25 CO 15/2023-71 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], na základě které žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 60 000 Kč a žalovaná se jej zavázala splatit spolu s úrokem 10,9 % ročně v 36 měsíčních anuitních splátkách po 1 961 Kč. Podle soudu prvního stupně žalobce neunesl svoje břemeno tvrzení k požadovaným poplatkům ve výši 1 910 Kč a neunesl ani břemeno důkazní k tvrzení o čerpání úvěru. Listinné důkazy, které k tomu předložil, byly po formální stránce nedostatečné, žalobce nesplnil ani svou procesní povinnost označit konkrétní důkaz k prokázání konkrétního skutkového tvrzení. Nebylo-li dokazováním zjištěno, že by došlo k přenechání úvěrových peněz žalované, nemohl být žalobce v řízení úspěšný ani co do jistiny, ani co do příslušenství. 2. Žalobce ve včasném odvolání namítl, že předložil k důkazu standardní klientský výpis z účtu, který splňoval všechny náležitosti, bylo v něm označeno číslo účtu i osoba, v jejíž prospěch byl účet veden, včetně období, za které byl vyhotoven. Z výpisu vyplynulo poskytnutí částky 60 000 Kč dne [datum] ze žalobcova úvěrového účtu [bankovní účet] na účet žalované č. [bankovní účet]. Žalobce měl tedy za to, že tvrzený nárok řádně prokázal, a proto se z důvodů procesní hospodárnosti omluvil z jednání soudu prvního stupně, omluvu spojil se žádostí o poskytnutí lhůty k vyjádření pro případ, že by žalobnímu nároku nemohlo být vyhověno, ale této žádosti ale soud prvního stupně bez jakéhokoliv upozornění nevyhověl. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno důvodně. 4. Žalobce v žalobě tvrdil uzavření smlouvy o úvěru [číslo] dne [datum] i čerpání úvěru ve výši 60 000 Kč v den uzavření smlouvy, popsal nároky, které mu ze smlouvy vyplynuly, včetně nároků na úrok a úrok z prodlení, a vyčíslil jednotlivé složky žalované pohledávky. Soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom, že k poplatkům ve výši 1 910 Kč netvrdil konkrétní zpoplatněné skutečnosti. K žalobě připojil řadu listinných důkazů, mimo jiné smlouvu o úvěru a doklad o čerpání. 5. Podle citované smlouvy o úvěru byl žalobce zavázán poskytnout žalované peněžní prostředky převedením na její účet č. [bankovní účet], z něhož měla žalovaná formou inkasa dluh splácet. Smlouva upravovala úročení a poplatky za úvěr a v tomto ohledu dále odkazovala na sazebník poplatků. Na výpisu z účtu [bankovní účet] za období od [datum] do [datum] byla v souladu se smlouvou uvedena položka čerpání úvěru ve výši 60 000 Kč na účet č. [bankovní účet] a podle výpisu z účtu žalované č. [bankovní účet] za leden 2018 došla na tento účet dne [datum] platba ve výši 60 000 Kč z účtu č. [bankovní účet]. 6. Odvolací soud byl za jedno se soudem prvního stupně v tom, že nebylo důvodu vyhovět žalobcově žádosti o odročení a poskytnutí lhůty pro vyjádření, neboť šlo o podmíněný procesní úkon, k němuž se podle ust. § 41a odst. 2 o. s. ř. nepřihlíží. 7. Soud prvního stupně správně a v souladu s judikaturou vymezil rozložení důkazního břemene mezi účastníky. Ve sporu o nárocích ze smlouvy o půjčce spočívá důkazní břemeno o tvrzení, že byla uzavřena smlouva o půjčce a že podle ní bylo dlužníku plněno, na věřiteli, který toto břemeno unese, pokud uvedené skutečnosti prokáže. Důkazní břemeno ohledně existence právních skutečností, která měly za následek zánik dluhu, leží na dlužníkovi (33 Cdo 472/2007, 29 ICdo 50/2017 a další). Soud prvního stupně ale nesprávně vyhodnotil předložené důkazy o skutečnostech, k nimž žalobce tížilo důkazní břemeno, a v důsledku toho nesprávně rozhodl o uplatněném nároku. 8. Žalobce v řízení svoje důkazní břemeno unesl, když prokázal jak uzavření smlouvy o úvěru, tak poskytnutí úvěru ve sjednané výši. Tyto skutečnosti zcela nepochybně vyplynuly z předložené smlouvy o úvěru a výpisů z účtů č. [bankovní účet] a [bankovní účet], které měl soud prvního stupně k dispozici. Těmto listinám nebylo co vytknout po formální ani po obsahové stránce a na jejich základě nebylo možno učinit jiný závěr, než že žalobce svoji důkazní povinnost ve sporu splnil. Za řádný důkazní prostředek nebylo možno považovat interní evidenci úvěru, v tom lze se soudem prvního stupně souhlasit, ale ta k prokázání těchto rozhodujících skutečností nebyla potřebná. Žalovaná ve sporu zůstala pasivní, žalobě se nebránila a netvrdila žádnou ze skutečností, která by mohla mít za následek zánik dluhu. Pak tu ale nebyl dán důvod pro zpochybnění existence dluhu včetně jeho výše. Nárok uplatněný žalobou zahrnoval i poplatky, nárok na ně vycházel z platné smlouvy, nebyl obranou nikterak zpochybněn, ani nebyla tvrzena jejich úhrada či jiný způsob zániku této části nároku, výše poplatků se nejevila nepřiměřená, a proto bylo možno vyhovět i tomuto žalobnímu požadavku. 9. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že napadený rozsudek nebyl věcně správný, a proto jej změnil podle ust. § 220 o. s. ř. tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. Současně přiznal žalobci právo i na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů podle ust. § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobcovy náklady zahrnovaly soudní poplatek ze žaloby 1 107 Kč, soudní poplatek z odvolání 1 383 Kč, čtyři úkony právní služby po 2 220 Kč, čtyři režijní paušály po 300 Kč a DPH 2 116,80 Kč, tedy celkem 14 686,80 Kč.