56 Co 14/2026-85 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku částku 228 458,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % z této částky za období od 23. dubna 2025 do zaplacení (výrok I), dále žalovanému uložil zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně na náhradě nákladů řízení částku 72 132 Kč (výrok II).2. Žalovaný ve včasném odvolání, jež směřovalo do výroku I rozsudku soudu prvního stupně, namítal, že sice je srozuměn s povinností zaplatit částku uloženou ve výroku I a povinnost k úhradě nákladů řízení ve výši 72 132 Kč splnil, odvolává se však do stanovené lhůty splatnosti, neboť rozhodnutím stanovená lhůta tří dnů běžící od právní moci rozsudku je pro žalovaného likvidační. Z uložené povinnosti byl aktuálně schopen uhradit částku 28 458,68 Kč, kterou poukázal na účet žalobkyně dne 12. 11. 2025. S úhradou nákladů řízení ve výši 72 132 Kč zaplatil něco přes 100 000 Kč, čímž se téměř vydal z úspor. Zbývající částku 200 000 Kč již není schopen uhradit najednou ve lhůtě stanovené ve výroku I rozsudku. Je zaměstnán v SRN jako jeřábník – manipulační technik a má průměrný čistý měsíční příjem ve výši cca 2 293 EUR, což je cca 57 000 Kč. Za dojíždění do práce (59 km tam a 59 km zpět) vydá měsíčně cca 6 000 Kč. Žalovaný žije sám s dcerou , jméno FO, , narozenou , datum, , kterou má po dohodě s matkou na přání , jméno FO, od 1. 7. 2025 ve své péči. Díky pracovnímu poměru v SNR je mu německými úřady vyplácen Kindergeld ve výši 256 EUR, což je však dávka pro potřeby nezletilé dcery. S dcerou bydlí v bytě na adrese , adresa, , který má žalovaný v osobním vlastnictví. Výdaje s bydlením činí částku 3 000 Kč měsíčně do fondu oprav včetně vody, zálohy na plyn činí 1 190 Kč, zálohy na elektřinu činí 930 Kč měsíčně. Hradí internet a telefon ve výši 1 000 Kč měsíčně. Žalovaný má úvěr u Raiffeisenbank, a. s., ve výši 650 000 Kč, který splácí po 5 600 Kč měsíčně, má úvěr u ČSOB, a. s., zůstatek v říjnu 2025 činil cca 321 000 Kč, splácí jej po 8 028,40 Kč měsíčně. K jednotlivým tvrzením předložil příslušné listiny. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, aby mu bylo dodatečně povoleno splácení zbývající dlužné částky 200 000 Kč ve splátkách po 5 500 Kč vždy k 20. dni v měsíci, od měsíce prosince 2025 až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek.3. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila v tom směru, že argumentace žalovaného není způsobilá zpochybnit zákonnost, ani správnost rozsudku soudu prvního stupně a nemůže vést ke změně výroku o povinnosti plnit. Žalovaný dle žalobkyně neuplatňuje žádný ze zákonem přípustných odvolacích důvodů, neuvádí vadu řízení, nenamítá nesprávnost skutkových zjištění, ani nesprávnou aplikaci hmotného či procesního práva. Pokud měl žalovaný skutečný zájem na povolení splátek, nic mu nebránilo tento návrh uplatnit v řízení před soudem prvního stupně. Neuplatnil-li žalovaný svůj požadavek včas, nemůže využívat odvolací řízení jako prostředek k dodatečnému prosazení splátkového kalendáře. Žalobkyně s povolením splátkového režimu nesouhlasí. Přistoupení na splátkový kalendář by představovalo nejen nepřiměřený zásah do práv žalobkyně a neodůvodněné prodloužení doby, po kterou by musela na uspokojení své pohledávky čekat, současně by znamenalo, že by žalobkyně byla nucena nést důsledky dlouhodobého a nikterak objektivně omluveného prodlení žalovaného. Žalobkyně je věřitelem, jehož nárok byl soudem plně uznán, není její povinností suplovat ekonomické plánování dlužníka, ani mu poskytovat dodatečné benefity ve formě splácení dluhu rozloženého do několika let. Žalobkyně navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání nákladů odvolacího řízení.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. pokud bylo rozhodováno o lhůtě k plnění, přihlédl k odvolání žalovaného, k vyjádření žalobkyně, a aniž byl povinen nařizovat odvolací jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolací námitky lze shledat důvodnými pouze částečně, a to pokud je možno uvažovat o poskytnutí delší lhůty k plnění.5. V posuzované věci byla již pravomocným rozhodnutím soudu žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 228 458,68 Kč s příslušenstvím, přičemž se jednalo o žalobkyní uplatněné právo na vrácení zápůjčky ve smyslu § 2390 o. z. Bylo vycházeno ze zjištění, že účastníci původně vedli společnou domácnost. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud má žalovaný proti žalobkyni své vlastní pohledávky, kdy se zmiňoval o bydlení bez protiplnění, musí je uplatnit samostatným návrhem. Žalovaný před soudem prvního stupně nepožadoval splátkový kalendář, ani se nevyjadřoval ke lhůtě k plnění, neboť jak vyplývá z přepisu pořízeného zvukového záznamu z jednání konaného dne 13. 10. 2025, žalovaný v závěrečném návrhu uváděl, že nesouhlasí s žalobou.6. Pokud tedy v odvolání namítal, že nesouhlasí se soudem prvního stupně stanovenou lhůtou k plnění z důvodů jím předkládaných, nelze jeho odvolání bez dalšího považovat za nedůvodné. Pokud odvolací soud vzal do úvahy všechny konkrétní okolnosti dané věci a jednotlivá tvrzení žalovaného obsažená v jeho odvolání, dospěl poté k závěru, že požadavek na stanovení splátek není s ohledem na finanční situaci žalovaného a na postavení žalobkyně v pozici věřitele důvodným, nicméně je namístě žalovanému poskytnout delší než zákonem stanovenou třídenní lhůtu k plnění. Žalovaný dosahuje příjmu cca 57 000 Kč měsíčně, pečuje o nezletilou dceru, kterou má po dohodě s matkou ve své péči a na kterou pobírá Kindergeld ve výši 256 EUR. Otec má výdaje s dojížděním do zaměstnání ve výši cca 6 000 Kč měsíčně, dále má výdaje spojené s bydlením, kdy byt má ve svém vlastnictví a hradí tedy výdaje spojené s bydlením představující platby do fondu oprav a úhradu čerpaných služeb. Splácí dva úvěry po splátkách ve výši 5 600 Kč a 8 028 Kč měsíčně. Žalovaný projevil snahu podrobit se rozhodnutí soudu, doložil, že uhradil náklady řízení ve výši 72 132 Kč a dále na stanovenou povinnost uhradil částku 28 459 Kč. Odvolací soud tudíž nezpochybňuje tvrzení žalovaného, že není schopen zbývající částku cca 200 000 Kč uhradit v třídenní lhůtě běžící od právní moci rozhodnutí. Odvolacímu soudu není známo, zda uplatnil proti žalobkyni návrh, respektive žalobu na zaplacení žalovaným tvrzených dlužných částek, které mu žalobkyně dosud neuhradila. Odvolací soud vzal do úvahy osobní rovinu sporu mezi účastníky, skutečnost, že žalovaný žije sám s nezletilou dcerou, kterou má ve své péči. Byť žalobkyně uvedla, že nesouhlasí se zaplacením soudem uložené povinnosti žalovanému ve splátkách, odvolací soud však má za to, že poskytnutím delší než zákonné třídenní lhůty žalovanému nebude situace žalobkyně ohrožena a poskytnutí delší než zákonné třídenní lhůty v podobě lhůty v trvání dvou měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí, je ve vztahu k žalobkyni přiměřené, neboť tímto vymezením lhůty k plnění není upřeno právo žalobkyně na zaplacení pohledávky v přiměřené lhůtě, a to za situace, kdy část uložené povinnosti včetně povinnosti zaplatit náklady řízení již žalovaný splnil. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve lhůtě plnění změnil dle § 220 o. s. ř. tak, jak ve výrokové části usnesení odvolacího soudu uvedeno. Je v možnostech a schopnostech žalovaného, aby v odvolacím soudem poskytnuté lhůtě obstaral potřebné finanční prostředky, případně i za situace, kdy uzavře smlouvu o půjčce.7. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy z pohledu odvolacího návrhu měl žalovaný úspěch částečný, žalobkyně, která navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o stanovenou lhůtu k plnění, nebyla v odvolacím řízení úspěšná, proto odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.