10 Co 841/2024-54 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení částky 88 357 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 88 357 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. Proti výroku II. rozsudku se včas odvolala žalovaná s poukazem na skutečnost, že se nejednalo o jednoduchý soudní spor, jak vyplývá z poměrně komplikovaného a obsáhlého právního posouzení provedeného soudem. Žalovaná přitom využila právních služeb advokáta a učinila s ním poradu, následně podala proti žalobě odpor a rozsáhlé vyjádření. Zdůraznila, že při prvním soudním jednání k výzvě soudu ohledně případného smírného vyřízení věci žalovaná prostřednictvím právního zástupce nabídla žalobkyni neúčtování nákladů řízení pro případ, že vezme žalobu na prvním jednání zpět, jak je zachyceno na zvukovém záznamu z jednání. Žalobkyně však tuto nabídku odmítla. Následně soud detailně předestřel neformální výsledky přípravy jednání včetně možných právních hodnocení a výsledku řízení, na což žalobkyně reagovala tím, že by z uplatněného nároku požadovala pouze polovinu a žádný z účastníků by neměl právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na postavení žalované se statutem veřejnoprávní korporace nebylo možné věc na místě rozhodnout, resp. zvážit nabídku žalobkyně, proto bylo jednání odročeno. První soudní jednání trvalo od 8.30 do 9.40 hodin a druhé soudní jednání od 10.00 do 12.00 hodin, což dokládá komplikovanost případu. Žalovaná se o věci se svým zástupcem radila, přičemž setrvali na původním návrhu a v tomto smyslu bylo žalobkyni zasláno písemné stanovisko, ve kterém byla žalobkyni vyčíslena výše dosud vynaložených nákladů řízení. Na tento protinávrh žalobkyně nijak nereflektovala a soud ve věci nařídil jednání, na kterém byl na jeho začátku opět zopakován návrh žalované na zpětvzetí žaloby bez nároku na náhradu nákladů řízení, který však žalobkyně odmítla, a proto soud provedl dokazování a o věci rozhodl.3. Žalobkyně tedy nepřijala tři nabídky žalované na smírné vyřízení věci, žalovaná musela podávat písemné vyjádření k žalobě a provést poradu s právní zástupkyní a účastnit se dvou soudních jednání. Nejde tedy o důvody hodné zvláštního zřetele pro odepření přiznání práva na náhradu nákladů řízení. Celý spor vyvolala žalobkyně, která šest let zastávala funkci ředitelky příspěvkové organizace a věděla, že zvláštní odměnu jí může přiznat pouze Rada města Kraslic, jak k tomu i v minulosti docházelo. Musela si být tudíž vědoma závadnosti toho, že přiznání zvláštní odměny je v rozporu s právními předpisy i dosavadní praxí. O nezbytnosti dodržení právního postupu přiznání odměny přes Radu města , adresa, byla žalobkyně i osobně poučena soudem při prvním jednání v rámci seznámení s výsledky přípravy jednání. Žalobkyně přesto na žalobě trvala a odmítla opakované návrhy na smírné vyřízení a neúčtování nákladů řízení. Soud při úvaze o aplikaci § 150 o. s. ř. vzal do úvahy skutečnosti, které předcházely podání žaloby, přičemž opomenul, že se dle ustáleného výkladu citovaného ustanovení musí vzít do úvahy také majetkové a sociální poměry účastníků a tyto v odůvodnění zcela chybí. Soud rovněž neuvažoval o možnosti uložit delší lhůtu k plnění úhrady nákladů nebo plnění ve splátkách. Soud nezohlednil neochotu žalobkyně ke smírnému vyřízení, které zde bylo ze strany žalované nabízeno při prvním jednání, následně písemným sdělením a také i při posledním jednání. Žalobkyně se nevzdala ani po vyhlášení rozsudku práva odvolání, přestože před vyhlášením rozsudku zástupce žalované nabídl, že pokud se při zamítavém rozsudku vzdá práva na odvolání, učiní tak rovněž. Výklad soudu prvního stupně v podstatě nemá ani odrazovací funkci vůči žalobcům od podávání sporných žalob, když tito jsou i soudem poučeni o možných výsledcích sporu, je jim nabízeno smírné řešení, ale přesto je odmítají. Obdobně zdůvodněný nákladový výrok signalizuje pro budoucí žalobce to, že se nemusí obávat úhrady nákladů řízení v případě neúspěchu, i když odmítnou smírné řešení. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený výrok změnil a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a dále náklady odvolacího řízení dle uvedené specifikace.4. Žalobkyně se k odvolání žalované nevyjádřila.5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí, které jeho vydání předcházelo, v intencích ust. § 212, 212a o. s. ř. a násl. zohlednil odvolací námitky, a aniž musel ve věci nařídit jednání (ust. § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné.6. Soud prvního stupně po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, jak podrobně vysvětlil v bodu 4. odůvodnění a při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel z ust. § 150 o. s. ř., dle kterého po předchozím upozornění na možnost takového postupu nepřiznal žalované jako úspěšné účastnici sporu právo na náhradu nákladů řízení. Po zhodnocení skutkových zjištění a procesního výsledku sporu dospěl k závěru, že je možno aplikovat toto výjimečné ustanovení stran nákladů řízení, neboť by považoval za nespravedlivé s ohledem na okolnosti, které daný spor vyvolaly, na postup žalované při jednání s žalobkyní po jejím odvolání z funkce ředitelky a dále na procesní postup žalované v samotném řízení, uložit žalobkyni povinnost hradit náklady řízení žalované zastoupené advokátem. Uplatnění požadavku žalobou apriori nevyhodnotil jako snahu žalobkyně o zneužití práva, ale o upřímnou snahu domoci se práva na mimořádnou odměnu, kterou jako ředitelka žalované organizace v předchozích letech pravidelně dostávala za splnění téměř shodných mimořádných úkolů. Za mimořádně neprofesionální jednání soud prvního stupně považuje postup nového ředitele, který žalobkyni nahradil a který poté, co rozhodl o stanovení domnělé mimořádné odměny dne 2. 5. 2023, se na žalobkyni obrátil se sdělením ze dne 20. 6. 2023, v němž své jednání odvolal pro omyl, který mimo jiné spatřoval v tom, že dodatečně zjistil, že mimořádné pracovní úkoly, které měla žalobkyně splnit a které sám ve stanovení mimořádné odměny dne 2. 5. 2023 vymezil jako organizace plesu, masopustu a výstav, vyhodnotil jako úkoly, kterou nejsou mimořádně ani zvlášť významné, ale byly náplní práce žalobkyně. Další důvod pro moderaci práva na náhradu nákladů řízení soud shledal v situaci, kdy se žalovaná žalobě bránila tím, že sama žalobkyně připravila rozhodnutí o stanovení mimořádné odměny a uvedl, že bylo-li by tomu skutečně tak, je opětovně zarážející, že pokud chce někdo rozhodnout o odměně v takové výši (115 942 Kč), která má být poskytnuta z veřejných peněz, neměl by nekriticky přijímat návrh zaměstnance, který si o takovou odměnu sám „požádal“, ale předpokládá se určitá míra vlastního úsudku. Žalovaná poukazovala na porušování povinnosti žalobkyni při registraci smluv, což mělo být také jedním z důvodů pro odvolání dříve stanovené odměny, přičemž toto jednání žalované soud vyhodnotil jako zcela účelové ve vztahu ke stanovení mimořádné odměny, byť ji soud posoudil jako nedůvodnou. Dle názoru soudu prvního stupně se žalovaná zjevně snažila za každou hledat důvody pro nápravu pochybného jednání v podobě stanovení mimořádné odměny. Žalobkyně tedy mohla některé své pracovní úkoly vykonávat v rozporu se zákonem, ale pokud by žalovaná, která na tato pochybení poukazuje, sama stran platových záležitostí ve vztahu k žalobkyni postupovala v souladu se zákonem, tento spor by nebyl vyvolán.7. Odvolací soud s ohledem na okolnosti věci, které důkladně zvážil, dospěl k závěru, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ust. § 150 o. s. ř., pro které je úspěšné žalované však přiznána pouze jedna polovina jí účelně vynaložených nákladů řízení, ač byla ve sporu zcela úspěšná. Nejvyšší soud opakovaně vyložil, že závěr soudu o tom, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, nejde o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Soud přihlíží v první řadě k majetkových, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků a je třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postup účastníků v průběhu řízení a další. Porovnání majetkových a sociálních poměrů účastníků tedy není vždy jediným či výlučným hlediskem pro případnou aplikaci ust. § 150 o. s. ř., neboť zásadní vliv mohou mít i jiné okolnosti, a to takové, které mají skutečný významný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Svojí podstatou jde o zmírňovací (moderační) nákladové právo soudu, které je výjimkou ze zásady úspěchu ve věci i procesního zavinění na zastavení řízení a soud jej využije v případech, kdyby důsledná aplikace shora uvedených ustanovení vedla k nepřiměřeným tvrdostem. Moderačn