoli nevýdělečných činností, v případě studentů zdroje jejich příjmu, situace týkající se bydlení dané osoby, zejména nakolik je toto bydlení trvalé, a členského státu, v němž je daná osoba považována za daňového rezidenta. Zohlednění těchto skutečností pak vede k závěru, zda daná osoba v daném členském státě má či nemá„ těžiště zájmů“. 12. Tato pravidla jsou významná i v souzené věci. V ní odvolací soud žalobkyni přípisem ze dne 17. 4. 2023 sdělil, že při jednání dne 20. 4. 2023 se bude zabývat účastí žalovaného na českém veřejném zdravotním pojištění na základě evropských koordinačních předpisů. Žalovaný je občanem [anonymizováno] republiky, mezi účastníky však nebylo sporu o tom, že nepřetržitě nejméně od roku 2016 do současnosti měl a stále má bydliště v České republice, kde také pravidelně – jednou za tři měsíce – dochází k žalobkyni na ambulantní vyšetření a kontroly a kde je čas od času zaměstnán (viz přehledy zaměstnání na č. l. 12-13 spisu). Chce zde přitom zůstat i do budoucna – dne 13. 4. 2023 žalobkyni sdělil, že zde brzy bude opět zaměstnán. Je tedy evidentní – a sama žalobkyně to při jednání před odvolacím soudem dne 20. 4. 2023 učinila nesporným –, že žalovaný nepřetržitě od roku 2016 do současnosti měl a stále má„ obvyklé bydliště“ ve smyslu čl. 1 písm. j) nařízení č. 883/2004 a„ těžiště zájmů“ ve smyslu čl. 11 odst. 1 nařízení č. 987/2009 v České republice a na základě čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004 tedy byl a stále je účasten tuzemského veřejného zdravotního pojištění, i když zde neměl a stále nemá trvalý pobyt a v některých časových úsecích zde ani nebyl zaměstnán. Tento závěr odvolací soud žalobkyni předběžně sdělil při jednání dne 20. 4. 2023 a umožnil jí se k němu vyjádřit. Účasti žalovaného na českém veřejném zdravotním