14 Co 190/2024-717 — Krajský soud v Plzni

Předchozím rozsudkem soud prvního stupně vyhověl žalobě a nahradil souhlas žalovaného s uzavřením smlouvy o převodu pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, . Jádrem sporu o uspokojení restitučního nároku přitom byla – a stále je – otázka, zda pozemek, resp. část původního pozemku č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, pozemkového katastru, která měla být rozdělena na parcely č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, , byl ke dni převodu z právního předchůdce žalobkyně na stát určen k zastavění a jako takový má být nyní oceněn, anebo nikoli a má být oceněn pouze jako pozemek zemědělský. Žalovaná na rozdíl od žalobkyně vychází z druhé skutkové alternativy, tedy i z podstatně nižší ceny pozemku, a protože v tomto rozsahu byl již restituční nárok žalobkyně uspokojen, domnívá se, že žalobkyně již žádný nárok nemá. Soud prvního stupně původně rozhodl na základě skutkového závěru, že sporný pozemek v době převodu na stát k zastavění určen byl. Odvolací soud navázal na úvahy soudu prvního stupně, částečně doplnil, částečně zopakoval dokazování a skutkový závěr soudu prvního stupně shledal správným – nabyl přesvědčení, že sporný pozemek byl v době převodu na stát určen k zastavění, jinými slovy, že účelem, pro který jej stát nabyl, byla výstavba. Konstatoval, že „na základě uvedeného nelze dovodit nic jiného, než že sporný pozemek byl od padesátých let určen k výstavbě rodinných (podnikových) domů, a právě proto jej stát nabyl; původní záměr se nerealizoval úplně a namísto rodinných domů se postavily garáže.“ Dále uvedl, že „jednotlivé důkazy samy o sobě skutečně k uvedenému závěru nevedou, a lze je vysvětlovat různě. Důležitý je však jejich souhrn. Jednotlivé důkazy dávají dohromady přesvědčivý a jednoznačný obraz skutečnosti; navzájem do sebe zapadají a vysvětlují se. Důvod k úvaze o jiném obrazu není.“ Poukázal též na to, že k témuž skutkovému závěru došly i soudy v jiném řízení týkajícím se téhož nároku, a sice Okresní soud v Semilech a v další instanci Krajský soud v Hradci Králové, jejichž skutkový závěr posvětil i Nejvyšší soud (28 Cdo 1904/2022): „osoba oprávněná i povinná mohou již nyní vycházet z poznatků o výši neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně, jak byla v závislosti na směrném územním plánu aglomerace , adresa, z března 1957 zjištěna v přítomném soudním řízení.“ V ještě dřívějších řízeních sice jiné soudy došly k jinému skutkovému závěru, avšak nevycházely ze shodného souboru důkazů. Rozsudek soudu prvního stupně i potvrzující rozsudek odvolací soudu Nejvyšší soud na základě dovolání žalované zrušil. Nejvyšší soud zhodnotil jednotlivé důkazy a uzavřel, že závěr o určení odňatého pozemku k zastavění se „jeví být zjevně předčasným, a proto nesprávným.“ V následujícím řízení soud prvního stupně žalobu zamítl. Měl za to, že skutkové závěry dovolacího soudu je třeba považovat za právní názory ve smyslu § 226 odst. 1 ve spojení s § 243g odst. 1 o. s. ř., a proto je jimi bezpodmínečně vázán. Zároveň uvedl, že za dané procesní situace je vyloučení jakékoli doplnění dokazování (žalobkyně totiž všechny dostupné důkazy vyčerpala). Proti rozsudku se nyní odvolala žalobkyně. Uvedla, že její argumenty směřují vlastně proti rozsudku dovolacího soudu, jejž považuje rozporný s ústavním pořádkem. Přesto apelovala na odvolací soud, aby upřednostnil ochranu jejích základních práv a svobod a jejímu odvolání vyhověl. Žalovaná s odvoláním nesouhlasí. Odvolací soud uznává veškeré argumenty žalobkyně, a proto zvažoval, zda se má od názoru, který dovolací soud zjevně považoval za právní a závazný, odchýlit. S ohledem na zásadu hospodárnosti však zvolil řešení, které by mohlo nejdříve vést ke konečnému rozhodnutí. Pokud by totiž odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, riskoval by opětovné zrušení svého rozsudku Nejvyšším soudem. Účastníci by pak museli absolvovat třetí odvolací řízení, třetí dovolací řízení a až poté případné řízení před Ústavním soudem. Potvrzením nyní napadeného rozsudku se však žalobkyně může dostat k Ústavnímu soudu – což podle obsahu odvolání zřejmě zamýšlí – nejrychleji. Pro případ, že by Nejvyšší soud své stanovisko přehodnotil, může zřejmě o věci meritorně rozhodnout. Skutkový podklad pro rozhodnutí má v předchozím rozsudku odvolacího soudu, od jehož skutkových závěrů nemá odvolací soud důvod se odchylovat, protože dokazování již nedoznalo žádné změny. Proto odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, aniž činil cokoliv dalšího (ostatně ani dovolací soud nedal k jakémukoli doplňování řízení pokyn). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a náhradu přiznal úspěšné žalované, a to za vyjádření k odvolání ve výši 300 Kč stanovené dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Ustanovení § 150 o. s. ř. odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neaplikoval, protože okolnosti uplatnění práva nepovažuje za tak mimořádné jako soud prvního stupně. Je sice pravdou, že žalobkyně mohla s ohledem na dřívější názor dovolacího soudu legitimně očekávat úspěch své žaloby, a také lze říci, že onen názor lze přičítat i žalované, která je vlastně stejným subjektem, nicméně dovolací soud tento názor vyslovil až po podání žaloby a žalobkyně navíc na žalobě setrvává i poté, co dovolací soud svůj dřívější názor opustil. Odvolací soud dodává, že do výroku napadeného rozsudku i přes jiný názor na aplikaci § 150 o. s. ř. nezasahoval, protože žalovaná se proti tomuto výroku neodvolala.