29 Co 266/2025-453 — Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

1. Napadeným rozsudkem bylo výrokem I rozhodnuto, že se zamítá žaloba, jíž se žalobkyně domáhá 1) určení, že nemovitosti ve vlastnictví žalovaného, a to pozemek parc. č. , hodnota, , část pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba č. p. , Anonymizováno, (část obce , adresa, ), část pozemku parc. č. , hodnota, , vše zapsáno na listu vlastnictví č. , hodnota, pro obec , adresa, , katastrální území , adresa, , vedeném u , právnická osoba, pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště , adresa, (dále též jen „nemovitosti žalovaného“), jsou zatíženy pozemkovou služebností cesty a stezky spočívající v oprávnění každého vlastníka a oprávněného uživatele nemovitostí žalobkyně k průchodu a průjezdu motorovými i jinými vozidly ve prospěch panujících nemovitostí žalobkyně, a to pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba č. p. , Anonymizováno, , Anonymizováno, (část obce , adresa, ), pozemku parc. č. , hodnota, , pozemku parc. č. , hodnota, , vše zapsáno na listu vlastnictví č. , hodnota, pro obec , adresa, , katastrální území , adresa, , vedeném u , právnická osoba, pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , a to v rozsahu dle přiloženého geometrického plánu (dále též jen „nemovitosti žalobkyně“). 2) Žalovaný a každý další vlastník nemovitostí žalovaného je povinen strpět výkon práva odpovídající služebnosti cesty a stezky výše identifikované a zakazuje se jakkoli bránit ve výkonu tohoto práva jak žalobkyni, tak i každému budoucímu vlastníku a oprávněnému uživateli nemovitostí žalobkyně. 3) Žalovaný je povinen odstranit překážku bránící výkon práva služebnosti cesty dle výroku I. tohoto rozsudku sestávající ze závory bránící ve vjezdu k nemovitostem žalobkyně. Výrokem II bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 36 617 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III bylo rozhodnuto, že mezi žalobkyní a vedlejšími účastníky na straně žalovaného nemá nikdo právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem III bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit státu – Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou náklady řízení ve výši 17 Kč.2. Rozsudek byl odůvodněn tak, že se žalobkyně po žalovaném domáhala, aby bylo určeno, že pozemky žalovaného, jsou zatíženy pozemkovou služebností cesty, která zahrnuje i služebnost stezky, ve prospěch pozemků žalobkyně, a to v rozsahu geometrického plánu, který měl být pro tento účel vypracován, a aby byly dále stanoveny povinnosti, jak jsou specifikovány pod výrokem I. bod 2. a 3. rozsudku okresního soudu. Žalobkyně uváděla, že právo služebnosti nabyla vydržením jejími právními předchůdci, a to již podle zákona č. 946/1811 Sb., obecný občanský zákoník (dále jen „o. z. o.“), když její nemovitosti byly jejími právními předchůdci kontinuálně užívány k bydlení a hospodaření bez možnosti jiného přístupu a příjezdu k nim. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, namítal, že historicky byla užívaná jiná cesta, že na rozdíl od jiných služebností, v daném případě žádný doklad o zřízení služebnosti neexistuje. Užívání nemovitostí žalovaného rodiči žalobkyně (, jméno FO, a , jméno FO, ) fungovalo na základě ústní dohody formou výprosy. Jelikož se vyskytly potíže s nadměrnými a těžkými vozidly, vyzvali manželé Pavel a , Jméno účastníka B, (rodiče žalovaného), jakožto tehdejší vlastníci, otce žalobkyně dopisem ze dne 6. 10. 1997 k úpravě režimu užívání cesty dohodou. Žádná písemná dohoda sjednána sice nebyla, avšak rodiče žalobkyně konkludentně souhlasili s navrženým režimem užívání cesty včetně umístění závory, jelikož od ní měli klíče. Žalovaný dále namítal, že cesta není vhodná k průjezdu vozidly.3. Okresní soud shledal prokázaným, že žalobkyně se stala vlastnicí svých nemovitostí 14.8.2020 a žalovaný 11.5.2020. Historický vývoj vlastnictví pozemků žalobkyně byl osvětlen od evidence vkladu vlastnického práva pro , Anonymizováno, od 7.1.1853, dále , jméno FO, od 22.3.1897, , jméno FO, od 29.5.1933, , jméno FO, od 18.5.1937, , jméno FO, od 8. 4. 1949, k manželům , jméno FO, a , jméno FO, rodičům a přímým předchůdcům žalobkyně, kterým svědčilo vlastnické právo od roku 1974. Na straně žalovaného pak od evidence vkladu pro , jméno FO, a , jméno FO, od 28. 4. 1866, výhradně , jméno FO, od 1. 2. 1893, , jméno FO, a , jméno FO, od 2. 1. 1896, výhradně , jméno FO, od 27. 8. 1912, , jméno FO, od 29. 4. 1965, , jméno FO, od 12. 2. 1968 po , Anonymizováno, a , Jméno účastníka B, rodiče žalovaného od 9. 4. 1975.4. Okresní soud přitom shledal, že žádný z dokladů o nabývání vlastnictví neobsahoval informaci, že by nemovitosti žalovaného sloužily, byť jen zčásti, právním předchůdcům žalobkyně k chůzi nebo k jízdě jakýmikoli vozidly za účelem užívání či hospodaření na nemovitostech žalobkyně. Byla objasněna pouze situace, v níž předchůdci žalovaného , jméno FO, a , jméno FO, prodávali trhovou smlouvou z 13.9.1911 , jméno FO, jako kupujícímu parcely č. kat. , Anonymizováno, a , Anonymizováno, dílec vyznačený písmeny a, b, c, d a e, jenž měl být sloučen s parcelou č. kat. , Anonymizováno, a došlo ke zřízení služebnosti chůze po parcele č. kat. , Anonymizováno, podél parcel č. kat. , Anonymizováno, a , Anonymizováno, ve prospěch každého vlastníka domu č. p. , Anonymizováno, kupujícím a prodávající zřídili ve prospěch každého vlastníka parcely č. kat. , Anonymizováno, a domu na něm postaveného služebnost cesty po parcele č. kat. , Anonymizováno, do parcely č. kat. , Anonymizováno, (veřejná cesta) a služebnost braní vody na parcele č. kat. , Anonymizováno, . Okresní soud posoudil, že tato smlouva nebyla uzavřena mezi předchůdci účastníků, vázala pouze smluvní strany, zároveň z ní nijak nevyplývá, zda vůbec předchůdce žalobkyně , jméno FO, přes pozemky chodil nebo jezdil, a pokud ano, jakou formou mu to bylo povoleno. , jméno FO, byl majitelem nemovitostí žalobkyně v době od 22. 3. 1897 do 28. 5. 1933. To, že nemovitosti užíval, vyplývá z toho, že podle odevzdací listiny ze dne 6. 12. 1898 nechal znovu postavit shořelé stavení č. p. , Anonymizováno, a že si podle dlužního úpisu ze dne 27. 12. 1898 (jako rolník) a 29. 1. 1930 zapůjčil peníze od Spořitelny města Železný Brod a k zajištění závazků dal do zástavy usedlost č. p. , Anonymizováno, s pozemky k ní připsanými. Zřízení zástavních práv se propsalo do části C. bod 4. a 5. odst. 2. knihovní vložky č. , hodnota, . , jméno FO, se ještě týkal intimát ze dne 22. 12. 1898 (č. l. 222 p. v.-223 p. v.) a jeho obsahem byl smír v právní záležitosti , jméno FO, (žalobce) a , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, (žalovaných). Tito uznali, že knihovní pohledávky, jakož i služebnost bytu, podle kupní smlouvy ze dne 18. 2. 1838, zanikly 30letým promlčením, potažmo pohledávky zaplacením, a svolili, aby se v katastrální vložce č. , hodnota, vložil výmaz zástavních práv na pohledávky, jakož i služebnost bytu. Stejně jako u , Anonymizováno, , ani u , jméno FO, nebylo učiněno žádné zjištění, jež by vypovídalo o tom, zda, jakým způsobem, v jakém rozsahu a jak často měly být užívány nemovitosti žalovaného. Okresní soud shledal, že chybí důkazy, z nichž by se podávalo něco v tom směru, že by tito právní předchůdci žalobkyně alespoň chodili nebo se dopravovali přes pozemek parc. č. , hodnota, . I když byl , jméno FO, rolníkem, automaticky nelze z toho vyvozovat skutkový závěr, že musel používat povozy k hospodaření na pozemcích. Stálá vozová polní cesta po pozemku parc. č. , hodnota, byla zřízena na podkladě ohlašovacího archu č. , hodnota, z roku 1933, , jméno FO, však byl vlastníkem nemovitostí pouze do května tohoto roku. Právní předchůdci žalobkyně, a sice , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a manželé , jméno FO, a , jméno FO, , postupně od roku 1934 užívali nemovitosti žalovaného k průchodu a průjezdu. Uvedené bylo popsáno svědkem , jméno FO, . Z knihovní vložky (přílohová obálka), jeho svědecké výpovědi a snímků katastrální mapy (č. l. 167 a 284) bylo možné učinit dílčí skutkový závěr, že nejpozději od roku 1933 sloužil pozemek parc. č. , hodnota, k pravidelnému průjezdu povozy ve prospěch právních předchůdců žalobkyně. Uvedené dle okresního soudu odpovídalo smyslu vozové cesty i tvaru pozemku a jeho spojení s nemovitostmi právních předchůdců žalobkyně s tím, že pokud se mohlo po pozemku jezdit, muselo se po něm rovněž chodit. Z uvedeného vyplývá z toho, že již , jméno FO, po pozemku chodila a jezdila, což koresponduje s tím, že na zástavní listině ze dne 26. 8. 1936 byla označena jako zemědělec. Žalovaný a vedlejší účastníci na straně žalovaného tvrdili, že pozemek parc. č. , hodnota, nebyl způsobilý k jízdě povozy, čímž se snažili zpochybnit, že ani pozemek parc. č. , hodnota, nemohl sloužit danému účelu. Tuto obranu považoval okresní soud za vyvrácenou, protože jednak svědek , jméno FO, vypověděl opak, jednak postrádalo by význam, aby byla zřízena stálá vozová polní cesta přes pozemek parc. č. , hodnota, , aniž