64 Co 96/2026-69 – Krajský soud v Plzni

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 9 530 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 12 270 Kč (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Podle odůvodnění rozsudku zjistil, že účastníci uzavřeli v písemné formě dne , datum, „úvěrovou smlouvu č. , hodnota, “, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 15 000 Kč (a také jej poskytla). Žalovaná se smlouvou zavázala poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit spolu s částkou 12 270 Kč, označenou coby souhrnný poplatek, sestávající z úroku ve výši 2 970 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 500 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, a to v 60týdenních v hotovosti hrazených splátkách ve výši 454,50 Kč. Smlouvu soud shledal neplatnou podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (ZSpotřÚv), neboť žalobkyní nebyla dostatečně zkoumána úvěruschopnost žalované podle § 86 ZSpotřÚv. Smlouva je dle soudu neplatnou i podle ust. § 588 občanského zákoníku (o. z.). Sjednaný poplatek ve výši 12 270 Kč je skrytý úrok a nikoli platba za služby, slouží „toliko pouze ke generování dalšího zisku“, celý „nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích“, nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť žalobkyně by zcela jistě úvěr bez ujednání o úrocích neposkytla. Připouští sjednání přiměřeného úroku či pevného poplatku za poskytnutí úvěru, k tomu však v daném případě nedošlo, a to ani s přihlédnutím k tomu, že splátky úvěru měly být inkasovány v hotovosti. Sjednaný poplatek, resp. úrok po přepočtu ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 81,80 % stanovený pevně na dobu trvání úvěru v délce 60 týdnů, jednak neodpovídá zákonným ustanovením o spotřebitelském úvěru a jednak je dle ustanovení § 588 o. z. neplatný pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Žalobkyni soud přisoudil právo na zaplacení bezdůvodného obohacení dle § 2991, § 2993 o. z., proč právě ve výši 9 530 Kč se z odůvodnění rozhodnutí nepodává.2. Proti tomuto rozsudku, a to vůči zamítavému výroku II (a implicite i proti výroku III o nákladech řízení), podala žalobkyně včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytýká nedostatečná zjištění skutkového stavu ve vztahu k závěru o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalované. Zjištění učiněná žalobkyní je třeba porovnat se skutečností v rozhodné době a až zjištěné rozdíly hodnotit v tom směru, zda žalobce vůbec měl možnost odchylky oproti skutečnému stavu zjistit. Zároveň je třeba zohlednit nemožnost dovolávat se neplatnosti účastníkem, který tuto neplatnost fakticky vědomě způsobil (pokud by se jednalo o skutečnost žalobcem objektivně nezjistitelnou při spravedlivě nastavené míře požadované pečlivosti prověření). Jak již bylo zmíněno, možnosti prověření (úvěruschopnosti) z logiky věci mají své hranice, „když“ ohledně negativních skutečností má žalobce možnost prověřit pouze veřejně dostupné databáze (jejichž obligatorní výčet však není zákonem určen) – v ostatním je nucen spolehnout se na prohlášení žalované. Pokud se prohlášení žalované nezakládá na pravdě, nejenže toto vybočení nelze přičítat pouze k tíži žalobce, ale jedná se o jednání vykazující znaky jednání trestného. Přenesení účinků případně trestného jednání žalovaného prostřednictvím blíže neurčených tvrzení na žalobce nesmí požívat právní ochrany. Pokud se týká právního posouzení prověření úvěruschopnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí, poukazuje na Rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. j. 33 Cdo 1819/2023 a na nález Ústavního soudu ČR č. j. IV. ÚS 3510/24, z jejichž odůvodnění cituje. Žalovaná podle žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, které by pro její faktickou neúvěruschopnost svědčily. V řízení nebylo prokázáno, že úvěr neměl být navrhovateli poskytnut. Žalobkyně se rovněž neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o neoddělitelnosti ujednání o příslušenství pohledávky, přičemž rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje žádné odůvodnění vysvětlující nemožnost aplikace ustanovení § 576 a § 577 o. z. Navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, aby žalobě bylo odvolacím soudem vyhověno.3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.4. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném rozsahu podle ust. § 212, 212a o. s. ř. Odvolání neshledal opodstatněným.5. V přezkoumávané věci se žalobkyně proti žalované domáhá splnění závazku, jehož právním důvodem je smlouva uzavřená mezi účastníky dne , datum, , jejíž podstatné obsahové náležitosti jsou uvedeny ve výše provedeném shrnutí odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Skutkový závěr, že žalobkyně na podkladě této smlouvy žalované poskytla tvrzených 15 000 Kč, a že žalovaná žalobkyni dosud vrátila 5 480 Kč, vychází z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků a ani v řízení před odvolacím soudem nebyl zpochybněn. Po právní stránce (z hlediska smluvního typu) soud prvního stupně sice smlouvu nekvalifikoval, správně ale dovodil, že na ní dopadají ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů o spotřebitelském úvěru, z něhož žalobkyni plyne povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti o úvěr žádajícího spotřebitele, provedeného před uzavřením smlouvy, vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 ZSpotřÚv).6. Úvěruschopnost žalované byla žalobkyně povinna důkladně posoudit s vynaložením odborné péče na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, případně z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Její schopnost splnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, měla zhodnotit na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že se žalobkyni nepodařilo v řízení prokázat, že této povinnosti náležitě dostála. Žalobkyně sice dílčím způsobem vylíčila, jak úvěruschopnost žalované prověřovala, ani tato svá tvrzení ovšem neodložila adekvátními důkazy. K žalobě připojila písemnost nazvanou evidenční karta klienta, k vyjádření z , datum, písemnost „REPI CREDIT Report“ vytvořenou podle jejího obsahu dne , datum, , a 4 skeny obrazovky mobilního telefonu, snad žalované, zachycující textové zprávy ČSSZ o odeslání plateb starobního důchodu žalované ve výši 18 269 Kč za leden až duben 2024. V evidenční kartě klienta, sepsané v den uzavření smlouvy, je jako příjem žalované uveden právě zmíněný starobní důchod, a ve spojení s předloženými zprávami na mobilním telefonu lze souhlasit s žalobkyní, že příjem žalované jí byl zjištěn náležitě (byť v evidenční kartě zdroj informace o výši důchodu uveden není). K výdajům žalované je uvedeno, že jsou tvořeny „životními výdaji na bydlení“ ve výši 4 872 Kč, „životním minimem na ověření“ ve výši 4 860 Kč, na blíže nikterak nespecifikované „nebankovní závazky“ ve výši 4 610 Kč. Prvé dvě uvedené částky nejsou skutečně zjištěnými výdaji žalované, byť žalobkyně tvrdí opak, nýbrž jde o životní minimum jednotlivce v roce 2024, pokud jde o částku 4872 Kč, pak odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že tento údaj žalobkyně opakovaně uvádí u vícero spotřebitelů jimž úvěr poskytla, a to bez shromáždění potřebných podkladů, z nichž by jej mohla ověřit; nejde tedy o výdaje, které by žalovaná před uzavřením smlouvy žalobkyni doložila, jak žalobkyně nepravdivě tvrdí (viz č. l. 17 p. v. čtvrtý odstavec čl. II vyjádření žalobkyně). Také ve vztahu k údaji o „nebankovních závazcích“ nelze z evidenční karty zjistit, jak jej žalobkyně zjistila či ověřila. Žalobkyně ve vyjádření z , datum, tvrdí, že žalovaná doložila „jeden další nebankovní závazek ve výši 4 610 Kč měsíčně, což odpovídalo výpisu z databáze REPI.“ Měla-li tím žalobkyně namysli výše zmíněnou písemnost „REPI CREDIT Report“ ze dne , datum, (tedy k okamžiku uzavření posuzované smlouvy již tři měsíce starou), pak údaje uvedené v této písemnosti, kterou odvolací soud provedl k důkazu, takové tvrzení vyvracejí. V listině je uvedeno, že žalovaná má další dva úvěrové závazky, a to ze spotřebitelského úvěru a revolvingového úvěru, jejichž výše z ní ovšem zjistitelná není, a dále dvě žádosti o úvěr z , datum, a z , datum, . Odvolacímu soudu je pak z úřední činnosti (řízení sp. zn. 64 Co 5/2026, na němž se žalobkyně i žalovaná účastnily) známo, že smlouvou z , datum, se žalovaná zavázala splácet žalobkyni další spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 (včetně odměny poskytovatele 27 270 Kč) v týdenních splátkách ve výši 454,50 Kč. Z žádného důkazu, které žalobkyně soud předložila neplyne, že