14 Co 148/2024-135 — Krajský soud v Plzni

Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalovaná je vlastníkem pozemku p. č. st. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, , jehož součástí je stavba bez č. p. - , Anonymizováno, , jméno FO, (výrok I) a žalované přiznal právo na náhradu jí účelně vynaložených nákladů ve výši 17 658,40 Kč (výrok II). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná předmětné nemovitosti opustila, a ačkoliv žalobkyně jako jejich nabyvatelka s tímto postupem nesouhlasí, jde o nedílnou součást vlastnického práva. K opuštění nemovitosti se souhlas státu nevyžaduje. Postupem žalované nedošlo k porušení dobrých mravů, ani konkrétního zákona či jím uložení povinnosti. Bylo prokázáno, že majetek byl žalovanou udržován, jeho stav je dobrý. Důvod opuštění (dlouhodobě nepotřebný majetek) shledal soud jako legitimní. Odkaz žalobkyně na rozpor se zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi není přiléhavý. Jeho účel byl odlišný, přičemž postavení žalované v rovině práva soukromého je stejné jako u ostatních subjektů. Je proto výlučně jejím rozhodnutím, kterého majetku hodlá pozbýt. Žalobkyně se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolala. Vychází z toho, že vlastnictví zavazuje (čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněným zájmem nebo zájmy společnosti. Ani v důsledku opuštění věci nesmí dojít ze strany opouštějícího subjektu k přenesení povinnosti vyplývající ze zákona na subjekt jiný, což se v daném případě stalo. Žalovaná to ostatně ani nezastírá. Derelikce jednoduše umožňuje obcházet ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku , Anonymizováno, , Anonymizováno, a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „zákon o majetku státu“), podle nějž je bezúplatný převod majetku na stát podmíněn souhlasem , Anonymizováno, , Anonymizováno, , a to zjevně s cílem uchránit stát před nevýhodnými převody. Je také povinností žalované rozvíjet zděděné kulturní a duchovní bohatství. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudu, že by opuštěný majetek byl v dobrém stavu. Na podporu své argumentace poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2257/2018 a 22 Cdo 457/2013, a na zákon o státní památkové péči. Navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že odvolací soud žalobě vyhoví. Žalovaná ve vyjádření k odvolání vyjádřila zopakovala svoji argumentaci uvedenou již ve vyjádření k žalobě. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že právo opustit věc (ius dereliquendi) je součástí obsahu vlastnického práva. Žalobkyně svým postojem popírá institut derelikce, dovolává-li se nutnosti souhlasu státu s tímto jednáním. Byl to však sám stát, který zakotvil tento institut do platného právního řádu. Musel si být přitom vědom, že to nemusí znamenat pouze zisk. Žalovaná se snažila kostel jako kulturní památku obhospodařovat, provádět nezbytné opravy bránící zhoršování jeho technického stavu. Na svoji povinnost nemovitost udržovat nerezignovala. Zákon nemůže obcházet ten, kdo využívá zákonnou úpravu. Vztah občanského zákoníku (§ 1045 odst. 2) a zákona o majetku státu (§ 12 odst. 2) představuje snad určitou nedomyšlenost, které se dopustil zákonodárce. Nemůže však být na újmu žalované. Stejně tak není jednání žalované v rozporu se zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a v rozporu s přijímáním příspěvku na podporu činnosti žalované vypláceného jí právě podle zmiňovaného zákona, ani jednáním nemravným. Lze souhlasit se žalobkyní v tom, že samotné neužívání věci způsobené objektivní překážkou na straně vlastníka nezpůsobuje zánik vlastnictví, pokud je ovšem toto neužívání hlavním důvodem (motivem, příčinou) pro rozhodnutí věc opustit, která následně vede k derelikčnímu jednání, je to zcela v souladu s právem. Hodnota opuštěné nemovitosti významně převyšuje potencionální náklady spojené s její údržbou, což vyplývá z vyjádření realitní kanceláře , Anonymizováno, i listin vztahujících se k případu kostela v , adresa, . Odvolání žalobkyně není důvodné. Odvolací soud s právním závěrem soudu prvního stupně souhlasí a jeho rozsudek považuje za správný. Soud prvního stupně se vypořádal s veškerou argumentací žalobkyně, a proto je možné na jeho logické a přesvědčivé odůvodnění odkázat. Nad to lze doplnit následující. Právo opustit věc je nedílnou součástí vlastnického práva, a to i v případě nemovitostí. Zákon takové jednání ničím nepodmiňuje, tedy ponechává důvody pro rozhodnutí opustit věc zcela na vůli vlastníka. Obsah § 1045 odst. 2 občanského zákoníku je tedy jednoznačný a jasný. Ponechává vlastníkovi nemovité věci vůli věc opustit, nechce-li ji. Lze si tudíž obtížně představit úvahu, že žalovaná jednala v rozporu s institutem opuštění věci, neboť zákon u tohoto ustanovení žádný účel nestanoví. Jestliže účel není stanoven, pak nelze jednat v rozporu s ním. Lze snad uvažovat o tom, že toto ustanovení občanského zákoníku do určité míry koliduje se smyslem § 12 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku státu, byť to se týká pouze smluvních převodů vlastnictví. K tomu však lze říci, že občanský zákoník je pozdějším zákonem. Jeho účinnost nastala dnem 1. 1. 2014 (§ 3081 o. z.), zatímco zákon o majetku státu je účinný od 1. 1. 2001 (§ 67 zákona o majetku). Od té doby byl sice novelizován, a to včetně zmiňovaného § 12 odst. 2, na jeho podstatě (že k převodu majetku na stát je vyžadován souhlas ministerstva financí) se však nezměnilo po celou dobu jeho účinnosti nic. Lze proto argumentovat zásadou, že pozdější zákon ruší předchozí. Navíc, pokud by mělo platit, že i v případě opuštění nemovitosti se vyžaduje souhlas ministerstva financí, pak by se ustanovení § 1045 občanského zákoníku prakticky vyprázdnilo, ztratilo by svůj smysl. Fakticky by to znamenalo, že právo věc opustit by bylo závislé na vůli státu, nikoliv vlastníka. Bylo by to v rozporu s právem vlastníka rozhodovat o osudu věci, včetně práva ji opustit. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2257/2018, který se otázkou opuštění nemovitosti zabýval a na nějž poukázal i soud prvního stupně, vychází z toho, že si lze představit určitou mimořádnou situaci, kdy by přicházelo v úvahu uvažovat o tom, že právo vlastníka opustit věc je v rozporu se zákonem, obchází jej či je v rozporu s dobrými mravy; tedy že vlastník jednal „zlovolně“. Byť takové situace nejsou v rozsudku – ani příkladmo – uvedeny, musely by to být situace opravdu zcela mimořádné. Taková v projednávané věci nenastala. Byť zákon nevyžaduje v případě opuštění, a to ani u nemovitosti uvedení důvodu, který vedl vlastníka k takovému rozhodnutí, žalovaná v průběhu sporu vysvětlila – a bylo i mezi stranami nesporné –, že měla legitimní důvod pro opuštění, a to nepotřebnost majetku pro plnění jejího základního účelu. Bylo dále zjištěno, že předmětný kostel je ve slušném stavu, žalovaná do něj (i za pomoci dotací) investovala. V průběhu řízení bylo přitom vyvráceno tvrzení žalobkyně o tom, že krov kostela je napaden dřevomorkou. Tedy není to žádná „ruina“, která by stát jenom zatěžovala. V důsledku opuštění se státu dostává majetku poměrně vysoké hodnoty. Její výše sice nebyla zjišťována, ale určitou představu o možné hodnotě nabízí prodej kostela , Anonymizováno, . , adresa, , jehož kupní cena byla 2 200 000 Kč (leden 2024). Argument, že stát bude mít s nabývanou nemovitostí jenom náklady, tak nemůže obstát. Nicméně i kdyby tomu tak bylo a pokud by výše nákladů měla být pro posouzení důvodnosti opuštění relevantní, vyjádřil by to zákonodárce výslovně, případně by mohl zúžit možnost opuštění například jenom na pozemky bez staveb. Tam bývají náklady zpravidla výrazně nižší. To, že se v projednávaném případě jednalo o opuštění majetku církve nemá pro posouzení věci žádný význam. Žalovaná přesvědčivě vysvětlila, že se své poslání snažila plnit i prostřednictvím opouštěného kostela, pro nezájem věřících se jí to však nepodařilo. Nedůvodná je i argumentace, že se církvi dostalo majetku na základě zákona o církevních restitucích, tedy jinak řečeno, že se původně domáhala majetku, kterého se nyní zbavuje. Tento argument není pro posouzení věci nijak relevantní. Ani odvolací soud tak neshledal v jednání žalované zneužití práva či rozpor s dobrými mravy. Jednání žalované není ani v rozporu se zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Jeho hlavní účel – ochrana kulturních památek a péče o ně – není jednáním žalované nijak dotčen, ani ohrožen, navíc zákon tuto povinnost ukládá právě státu (§ 1 odst. 1, 2 zákona). Proto odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, a to včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla i v odvolacím řízení plně úspěšná a má proto právo na náhradu jí vzniklých nákladů. Tyto náklady představují náklady za její právní zastoupení, o nichž bylo rozhodnuto podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále j