61 Co 165/2023-196 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně s účinností od 1. 8. 2020 zrušil povinnost žalobce platit žalovanému výživné v částce 190 EUR měsíčně, stanovenou rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 7. 2019, č. j. 23 P 44/2001-591 a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. K odůvodnění uvedl, že v době, kdy bylo naposledy rozhodováno o výživném, příjmy žalobce činily 871,63 EUR měsíčně a jeho celkové výdaje činily 634 EUR měsíčně. V současnosti se sice žalovaný stále připravuje na budoucí povolání, když v akademickém roce 2022 /2023 je studentem denního tříletého bakalářského studia na Vysoké škole finanční a správní Karlovy Vary a současné roční školné dle tvrzení žalovaného činí 64 000 Kč, ale schopnosti, možnosti a majetkové poměry žalobce již neumožňují vyživovací povinnost plnit. Žalobci byl v červnu 2020 diagnostikován vysoce proliferativní maligní karcinom plic, trpí i řadou dalších onemocnění, pobírá vysoké dávky medikace a jeho zdravotní stav je natolik vážný, že lékařská zpráva hovoří o zahájení paliativní systémové terapie. V srpnu 2020 byl žalobci přiznán stupeň zdravotního postižení 100, od září 2020 mu proto byla přiznána měsíční dávka k zajištění životních potřeb v kolísající výši, jež se od dubna 2022 ustálila na částce 748,29 EUR. Dále žalobce pobírá měsíčně důchod ve výši 364 EUR a rentu ve výši 23 EUR. Žalobce ale v současnosti platí nájemné ve výši 576 EUR měsíčně a celkové jeho výdaje, tj. kromě nájemného i výdaje za stravu, oblečení a léky, činí přibližně 1 083 EUR měsíčně. Žalobce žije sám, je nemajetný a vyživovací povinnost má pouze k žalovaného. Za tohoto stavu, kdy žalobce je pravděpodobně nevyléčitelně nemocný a stoprocentně zdravotně postižený a jeho další životní prognóza je nejistá, soud prvního stupně dospěl k závěru, že není schopen plnit vyživovací povinnost k žalovanému, když po odpočtu nezbytných výdajů z dosahovaného příjmu žalobci zbyde částka cca 52 EUR měsíčně, ale z této částky není schopen vyživovací povinnost plnit. Snížení vyživovací povinnosti žalobce na částku 50 EUR či nižší by žalovanému nepřineslo žádný prospěch a navíc s rizikem, že žalobci nezbyde absolutně žádná rezerva na pokrytí případných neočekávaných výdajů. O nákladech řízení rozhodl při aplikaci § 150 o. s. ř., kdy shledal důvody zvláštního zřetele hodné, aby úspěšnému žalobci, jemuž by jinak náhrada nákladů řízení náležela dle § 142 odst. 1 o. s. ř., náklady nebyly přiznána, když žalovaný se žádným způsobem na výsledku řízení nepodílel a zrušení vyživovací povinnosti je důsledkem objektivních skutečností. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný prostřednictvím své zástupkyně včasné odvolání s tím, že stále studuje na vysoké škole, ve studiu chce pokračovat, není samostatně výdělečně činný a jen školné činí 64 000 Kč ročně a veškeré náklady na školu i na zajištění dalších potřeb žalovaného jsou pro jeho zástupkyni (matku žalovaného) vysoce nákladné. Navrhl proto změnu napadeného rozsudku tak, aby žaloba byla zamítnuta. 3. K jednání, jež odvolací soud nařídil za účelem rozhodnutí o odvolání žalovaného, se žalobce omluvil, uvedl, že kromě rakoviny plic trpí dalšími nemocemi, rakovinou ledvin, cukrovkou, má potíže s meziobratlovými ploténkami i další nemoci, musí každý den brát silné léky. Má důchod kolem 390 EUR měsíčně a je podporován Úřadem sociální péče, proto navrhl potvrzení napadeného rozsudku. 4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, vzal v úvahu argumentaci obou stran a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Jak správně uvedl soud prvního stupně, dle § 913 odst. 1 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. V projednávané věci sice žalovaný se stále připravuje na budoucí povolání studiem na vysoké škole, takže není schopen sám se živit, ale z důkazů provedených soudem prvního stupně vyplývá, že žalobce z důvodu svého zdravotního postižení již není schopen vyživovací povinnost plnit. 6. Pokud zástupkyně žalovaného při jednání odvolacího soudu uvedla, že žalobce měl žalovanému v loňském roce dát částku 4 000 EUR a v letošním roce 3 000 EUR s tím, že tyto částky byly zaslány na účet žalovaného, ale nikoliv z účtu žalobce, přičemž prostředky měl žalobce žalovanému poskytnout na jeho žádost, přičemž finanční prostředky syn v loňském roce chtěl za účelem zakoupení automobilu a v letošním roce finanční prostředky použil na dovolenou, z těchto tvrzení odvolací soud ale nemohl vycházet, neboť o vyživovací povinnost k zletilému dítěti soud rozhoduje v režimu tzv. řízení sporného a zástupkyně žalovaného na výzvu odvolacího soudu k navržení důkazů k prokázání těchto tvrzení žádné důkazy nenavrhla. Odvolací soud tak vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž je jednoznačné, že žalobce trpí velmi závažnými, výše uvedenými onemocněními, je odkázán na sociální dávky, přičemž jeho zdravotní stav mu neumožňuje si příjem zvýšit výdělečnou činnost. Nebylo také prokázáno, že by měl větší majetek, který by mu umožnil vyživovací povinnost plnit. 7. Odvolací soud proto souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že možnosti, schopnosti a majetkové poměry žalobce neumožňují plnit vyživovací povinnost k žalovanému ani v minimálním rozsahu, když žalobce je osobou samostatně žijící a pokud po úhradě nezbytných výdajů mu zbyde měsíčně minimální částka, musí mít rezervu na pokrytí neočekávaných výdajů. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil. 8. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl v odvolacím řízení úspěšný, takže by měl právo na náhradu nákladů řízení, ale žádné náklady mu v odvolacím řízení nevznikly.