11 Co 136/2024-39 — Krajský soud v Plzni

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 816 Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení částku 1 000 Kč. Výrok o nákladech řízení odůvodnil aplikací ust. § 142 odstavec 1 o. s. ř. a přiznal žalobkyni, která měla plný úspěch, nárok na jejich náhradu. Tyto náklady sestávají dle odůvodnění rozsudku ze zaplaceného soudního poplatku 800 Kč a nákladů uplatněných dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb. v situaci, kdy nebyly doloženy hotové výdaje, ve výši 100 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky, neboť návrh byl podán na ustáleném vzoru uplatněném týmž účastníkem opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Proti výroku o nákladech řízení podala včasné odvolání žalobkyně, která nesouhlasila s výší přiznané náhrady. V odvolání uvedla, že již v návrhu nárokovala náhradu nákladů za tři úkony, když v ust. § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. je uveden výčet úkonů pouze demonstrativně a v daném případě by měl být analogicky aplikován advokátní tarif. Žalobkyni by měla být přiznána náhrada nákladů za tři úkony, a to převzetí a příprava věci, sepis předžalobní výzvy a sepis žaloby. Předmětem řízení bylo uplatnění náhrady škody odpovídající žalobkyní vynaloženým nákladům na léčení pojištěnkyně (žalobkyně), která byla napadena žalovaným, a toto napadení si vyžádalo lékařské ošetření. Žalovaný byl následně v přestupkovém řízení za takové jednání rozhodnutím MěÚ , adresa, uznán vinným. Žalobkyně dále uvedla, že přebírá věc ve chvíli, kdy dojde ke vzniku škody, musí se s celým případem seznámit, posoudit úspěšnost nároku u soudu, na vypracování podkladů se podílejí zaměstnanci žalobkyně z různých úseků, je nezbytná odborná práce revizního lékaře, který posuzuje, zda konkrétně poskytnutá lékařská péče byla či nebyla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného, revizní lékař musí též nahlížet do zdravotnické dokumentace u ošetřujících lékařů. Proto by měla být žalobkyni přiznána náhrada též za převzetí věci. Pokud se pak týká výše odměny, žalobkyně namítala, že mělo být postupováno dle ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., neboť se nejedná o situaci, kdy je žaloba podávána na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech. Žalobkyně odkázala též na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2017, sp. zn. 21 Co 489/2017, či nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, a výslovně pak na bod 28 jeho odůvodnění. Žalobkyně se proto domáhá změny napadeného výroku rozhodnutí soudu prvního stupně tak, aby byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 1 700 Kč odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku 800 Kč, a dále pak za tři úkony po 300 Kč, a rovněž náhrada za odvolací řízení 300 Kč. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání a k obsahu spisu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen zčásti. K tomu nemusel nařizovat jednání dle ust. § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. V přezkoumávané věci namítal odvolatel nesprávnou aplikaci ust. § 1 odst. 3 a § 2 odstavec 1 a 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v platném znění. Nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně přiznal paušální náhradu jen za ty úkony, které jsou výslovně zmíněné v předmětném ustanovení a nikoliv též za převzetí a přípravu věci, přestože citované ustanovení obsahuje pouhý demonstrativní výčet úkonů a i přesto, že žalobkyně ještě předtím, než se rozhodla podat žalobu a zaslala předžalobní upomínku, se musela s předmětem sporu seznámit, připravit si podklady, posoudit příčinnou souvislost vzniklé škody, resp. jednotlivých položek vynaložené lékařské péče s protiprávním jednáním žalovaného, za které byl v přestupkovém řízení žalovaný uznán vinným, což vyžadovalo mimo jiné též kvalifikovanou činnost revizního lékaře, který musel jednotlivé položky poskytnuté lékařské péče přezkoumat a přitom nahlížet též do lékařských zpráv. S tímto argumentem se odvolací soud ztotožňuje. V ust. § 1 odst. 3 citované vyhlášky mezi úkony není převzetí a příprava věci výslovně uvedena, nicméně s ohledem na použití slova „zejména“ lze jazykovým výkladem dovodit, že nejen ty činnosti, které jsou v ustanovení výslovně vyjmenovány, ale i jiné, mohou být považovány za úkon. Byť ust. § 1 vyhlášky výslovně neodkazuje na advokátní tarif, lze v odůvodněných případech analogicky vycházet z ust. § 11 odst. 1 advokátního tarifu, který převzetí a přípravu zastoupení za úkon právní služby považuje. V dané situaci sice žalobkyně má odborný právní aparát, který se posouzením nároku z titulu odpovědnosti za škodu může zabývat, ale posouzení, zda a v jaké výši uplatnit nárok žalobkyně v dané věci nespočívá jen v posouzení právním, ale též lékařském. Závěr o existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a jednotlivými složkami poskytnuté lékařské péče vyžaduje lékařskou odbornost a vyžaduje též seznámení se s lékařskými zprávami. Odvolací soud proto považuje za odůvodněné, aby též seznámení se s věcí a její příprava pro následné právní řešení ze strany revizního lékaře byla považováno za samostatný úkon dle ust. § 1 odst. 3 citované vyhlášky. Pokud se však týká druhé námitky, tedy že má být na výši paušální náhrady aplikováno ust. § 2 odst. 3 namísto § 2 odst. 1 citované vyhlášky, odvolací soud ji nepovažuje za důvodnou. Rozdíl mezi oběma ustanoveními spočívá v tom, zda lze považovat podanou žalobu za návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč. Otázkou, jaké žaloby lze považovat za návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně se již několikrát zabýval Ústavní soud v souvislosti s aplikací ust. § 14b advokátního tarifu (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3804/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 2040/17, případně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2017, č. j. 58 Co 142/2017, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2064/17). Pojem „formulářová žaloba“ byl vyložen Ústavním soudem např. v bodu 28 žalobkyní zmíněného nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 takto: „…zpravidla se bude jednat o návrh mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami…“. V daném případě je žaloba podávána na formuláři návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a typově se jedná o řízení navazující na řízení přestupkové či trestní, v němž byl žalovaný uznán vinným jednáním, které vedlo ke vzniku škody na zdraví osoby jiné. V návrhu žalobkyně opsala protiprávní jednání žalovaného uvedené ve výrokové části rozhodnutí v trestní či přestupkové věci, dále pak specifikovala takové rozhodnutí (orgán, který jej vydal a spisovou značku), osobu poškozeného a celkovou výši vynaložených nákladů na její léčení. V předmětné věci se konkrétně jednalo o tři krátké odstavce, které obsahovaly jedno souvětí a dvě jednoduché věty. Nejobsáhlejší část návrhu se věnuje odůvodnění požadovaných nákladů řízení. Soud prvního stupně tedy správně považoval návrh za žalobu podanou na ustáleném vzoru využívaném ve skutkově i právně obdobných věcech. Skutkově i právně se jedná o případ, který se u žalobkyně při náhradách za poškození na zdraví v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním projednaným jiným subjektem opakuje. Odvolacímu soudu je z jeho činnosti známo, že žalobkyně takové návrhy podává opakovaně, jsou podávány se stejnou argumentací, stejně stylisticky vyjádřenou. Odvolací soud nespatřuje v doplnění konkrétních údajů (osoby poškozené, identifikace rozhodnutí jiného subjektu a opsání protiprávního jednání žalovaného z rozhodnutí jiného orgánu), které odliší žalobu jednu od druhé, za narušení znaku skutkové a právní obdobnosti věci, když mohou být pouze dosazovány do předem připraveného textu, čímž je naplněna podmínka podání na ustáleném vzoru. V obecné rovině jde po skutkové i právní stránce o totožné věci. Není tedy žádného rozumného důvodu pokládat činnost při sepisu návrhu, kterým bylo toto řízení zahájeno, za náročný úkon právní služby. Byť odvolací soud nezpochybňuje, že takové činnosti musí předcházet pečlivé prozkoumání, zda existuje příčinná souvislost protiprávního jednání s vynaloženou lékařskou péčí, tato argumentace se však odrazila do přiznání paušální odměny za přípravu věci, a nemůže se odrazit též do výše paušální odměny odvozené od typu podané žaloby. Lze tak uzavřít, že je namístě postupovat dle ust. § 2 odst. 1 citované vyhlášky. Odvolací soud proto postupem dle § 220 odstavec 1 písmeno a) o.