11 Co 284/2025-146 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k pohledávce žalovaného vůči společnosti , právnická osoba, , IČ , IČO, , z titulu půjčky společníka, jejíž výše měla činit ke dni 1. 2. 2013 částku 1 293 000 Kč (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 111 300 Kč (výrok II) a České republice na nákladech státu částku 8 735,04 Kč (výrok III).2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 19. 12. 2012, č. j. 7 C 53/2012-70, který nabyl právní moci dne 1. 2. 2013. Společné jmění manželů bylo vypořádáno rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 28. 6. 2023, č. j. 3 C 225/2013-998, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2024, č. j. 10 Co 368/2023-1102 (právní moc 24. 7. 2024). Pohledávka, která měla být dle tvrzení žalobkyně v podílovém spoluvlastnictví účastníků, jehož zrušení a vypořádání se žalobkyně domáhala, měla v minulosti tvořit součást společného jmění manželů. Citovanými rozhodnutími soudů však nebyla tato pohledávka vypořádána jako součást SJM, neboť dle odůvodnění pravomocných rozhodnutí nebyla žalobkyní v zákonné tříleté lhůtě řádně k vypořádání uplatněna. Žalobkyně dovodila, že nastala nevyvratitelná domněnka dle ust. § 150 odst. 4 tehdy účinného občanského zákoníku (č. 40/1964 Sb.) a pohledávka se stala součástí podílového spoluvlastnictví účastníků s tím, že jejich podíly jsou shodné. Žalovaný činil v řízení spornou existenci pohledávky i její výši. Žalobkyně byla v průběhu řízení soudem prvního stupně vyzvána k doplnění tvrzení a návrhům důkazů ve vztahu k právnímu základu pohledávky, k její výši i splatnosti a k dalším obsahovým náležitostem žalobkyní dodatečně tvrzené smlouvy o půjčce, byla současně poučena o následcích nesplnění výzvy. Žalobkyně svá tvrzení částečně v zákonné lhůtě a částečně po jejím uplynutí doplnila, změnila též návrh na způsob vypořádání, když oproti původnímu návrhu, aby byla pohledávka reálně rozdělena mezi účastníky rovným dílem, požadovala přikázání celé pohledávky žalovanému a uložení povinnosti k vyplacení ½ nominální hodnoty pohledávky. Ke svým tvrzením též označila důkazy, z nichž některé soud prvního stupně provedl a některé nikoliv. Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že z důkazů sice vyplynulo, že účetně společnost , právnická osoba, , IČ , IČO, , závazek za žalovaným evidovala, právní podstata i existence pohledávky však zůstala sporná a žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní o existenci pohledávky, tedy ani o spoluvlastnictví účastníků k ní. Soud prvního stupně zohlednil i skutečnost, že žalobkyně byla osobou, která vedla předmětné společnosti účetnictví do roku 2012, měla proto přístup k dokladům prokazujícím předmětnou pohledávku, nebyl tedy dán důvod pro uplatnění vysvětlovací povinnosti. Náklady řízení soud prvního stupně odvodil od hodnoty celé nemovitosti ve výši 1 293 000 Kč, vypočetl odměnu advokáta ve výši 13 500 Kč bez DPH za jeden úkon a přiznal odměnu za osm úkonů právní služby, za dva režijní paušály po 300 Kč a šest režijních paušálů po 450 Kč, celkem tedy 111 300 Kč. Náklady vynaložené státem představují úhradu svědečného , tituly před jménem, , jméno FO, ve výši 8 735,04 Kč.3. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo jeho změny a úplného vyhovění žalobě. V odvolání namítala, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, když neuložil vysvětlovací povinnost žalovanému. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2564/2019. Dále odkázala na znalecký posudek č. 520/2016 ze dne 2. 5. 2016 vypracovaný v řízení o vypořádání společného jmění účastníků , tituly před jménem, , jméno FO, a jeho dodatek ze dne 29. 9. 2020 a rovněž na revizní znalecký posudek č. 403/29/2022 ze dne 12. 7. 2022 vypracovaný znaleckým ústavem , adresa, , Anonymizováno, , Anonymizováno, a , Anonymizováno, v , adresa, , odkázala také na účetní závěrky založené ve sbírce listin obchodního rejstříku. Dle žalobkyně je v těchto dokumentech sporná pohledávka jednoznačně uvedena a tyto listiny prokazují, že ke dni 1. 2. 2016, kdy uplynula tříletá lhůta po zániku manželství, pohledávka v žalobou uplatněné výši stále existovala. Dále uvedla, že byť to byla žalobkyně, kdo existenci pohledávky tvrdil, a tížilo ji tedy obecně důkazní břemeno, nemohla ovlivnit další osud pohledávky. Bylo na žalovaném jako jediném společníkovi a jednateli společnosti , právnická osoba, , IČ , IČO, , aby tvrdil a prokazoval další osud pohledávky, když je současně patrné, že o pohledávce společnost stále účtuje. Argument žalovaného, že nemůže z účetnictví pohledávku odstranit, proto je o ní stále účtováno za současného popírání její existence, považuje žalobkyně za účelový. Postup soudu, který požadoval po žalobkyni doplnění tvrzení a přesnou specifikaci jednotlivých vkladů peněz žalobcem do společnosti, považuje za přehnaně formalistický. Pohledávku považuje totiž žalobkyně za jeden celek s jediným právním důvodem vzniku, který v základních obrysech objasnila, a je zřejmé, že se jedná o půjčku. Měla proto v řízení nastoupit vysvětlovací povinnost žalovaného, který této povinnosti nedostál. Nebyl ani dán důvod, aby soud prvního stupně nepřihlédl k tvrzením a důkazním návrhům žalobkyně označeným až po koncentraci řízení, neboť jimi bylo reagováno na skutečnosti plynoucí z účastnického výslechu žalovaného, který byl proveden až po koncentraci řízení. Stejně tak nebyl dán důvod, aby soud prvního stupně neuložil žalovanému povinnost předložit jako důkaz průběh účtu 365. Dále žalobkyně uvedla, že obchodní podíl ve společnosti , právnická osoba, , který byl předmětem vypořádání společného jmění účastníků, byl znalci v řízení o vypořádání společného jmění manželů oceněn při zohlednění veškerých závazků společnosti včetně závazku vůči žalovanému, jeho hodnota tak byla přiměřeně nižší s ohledem na předmětnou pohledávku. Žalovaný v řízení o vypořádání společného jmění účastníků pohledávku ani nesporoval, ničeho proti ní nenamítal, jeho současný postoj je tedy ryze účelový a soud by z něj neměl vycházet. Žalobkyně dále označila za nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení, kdy soud prvního stupně nezohlednil judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 404/22), podle které by měla být náhrada přiznána jen z důvodů zvláštního zřetele hodných. Namítala i nesprávnost výpočtu nákladů řízení, když tarifní hodnota, ze které měla být odvozena odměna advokáta, by měla činit jen ½ hodnoty pohledávky, tedy 646 500 Kč, nikoliv její celou hodnotu. Počet úkonů byl také soudem uveden nesprávně, bylo jich jen šest, neboť žádné ze soudních jednání nepřesáhlo dvě hodiny. Žalobkyně se dovolávala i ustanovení § 150 o. s. ř.4. Žalovaný se k odvolání písemně nevyjádřil, v závěrečném návrhu před odvolacím soudem uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za správné a odkázal na ně.5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalobkyně, k obsahu spisu a dospěl následně k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný a odvolání žalobkyně není důvodné.6. Odvolací soud vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, které tvoří též základ i jeho skutkových zjištění a následující základní právní úvahy. Účastníci byli manželé, jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno dne 1. 2. 2013, tímto dnem také došlo k zániku společného jmění manželů. Ve tříleté lhůtě od zániku manželství sice byla podána žaloba na vypořádání společného jmění manželů, ale předmětná pohledávka nebyla žádným z účastníků k vypořádání v této lhůtě označena, k jejímu vypořádání proto nedošlo. V rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 28. 6. 2023, č. j. 3 C 225/2013-998, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2024, č. j. 10 Co 368/2023-1102, se soudy obou stupňů shodly, že pohledávka nebyla k vypořádání včas uplatněna, a vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly po účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., postupovaly při vypořádání již podle tohoto zákona a nemohly vypořádat to, co nebylo včas k vypořádání uplatněno. S ohledem na přechodná ustanovení § 3028 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. se postupuje ode dne jeho účinnosti ohledně práv a povinností vzniklých po 1. 1. 2014 již podle tohoto zákona. Dne 1. 2. 2016 tedy nastala zákonná nevyvratitelná domněnka dle ust. § 741 písm. c) v té době již účinného občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a pohledávka byla vypořádána tak, že náleží oběma manželům a jejich podíly jsou stejné. Pohledávka jako nehmotná věc ve smyslu ust. § 496 odst. 2 občanského zákoníku se tak stala součástí jejich spoluvlastnictví ve smyslu ust. § 1115 a násl. občanského zákoníku, a účastníci se stali jejími spoluvlastníky dle ust. § 1115 odst. 1 občanskéh