29 Co 183/2024-536 — Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

1. Napadeným rozsudkem bylo výrokem I. žalovaným uloženo vyklidit pozemek parc. č. , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , jehož součástí je budova č.p. , Anonymizováno, , pozemek parc. č. , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , jehož součástí je budova bez č.p. a č.e., pozemky parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , parc. č. , hodnota, , parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , parc. č. , hodnota, , parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , to vše v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, (dále jen „předmětné nemovitosti“) a vyklizené je předat žalobkyni, a to do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem II. bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení k rukám jejího zástupce ve výši , částka, .2. Žalobou žalobkyně uplatnila nárok na vyklizení s tím, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. Žalovaní jako bývalí podíloví spoluvlastníci nemovitost užívají bez právního důvodu, o jimi užívanou část se nestarají, nemovitosti chátrají, ač jde o kulturní památky. Žalobkyně žalované vyzvala dne , datum, k vyklizení nemovitostí do , datum, . Žalovaní vyklizení odmítli. V řízení se pak dovolávali nespravedlnosti rozhodování v řízeních, kterými bylo rozhodováno o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Poukazovali na umístění uměleckých předmětů v nemovitosti, včetně obrazu Kupalo, který je kulturní památkou.3. Okresní soud vyšel ze zjištění, že dle výpisu z katastru nemovitostí je žalobkyně výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. Z rozsudku Krajského soudu v , adresa, – pobočka v Liberci ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , bylo zjištěno, že rozsudek Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , se ve výroku I. mění tak, že se zrušuje podílové spoluvlastnictví , jméno FO, (právní předchůdkyně žalobkyně) a žalovaných , Jméno žalované A, a , Anonymizováno, , Anonymizováno, k pozemkům parc. č. st. , Anonymizováno, , Anonymizováno, jehož součástí je budova č. p. , Anonymizováno, , parc. č. st. , Anonymizováno, , jehož součástí je budova bez č.p. a č.e., parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , parc. č. , hodnota, , parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , parc. č. , hodnota, a parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, , v obci , adresa, . Pozemky se přikazují do vlastnictví žalobkyně , jméno FO, . Žalobkyně , jméno FO, je povinna zaplatit do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku žalovanému , Jméno žalované A, náhradu ve výši , částka, a žalované , Anonymizováno, , Anonymizováno, náhradu ve výši , částka, . Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , bylo zjištěno, že bylo odmítnuto dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v , adresa, – pobočka v Liberci ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, . 2. žalovaná pak byla neúspěšná v řízení na určení svého vlastnictví k předmětným nemovitostem, jak bylo prokázáno rozsudkem Krajského soudu v , adresa, – pobočka v Liberci ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, . Dovolání pak bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, zamítnuto. Ústavní stížnosti byly odmítnuty. Při místním ohledáním dne , datum, bylo zjištěno, že v části domu, který užívají žalovaní, je chodba, kuchyň a 3 další spíše obytné místnosti. , adresa, a obytné místnosti jsou vytápěny topidly na pevná paliva. Ve všech místnostech je velké množství movitých věcí, nábytek, obrazy a oblečení. , právnická osoba, je minimální. Zejména na zdech v chodbě a obytných místnostech jsou umístěny obrazy. V jedné z obytných místností je umístěn obraz, který žalovaný označuje názvem Kupalo. Obraz je v rámu stříbrné barvy. Stěny a stropy v obytných místnostech jsou poznamenány provozem lokálních topidel na pevná paliva. V místnosti s obrazem Kupalo jsou stěny i strop zbarveny do šedé, místy černé barvy, patrně působením spalin z lokálního vytápění. Téměř všechny interiérové stěny i stropy se jeví tak, že na nich po velmi dlouhou dobu nebyla provedena výmalba. Dále bylo shledáno, že 2. žalovaná je vlastníkem souboru nemovitostí v obci a katastrálním území , adresa, , mj. rodinných domů č.p. , Anonymizováno, , č.p. , Anonymizováno, a č.p. , Anonymizováno, . Ze znaleckého posudku z , datum, o ceně předmětného rodinného domu č.p. 3, který je součástí pozemku parc. č. St. 12 v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, bylo zjištěno, že hodnota nemovitosti činí , částka, .4. Po právní stránce věc okresní soud posoudil jako vlastnickou žalobu, kterou se vlastnice domáhá ochrany vlastnického práva a v daném případě vyklizením a jde o úpravu podle § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), podle kterého ustanovení vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje, což shledal i v daném případě, když žalovaní užívají nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně bez souhlasu žalobkyně. Ve shora citovaných řízeních vedených u okresního soudu pod sp.zn. , spisová značka, a , spisová značka, bylo rozhodnuto, že výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobkyně (příp. vlastníkem byla její právní předchůdkyně). Žalovaným k nemovitosti nesvědčí žádná majetková ani jiná práva. Dům není veřejně přístupný. Nebylo též shledáno, že by na vyklizení mělo vliv umístění obrazů či jiných děl údajně vysoké umělecké hodnoty, tyto nemohou představovat překážku vyklizení ani z hlediska případného veřejného zájmu, který by snad měl (podle 1. žalovaného) omezovat ústavně zaručené základní právo žalobkyně na ochranu jejího vlastnického práva. Žalovaný svá tvrzení o vysoké umělecké hodnotě věcí ani nijak nedoložil, navíc za dobu řízení měl více než dostatečný časový prostor věci z nemovitostí vyklidit. Okresní soud ani nedospěl k závěru, že žalovaným uváděná umělecká díla, zejména obrazy, byla takových rozměrů (případně tak technicky zhotovena), že by je nebylo možné z nemovitosti vyklidit. Okresní soud přihlédl i ke stavu vyklizované nemovitosti měl za to, že bez většího zkoumání a na základě pouhých obecných znalostí fungování nemovitostí lze uzavřít, že podmínky v uvedené nemovitosti z hlediska vnitřních teplot (jejich střídání při vytápění lokálními topidly na pevná paliva), vlhkosti a prašnosti (při vytápění lokálními topidly na pevná paliva) nelze považovat za nejvhodnější pro umístění jakýchkoliv předmětů vyšší umělecké hodnoty, zejména pak obrazů. Překážku vyklizení netvoří ani tvrzený statut obrazu Kupalo od autora , jméno FO, . Vláda podle citovaného § 4 zákona o státní památkové péči nikdy nepřijala nařízení, kterým by prohlásila uvedený obraz za národní kulturní památku a okresnímu soudu nebylo ani známo, že by uvedené dílo prohlásilo alespoň za kulturní památku ministerstvo kultury. Národní kulturní památkou je v katastrálním území vyklizované nemovitosti pouze hrad Lemberk podle nařízení vlády č. 132/2001 Sb. Kulturní památkou je pak ve smyslu vyhlášky č. 208/1996 Sb. samotný vyklizovaný dům. Pokud by se soud vůbec měl zabývat otázkou výkladu veřejnoprávních předpisů v této věci, je zřejmé, že z hlediska ochrany a zachování kulturního dědictví a jediné zjištěné kulturní památky mající vztah k tomuto řízení – domu č.p. 3 – ve vlastnictví žalobkyně, je třeba, aby tento dům byl žalovanými v co nejkratší době vyklizen, neboť shora popsaný stav části nemovitosti dosud užívané, nikoli ale řádně udržované, žalovanými, vykazuje značnou potřebu provedení důkladné údržby vnitřních prostor. I kdyby byl obraz Kupalo kulturní památkou, je aktuálně umístěn na místě veřejnosti běžně nepřístupném, k jeho trvalému přemístění tak není vyžadován souhlas krajského úřadu ve smyslu ust. § 18 zákona o státní památkové péči. Žalobkyni jako soukromého vlastníka nelze nutit k tomu, aby žalovaným své nemovitosti poskytovala k bydlení či uskladnění jejich věcí, zvlášť za situace, kdy 2. žalovaná má několik rodinných domů a celkově více nemovitostí, v nichž mohou žalovaní manželé bydlet nebo je použít k uskladnění svých věcí. V případě žalovaných se tak nejedná o osoby, které by vyklizením předmětných nemovitostí byly uvrženy do neřešitelné situace, v níž by s ohledem na své finanční možnosti neměly možnost získat jiné bydlení. Žalobě tak bylo jako důvodné vyhověno. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto s ohledem na plný úspěch žalobkyně, která má právo podle § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.) na náhradu nákladů řízení a to dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT) a ve spojení s nálezem Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., a to ve výši , částka, za 9 úkonů právní služby dle § 7 a § 8 AT po , částka, (vypočteno z tarifní hodnoty představované cenou nemovitostí ve výši , částka, dle zn