56 CO 78/2023-275 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl takto: Určuje se, že manželé [jméno] [příjmení], [datum narození] a [jméno] [příjmení], [datum narození], jsou vlastníky ve formě společného jmění manželů: pozemku parc. [číslo] – ostatní plocha o výměře 100 m2, pozemku parc. [číslo] – ostatní plocha o výměře 142 m2, pozemku parc. [číslo] – trvalý travní porost o výměře 899 m2, vzniklého podle geometrického plánu [číslo] 2019, mapový list DKM- [obec a číslo], [číslo], vyhotoveného [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku jako jeho příloha č. 1, pozemku parc. [číslo] – ostatní plocha o výměře 160 m2, vzniklého podle geometrického plánu [číslo] [rok], mapový list DKM- [obec a číslo], [číslo], vyhotoveného [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku jako jeho příloha č. 1, pozemku parc. [číslo] – ostatní plocha o výměře 32 m2, vzniklého podle geometrického plánu [číslo] [rok], mapový list DKM- [obec a číslo], [číslo], vyhotoveného [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku jako jeho příloha č. 1, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, [stát. instituce], pro [katastrální uzemí], [územní celek], na [list vlastnictví] (výrok I). Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 88.529 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců (výrok II). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalobci prokázali, že nabyli vlastnictví k předmětným pozemkům ex lege vydržením ke dni 26. 9. 2001. Jelikož formální stav zápisu vlastnictví k pozemkům v katastru nemovitostí neodpovídá stavu faktickému, lze při neshodě účastníků změnu provést pouze na základě deklaratorního rozhodnutí soudu, kterým bude určeno, že žalobci jsou vlastníky pozemku. Žalobci se takového určení důvodně domáhali, soud proto žalobě vyhověl. Soud prvního stupně neshledal důvodnou obranu žalovaného spočívající v tvrzení, že i kdyby žalobci pozemky v roce 2001 vydrželi, uplynutím další 10leté lhůty žalovaný je vydržel zpět. Držba věci pojmově vyžaduje, aby se držitel držby skutečně chopil a s věcí, jako se svou vlastní, nakládal. Tak činili a činí žalobci po dobu více než 30 let, kdy se o předmětné pozemky starají a obhospodařují je. Žalovaný tak nečinil, což připustil i nyní již bývalý [anonymizováno] [role v řízení] [příjmení] [příjmení], který uvedl, že oplocení pozemků bylo pro žalovaného výhodné, protože se o pozemky starali žalobci. Kroky, které žalovaný činil mezi roky 2008 a 2019, tedy geodetické zaměření lokality, studie jejího zastavění a měření hluku, nemohou postačovat pro závěr o zpětném vydržení pozemků žalovaným. Žalovaný nikdy až do roku 2019 neinformoval žalobce o tom, že by drželi pozemky ve vlastnictví žalovaného. Jako nebyli žalobci povinni nahlížet do katastrálních map, nebyli povinni se seznamovat se studií zastavění a výsledky měření hluku v lokalitě, které projednala [anonymizováno] žalovaného, a možná byly vyvěšeny na [anonymizována dvě slova] [role v řízení]. Neaktivita žalovaného pokračovala i poté, co se na něj dcera žalobců v roce 2008 obrátila s žádostí o odkup některých pozemků. První výzva k vyklizení, a to jen jednoho pozemku, nikoliv všech, přišla až v roce 2019, mnoho let po uplynutí 10leté lhůty pro případné zpětné vydržení pozemků žalovaným. 2. Žalovaný ve včasném odvolání namítal, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný namítá nedostatek dobré víry na straně žalobců především s ohledem na velkou rozlohu pozemků, o kterých žalobci tvrdí, že je vydrželi, kdy se jedná o rozlohu přesahující třetinu rozlohy pozemků vlastněných žalobci v rozsahu zhruba 1300 m2. I pokud byli žalobci v dobré víře v době, kdy pozemky kupovali, potom tuto dobrou víru ztratili následně. Žalovaný dále namítá zpětné vydržení pozemků, když s těmito nakládal jako s vlastními a žalobci objektivně dobrou víru ztratili nejpozději v roce 2008. Soud prvního stupně po zrušení prvého rozsudku odvolacím soudem doplnil v menší míře dokazování a znovu žalobě vyhověl. Žalovaný má za to, že si žalobci objektivně museli (mohli) být při zachování obvyklé opatrnosti vědomi, že oplocená plocha je výrazně větších rozměrů, než výměra uvedená ve smlouvě. Plocha sporných pozemků tvoří zhruba 1300 m2, tedy plochu téměř dvou běžných stavebních parcel a tvoří 37 % plochy pozemků skutečně zakoupených. Judikatura nestanoví pevně danou hranici překročení 50 % vlastněného pozemku, ale jednoznačně hovoří o tom, že je potřeba každý případ posuzovat na základě konkrétních skutečností. Soud prvního stupně nepřistoupil k posuzování otázky omluvitelnosti omylu důkladným způsobem. Pokud soud prvního stupně argumentoval, že pozemek je na jedné straně svažitý, tento argument by mohl mít význam, pokud by šlo o malý rozdíl ve velikosti pozemků. Svažitá část se týká primárně pozemku žalovaného a nezabírá velkou část pozemku žalobců. Jedná se pouze o svah na jedné straně, zbytek pozemku je v rovině. Vedlejší pozemek je prázdný, nevyužívaný a neoplocený, proto ani žalovaný si rozdílu ve výměře pozemku nevšiml. Soud prvního stupně dle odvolatele nevzal v úvahu, že pozemky žalobců bez sporných pozemků tvoří na severní straně výrazné„ zuby“, tedy i při pouhém náhledu do katastrální mapy muselo být zřejmé, že pozemek má jiný tvar. Žalobci kupovali pozemky i s domem a geometrické zaměření či situační nákres jsou součástí každé stavební dokumentace. Pokud by si žalobci rozdílné výměry nevšimli při koupi pozemku, museli si jí všimnout při stavbě nového plotu, který žalobci budovali na místě starého plotu, přičemž množství nového pletiva zjistili po změření starého plotu. I s tím, že pozemek není zcela pravidelný, stačí hrubá představa o ploše pozemku k tomu, aby bylo zřejmé, že pozemek je ve výrazně větších rozměrech, než kolik uvádí kupní smlouva. Žalovaný poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 145/2003. Žalovaný případně namítá zpětné vydržení předmětných pozemků, protože žalobci své vlastnictví řádně neuplatnili u soudu až do roku 2019. Žalovaný se ujal držby, za předpokladu, že ji ztratil, nejpozději v roce 2008, kdy projednával odkup pozemků ve svém vlastnictví s dcerou žalobců a pokračoval dále tím, že činil kroky k výstavbě rodinných domů na sporných pozemcích. Pozemky vedl řádně ve své evidenci, toto potvrdil svědek [příjmení] [jméno] [příjmení], který působil od roku 2001 jako [anonymizováno] [územní celek]. V roce 2008 bylo pořízeno geodetické zaměření pro studii zastavění rodinnými domy, v roce 2009 se řešilo zasíťování a parcelace pozemků, studie byla v roce 2010 projednána v radě a následně zveřejněna, znovu pak v roce 2017. V roce 2015 a 2019 bylo provedeno měření hluku. Žalovaný zacházel s pozemky jako s vlastními. Pokud se o ně fyzicky nestaral, pak je třeba vzít v úvahu, že žalovaný vlastní cca 2300 pozemků o rozloze 7 mil . m2. Jak vysvětlil [anonymizováno] [příjmení], žalovanému v zásadě vyhovoval fakt, že se žalobci o pozemky starali, za to je nechali ještě po určitou dobu pozemky užívat, jednalo se o určitý druh výprosy. Žalobci prokazatelně nebyli v dobré víře ohledně vlastnictví sporných pozemků od roku 2007, kdy svůj dům prodávali, museli pracovat s digitalizovaným katastrem nemovitostí a katastrálními mapami. V roce 2008 žádala dcera žalobců o odkup sporných pozemků. Žalovaný poukazoval na ustanovení § 987 občanského zákoníku, podle něhož je držitelem ten, kdo vykonává právo pro sebe. Podle § 989 odst. 1 občanského zákoníku drží vlastnické právo ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník. Žalovaný se ujal držby, za předpokladu, že ji ztratil, nejpozději v roce 2008, kdy projednával odkup pozemků ve svém vlastnictví s dcerou žalobců a pokračoval v tom dále tím, že činil kroky k výstavbě rodinných domů na sporných pozemcích. Žalovaný byl v dobré víře vzhledem k tomu, že mu svědčil jak nabývací titul, tak„ potvrzení“ jeho vlastnictví ze strany žalobců a jejich dcery, když žádali o odkup pozemků a až do roku 2019 neuplatňovali vydržení. Za předpokladu, že by žalobci sporné pozemky vydrželi v roce 2001, žalovaný řádně a v dobré víře držel pozemky po celou dobu jeho vlastnictví od roku 1992 (minimálně od srpna 2008) do podání žaloby v roce 2019, tedy po dobu delší než 10 let, tyto tedy zpět vydržel. Žalovaný navrhoval změnu rozsudku soudu prvního stupně v tom směru, aby žaloba byla zamítnuta, případně navrhoval zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Žalobci se k odvolání žalovaného vyjádřili v tom směru, že odvolání nepřináší žádné nové skutečnosti, s jednotlivými námitkami žalovaného se soud prvního stupně vypořádal a v rámci provedeného dokazování byly překonány. Žalobci prokázali všechny rozhodné skutečnosti, znovu zrekapitulovali svá tvrzení s tím, že nemovitosti nabyli jako celistvý prostor a jeden oplocený funkční celek. Nemovitosti užívali a udržovali, měli j