61 CO 158/2023-334 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 320 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), žalobu v rozsahu úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 320 000 Kč za den [datum] zamítl (výrok II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 145 825,44 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III). Rozhodnutí zdůvodnil tím, že žalobkyni nesprávným úředním postupem žalovaného vznikla škoda a dle § 22 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má právo na její náhrada. Žalovaný dle § 22 odst. 1 téhož zákona za škodu odpovídá, když jde o odpovědnost objektivní žalovaného jako územního celku v samostatné působnosti. V daném případě škoda spočívala ve ztrátě nájemného dle smlouvy, kterou žalobkyně uzavřela se společností [právnická osoba], dne [datum] a dle které měla žalobkyně obdržet pravidelně měsíční nájemné ve výši 8 000 Kč od [datum], avšak v důsledku chyby v územním plánu žalované nebyla sýpka (předmět nájmu) způsobilá k užívání pro účely podnikání nájemce, neboť nemohlo dojít ke změně v užívání sýpky. Pokud by ke změně v užívání došlo, pak by nic nebránilo tomu, aby strany smlouvy o nájmu si poskytly vzájemné plnění, tedy žalobkyně předmětné prostory společnosti a společnost úhradu pravidelného měsíčního nájemného 8 000 Kč žalobkyni. Z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a společnosti [právnická osoba], ze dne [datum] a jejího dodatku soud uzavřel, že uvedená společnost od [datum] má pronajaté i jiné nemovité věci ve vlastnictví žalobkyně, navíc nemovité věci obklopující sýpku. Dne [datum] pak strany uzavřely dodatek ke smlouvě, kterým sjednaly s účinností od [datum] nájem na dobu neurčitou. [právnická osoba], svým čestným prohlášením z [datum] potvrdila, že po celou dobu nepřetržitě nájemní vztah trval, a že vždy včas a řádně nájemné hradila. Soud neměl důvod pochybovat a je vysoce pravděpodobné, že pokud by žalovaný nepochybil při zpracování územního plánu, pak by žalobkyně disponovala povolením změny v užívání sýpky k účelům požadovaným v nájemní smlouvě, a tudíž by dostála svého závazku do [datum] získat souhlas příslušného stavebního úřadu ke změně v užívání a tím by nic nebránilo v užívání„ sýpky“ v souladu s obsahem nájemní smlouvy společností [právnická osoba], z níž plyne povinnost této společnosti hradit žalobkyni nájemné 8 000 Kč měsíčně. Žalobkyně se domáhala důvodně škody ve výši 320 000 Kč a to v období 40 měsíců od června 2018 do září 2021 včetně, když po celou tuto dobu žalovaný nepřistoupil ke změně územního plánu a nadále je pozemek st. [parcelní číslo] v k. ú. [část obce] ve vlastnictví žalobkyně chybně veden v ploše dopravní infrastruktury. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, v němž shrnuje klíčové okolnosti skutkového stavu věci a dále namítá nesprávnou aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., když dle žalovaného se soud prvního stupně dopustil velmi zásadního nesprávného právního posouzení věci, neboť vyhodnotil vydání územního plánu [obec], kterým byl vymezen pozemek st. [parcelní číslo] v k. ú. [část obce] (jehož součástí je stavba sýpky) v ploše dopravní infrastruktury jako nesprávný úřední postup. Územní plán jakožto opatření obecné povahy totiž představuje ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. rozhodnutí, nikoliv úřední postup. Vymezení pozemku v rámci územního plná ve funkční ploše, která neodpovídá jeho evidenci v katastru nemovitostí, pak nepředstavuje automaticky nezákonnost či nesprávnost územního plánu. Žalovaný zdůrazňuje, že územní plán [obec] ani změna [číslo] územního plánu [obec] nebyly v rozsahu jakkoliv se dotýkající pozemků žalobkyně zrušeny pro nezákonnost. Soudy v občansko-právním řízení pak nejsou oprávněny přezkoumávat zákonnost či věcnou správnost územních plánů. Dále žalovaný argumentuje tím, že vymezení pozemku v rozporu s tím, jak je evidován v katastru nemovitostí, nepředstavuje automaticky nezákonnost či nesprávnost územního plánu. Takové posouzení pak náleží nikoliv soudům v řízení občansko-právním, ale soudům v řízení podle s . ř. s . nebo krajským úřadům v přezkumných řízeních podle správního řádu. Velmi důležitou roli při soudním přezkumu územních plánů pak představuje skutečnost, zda si dotčený vlastník pozemků podal v průběhu pořizování územního plánu nebo jeho změny námitky či připomínky. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2009, č. j. 9 Ao 2/2009-54, publikovaný pod č. 2008 /2010 Sb. NSS, jehož závěry byly shrnuty v právní větě, dle níž„ Námitkou omezení vlastnických a jiných věcných práv spočívajících v určení jiného funkčního využití pozemku v novém územním plánu obce se soud může na návrh vlastníka takových pozemků zabývat v řízení podle § 101a a násl. s. ř. s . pouze tehdy, vyslovil-li vlastník dotčených pozemků (navrhovatel) v procesu přijímání a schvalování nového územního plánu obce své námitky nebo připomínky proti novému funkčnímu využití pozemku a tedy obci umožnil se s těmito výhradami seznámit a reagovat na ně prostřednictvím vypořádání námitek nebo připomínek podle § 53 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006“. Je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že územní plán [obec] nabyl účinnosti dne [datum]. Žalobce vznesl výhrady proti vymezení pozemku st. p. č. v k. ú. [část obce] v územím plánu [obec] až po přibližně 4 letech. K aktivitě či pasivitě dotčeného vlastníka pozemku je pak nutno přihlížet i při posuzování nároku na náhradu uplatněnou dle zákona č. 82/1998 Sb. Dále odkazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1996 Sb., ze které mj. vyplývá:„ Mezi nové instituty, které nový správní řád přinese, patří především veřejnoprávní smlouvy, opatření obecné povahy a některé jiné úkony správního orgánu (vyjádření, osvědčení a sdělení podle části čtvrté nového správního řádu). Je nesporné, že rovněž za škodu způsobenou na základě těchto institutů by měl stát nebo územní samosprávné celky odpovídat. V případě veřejnoprávních smluv a opatření obecné povahy se tyto instituty výslovně podřazují pod režim rozhodnutí, takže po procesní stránce se bude v případě náhrady škody způsobené těmito instituty postupovat tak, jako by šlo o nezákonné rozhodnutí“. Dále žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3079/2016, který dovodil, že„ pro účely tohoto zákona (myšleno zákona č. 82/1998 Sb.) se opatření obecné povahy považuje za rozhodnutí“, a dále dovodil, že„ platí tedy podmínky uvedená v § 8 odst. 1 OdpŠk, že nárok na náhradu škody lze uplatnit pouze tehdy, pokud rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem“. Obdobně posoudily územní plán jakožto opatření obecné povahy pro účely zákona č. 82/1998 i soudy v jiných věcech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1642/2018, usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 453/2018). Pro úplnost žalovaný dodává, že za nesprávný úřední postup by nebylo možné považovat pochybení při shromažďování podkladů pro vydání územního plánu [obec], odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2244/2000, z něhož vyplývá, že opatřování podkladů potřebných pro rozhodnutí orgánu státu ve správním řízení, případně jejich hodnocení a právní posouzení je činností přímo směřující k vydání rozhodnutí, a případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Dle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Tato podmínka nebyla splněna, neboť územní plán [obec] ani změna [číslo] územního plánu [obec] nebyly zrušeny pro nezákonnost. Navíc žalobce ani nevyčerpal veškeré procesní prostředky k ochraně svého práva. Těmito je nutno rozumět podání námitek a podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části podle § 101a a násl. s. ř. s . Soudy v občansko-právním řízení nejsou oprávněny posuzovat zákonnost opatření obecné povahy a tedy i územních plánů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2118/2020). Žalovaný dále namítá, že došlo k nesprávnému posouzení příčinné souvislosti. Předmětem nájmu dle čl. 2 nájemní smlouvy byl prostor 1. nadzemního podlaží sýpky a místnost prodejny a manipulační místnost bourárny za účelem provozování činnosti v souladu s předmětem podnikání společnosti [právnická osoba], který je v čl. 1 odst. 1.2 definován jako provozování střelnice a tím spojené organizování střeleckých národních i mezinárodních závodů včetně doprovodných služeb jako poskytnutí ubytování, stravování, atd. Takové využití je