14 Co 309/2023-109 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 33 775 Kč s příslušenstvím a úroků z prodlení s odůvodněním, že žalovaný sice opustil místo dopravní nehody, tím však neznemožnil zjištění její skutečné příčiny, neboť policejní hlídka po příjezdu z kamerového záznamu bez problémů ověřila, že škoda byla způsobena strojem řízeným žalovaným, žalovaný své zavinění uznal a následně byl sepsán společný záznam o nehodě. Žalobu soud prvního stupně zamítl i ohledně 15 % ročních úroků z prodlení z částky 16 888 Kč od 29. 12. 2022 do 17. 3. 2023, v odůvodnění však připustil, že tak učinil nesprávně. 2. Žalobkyně se proti rozsudku odvolala, namítajíc, že regresní nárok v plné výši je dán již tím, že žalovaný z místa nehody ujel; podmínka, aby tím zmařil šetření škodní události, splněna být nemusí. Kdyby policejní hlídka totožnost škůdce nezjistila z existujícího videozáznamu, žalovaný by nikdy odhalen nebyl a s policií by nespolupracoval. Soud prvního stupně pochybil, dospěl-li k závěru, že žalobkyně nevylíčila skutečnosti, na základě kterých by bylo možné žalobě vyhovět, aniž jí poskytl poučení podle § 118a o. s. ř. Chybné je také nepřiznání úroků z prodlení z té části nároku, kterou soud prvního stupně považoval za oprávněnou a kterou žalovaný – opožděně – uhradil před podáním žaloby. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vzal soud za základ pro výpočet náhrady odměny za zastoupení advokátem jistinu a kapitalizované úroky z prodlení, ačkoli tyto úroky nebyly uplatněny jako samostatný nárok. 3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že tvrzení žalobkyně uvedená v odvolání jsou nepravdivá a účelová a v řízení nebyla prokázána. Ztotožnil se názorem soudu prvního stupně, že regresní nárok v plné výši je dán pouze tehdy, jestliže škůdce ujetím z místa nehody ztížil možnost šetření příčin a průběhu nehody; to však žalobkyně netvrdila ani neprokázala. 4. Odvolání je důvodné jen z malé části. 5. Žalobkyně se domáhala zaplacení 33 775 Kč s příslušenstvím z titulu zbývajících dvou třetin jejího regresního nároku podle § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 31. 3. 2024 (dále jen„ zákon“), s odůvodněním, že regresní nárok v plné výši je dán již tím, že žalovaný z místa nehody ujel (§ 10 odst. 1 písm. c) zákona). Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný dopravní nehodu zavinil, že v okamžiku jejího vzniku byl provozovatelem i řidičem vozidla, jímž byla škoda způsobena, že krátce po nehodě se z místa nehody na určitou dobu vzdálil a že po svém návratu sepsal společný záznam o dopravní nehodě a spolupracoval s přivolanou policejní hlídkou. Spor se tak soustředil na otázku, zda regresní nárok žalobkyně v plné výši je dán bez dalšího tehdy, když škůdce místo nehody opustí, anebo pouze tehdy, když opuštěním znemožní zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody nebo – jak dovozuje judikatura – okolností zakládajících regresní nárok žalobkyně (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 676/2012, ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2842/2014, a další). 6. Z § 10 odst. 1 písm. c) zákona vyplývá, že pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody nebo jinak znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody. Při zakotvení této skutkové podstaty regresního nároku zákonem č. 304/2016 Sb., s účinností od 23. 9. 2016, byl zákonodárce vskutku veden mimo jiné úvahou, že„ ujetí od nehody nebo nevrácení se na její místo, aniž by k tomu byla objektivní příčina, případně neohlášení takové nehody, nemůže být beztrestným chováním viníka nehody“. Tato úvaha vyplývá z důvodné zprávy k návrhu uvedeného zákona. Ani z důvodové zprávy však nevyplývá, že by záměrem novely bylo zakotvit regresní nárok bez dalšího již tím, že pojištěný z místa nehody ujede. Hlavně to však nevyplývá ze znění nové normy, operujícího s výrazem„ nebo jinak znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody.“ Kdyby norma neobsahovala slovo„ jinak“, šlo by o dvě samostatné, alternativní skutkové podstaty – jedna by spočívala již v samotném ujetí z místa nehody a druhá ve znemožnění zjištění skutečné příčiny vzniku nehody. Slovem„ jinak“ však zákonodárce dal najevo, že ujetí z místa nehody má být jedním ze způsobů znemožnění zjištění příčiny nehody, vedle kterého stojí i způsoby jiné, výslovně již nedefinované, všem je však společné, že mají za následek znemožnění zjištění skutečné příčiny vzniku nehody. 7. Zavedením nové skutkové podstaty regresního nároku tedy nedošlo k věcné změně oproti právnímu stavu existujícímu do 22. 9. 2016, kdy bylo dlouhodobě judikováno, že samotná skutečnost, že pojištěný z místa nehody ujel a nesplnil oznamovací povinnost nehodu ohlásit, ještě a priori nezakládá právo pojistitele na náhradu toho, co za něj plnil; bylo třeba zjišťovat ještě splnění další podmínky, a to ztížení možnosti řádného šetření škodné události pojistitelem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007, usnesení ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, rozsudky ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2007/2012, a ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2842/2014, usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2431/2015, a ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 58/2016, a rozsudek ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3744/2016). Smyslem právní úpravy ani nyní, ani tehdy nebylo pojištěného bez dalšího„ potrestat“ za ujetí z místa nehody – to přísluší právu veřejnému –, nýbrž vytvořit podmínky pro to, aby pojistitel mohl řádně a dostatečně posoudit všechny okolnosti související s jeho zákonnou povinností poskytnout poškozenému plnění za pojištěnou osobu a s jeho právem požadovat náhradu poskytnutého plnění. Tam, kde řádné a dostatečné posouzení těchto okolností ujetím z místa nehody znemožněno nebylo, zájem pojistitele zasažen nebyl a regresní nárok mu proto nevzniká. Ke stejnému závěru dospívá i odborná literatura (viz Jandová, L., Vojtek, P.: Zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Komentář, 2. vydání. C. H. Beck Praha 2019, str. 300, marg. č. 15). Závěr soudu prvního stupně, že opuštění místa nehody zakládá pojistiteli podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona regresní nárok jen tehdy, bylo-li jím znemožněno zjištění skutečné příčiny vzniku nehody, je tedy správný. 8. Správný je i skutkový závěr soudu prvního stupně, že opuštěním místa nehody žalovaný zjištění její skutečné příčiny neznemožnil. Ze záznamu o dopravní nehodě na č. l. 70 spisu, jímž soud prvního stupně provedl důkaz, vyplývá, že žalovaný dne 22. 7. 2022 sepsal s poškozeným v místě nehody společný záznam o dopravní nehodě podle § 47 odst. 2 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 361/2000 Sb.“). Ze sdělení Policie ČR ze dne 11. 1. 2023 (č. l. 33 spisu), jímž soud prvního stupně také provedl důkaz, vyplývá, že přivolaná policejní hlídka na místě shlédla videozáznam průmyslové kamery a že žalovaný, který byl na místě nehody přítomen, souhlasil se svým zaviněním, což hlídce stvrdil svým podpisem Euroformuláře, zmiňujícího pouze porušení § 4 písm. a) a § 24 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., a příkazového pokutového bloku; ze sdělení nevyplývá, že by žalovaný šetření policie znemožnil nebo jakkoli ztížil, odmítl podrobit se dechové zkoušce apod. Tvrzení, že se rozhodl s policií spolupracovat pouze na základě videozáznamu, z provedených důkazů nevyplývá, nebylo by to však ani podstatné – podstatné je, že v době, kdy policejní hlídka prováděla na místě nehody šetření, žalovaný na místě nehody přítomen byl, s policií spolupracoval a zjištění skutečné příčiny vzniku nehody nijak neznemožnil. 9. V čem konkrétně žalovaný opuštěním místa nehody znemožnil zjištění skutečné příčiny nehody, tedy kterou konkrétní okolnost nehody (kupříkladu úmyslné způsobení škody, neoprávněnost použití škodícího vozidla, opilost žalovaného, jeho odmítnutí podrobit se dechové zkoušce, porušení základní povinnosti týkající se provozu na pozemních komunikacích apod.) v důsledku jeho jednání nebylo možné řádně zjistit, ostatně žalobkyně v řízení ani netvrdila. Lze s ní sice souhlasit v tom, že soud prvního stupně jí měl s ohledem na svůj – správný – právní názor vyzvat podle § 118a odst. 1 o. s. ř., žalobkyně však žádná konkrétní tvrzení o tom, v čem konkrétně měl žalovaný šetření nehody znemožnit, neuvedla ani v odvolání a při jednání před odvolacím soudem, a je tedy zřejmé, že žádná taková tvrzení k dispozici nemá. Výzvu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. pak soud prvního stupně činit nemusel, neboť svůj závěr o tom, že šetření nehody znemožněno nebylo, nezaložil na důkazním břemeni, ale na zjištěném skutkovém stavu; odvolací soud s ním souhlasí i