10 Co 12/2026-215 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Lounech (dále jen „okresní soud“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 122,50 Kč s konkretizovaným úrokem z prodlení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), žalobu zamítl co do nároku na zaplacení částky 39 348 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 48 470,50 Kč, které odpovídá částce vymožené soudním exekutorem pro žalovanou v exekuci, která byla vedena na podkladě nezpůsobilého exekučního titulu a následně byla z tohoto důvodu zastavena. Okresní soud po provedeném dokazování a po zohlednění důvodně vznesené námitky započtení ze strany žalované shledal žalobu důvodnou pouze co do částky 9 122,50 Kč s přináležejícím úrokem z prodlení, ve zbývajícím rozsahu (co do částky 39 348 Kč s příslušenstvím) žalobu jako nedůvodnou zamítl. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel z toho, že převážně úspěšnou v řízení byla v rozsahu 81,18 % uplatněného nároku žalovaná, když žalobě bylo vyhověno pouze v rozsahu 18,82 % uplatněné částky, žalované by tak podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) náležela poměrná část náhrady nákladů řízení v rozsahu 62,36 %. Tu jí však z důvodů hodných zvláštního zřetele nepřiznal s odkazem na § 150 o. s. ř., když uzavřel, že obě účastnice byly podvedeny sestrou žalobkyně, která spáchala trestný čin a žalobkyně, která je ve špatné sociální situaci, neměla z tohoto jednání žádný prospěch. Zohlednil i okolnost, že postavení žalované jako velké úvěrové společnosti nebude nepřiznáním náhrady nákladů řízení nijak ohroženo.2. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti výroku III. o náhradě nákladů řízení, podala žalovaná včasné odvolání. Uvedla v něm, že nesouhlasí s odepřením náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., když okolnosti zmiňované okresním soudem, v jejichž důsledku žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, nepovažuje za natolik významné a výjimečné, aby odůvodňovaly aplikaci uvedeného zákonného ustanovení. Žalobkyně byla v řízení zastoupena advokátkou, musela si být proto vědoma možného uplatnění kompenzační námitky v situaci, kdy mezi účastnicemi existovaly další právní závazky tížící žalobkyni (minimálně v rozsahu přijatého plnění od žalované v rozsahu částky 27 000 Kč). Neobstojí ani argumentace poukazující na významnou ekonomickou pozici žalované na trhu, pokud uplatněný nárok nevychází přímo z předmětu jejího podnikání, ale je odrazem nedůvodně vedené exekuce na podkladě exekučního titulu, na němž byla chybně vyznačena doložka vykonatelnosti, což žalovaná nemohla jakkoli ovlivnit. Vzhledem k těmto skutečnostem má za to, že okresní soud neměl při rozhodování o nákladech řízení aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. a žalované měl přiznat poměrnou část náhrady nákladů řízení odpovídající procentuálně rozdílu mezi mírou jejího procesního úspěchu a neúspěchu ve věci, tedy v rozsahu 62,36 %. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadeném výroku III. změnil tak, že žalobkyni bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 5 297 Kč za současného přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.3. Žalobkyně se k odvolání žalované a k napadenému rozsudku okresního soudu nevyjádřila.4. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal rozsudek okresního soudu v jeho napadené části, tj. ve výroku III. o náhradě nákladů řízení (ve zbývajících výrocích nabyl rozsudek nezávisle na podaném odvolání již právní moci), a dospěl k závěru, že je odvolání důvodné.5. O nákladech řízení rozhoduje soud v rozhodnutí, jímž se u něj řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.), je přitom povinen posoudit nejen otázku procesního úspěchu účastníků při vydání rozhodnutí ve věci samé (§ 142 o. s. ř.), ale též zohlednit okolnosti konkrétního případu ve vazbě na případné odepření práva na náhradu nákladů řízení při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Zde je soud povinen posoudit nejen poměry toho, komu by podle hlediska procesního úspěchu měla být povinnost k náhradě nákladů řízení uložena, ale též poměry účastníka, jemuž by měla být tato náhrada odepřena. Bez významu nejsou ani okolnosti sporu, jednání účastníků před zahájením řízení i během něj, jakož i povaha uplatněného nároku. Obecně přitom platí, že k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. má soud přistoupit zcela výjimečně a zejména v těch případech, kdy by se uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení jevilo jako nepřiměřeně tvrdé a nespravedlivé. O takový případ se však dle názoru odvolacího soudu v projednávané věci nejedná.6. Odvolací soud sdílí závěr okresního soudu potud, pokud vycházel z poměrného procesního úspěchu účastníků ve věci, kdy žalobkyně byla z větší části v řízení neúspěšná, neboť jejímu žalobnímu požadavku v celkové výši 48 470,50 Kč s příslušenstvím bylo vyhověno toliko co do částky 9 122,50 Kč s příslušenstvím, tedy v poměru 18,82 % k celku. V souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. má proto žalovaná právo na tomu odpovídající poměrnou část náhrady nákladů řízení odpovídající rozdílu mezi jejím procesním úspěchem a neúspěchem (81,18 % - 18,82 % = 62,36 %). Odvolací soud má současně za to, že v dané věci nejsou dány žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly částečné či úplné odepření práva na tuto náhradu procesně převážně úspěšné žalované postupem podle § 150 o. s. ř. Jakkoli je nepochybné, že vznik exekučně vymáhaného dluhu žalobkyně vůči žalované způsobila svojí trestnou činností sestra žalobkyně, která se i podílela na neoprávněném převzetí exekučního titulu za žalobkyni, nelze pominout, že žalobkyně v době podání žaloby věděla o existenci dalších svých závazků vůči žalované a musela proto důvodně počítat s možností její procesní obrany spočívající ve vznesení námitky započtení, k čemuž skutečně v řízení došlo. Ani okolnosti na straně účastnic řízení (osobní a majetkové poměry žalobkyně) nezakládají žádný důvod pro aplikaci shora uvedeného liberačního ustanovení zákona, pokud z obsahu spisu pouze vyplývá, že žalobkyně je od října 2025 zaměstnána s pravidelným příjmem, samotná okolnost, že žalovaná je ekonomicky významným subjektem na trhu nebankovních úvěrů bez dalšího pro odepření náhrady nákladů řízení nepostačuje.7. Lze proto uzavřít, že s ohledem na výsledek předmětného řízení náleží žalované podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu poměrné části nákladů řízení odpovídající 62,36 % jejích účelně vynaložených nákladů. Ty za řízení před okresním soudem představují dvě odměny advokáta po 3 060 Kč za převzetí zastoupení a podání písemného vyjádření k žalobě (§7 bod 5, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), k tomu dvě režijní paušální náhrady po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 3 téže vyhlášky) a částka 1 474,20 Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty ze shora uvedených částek podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., celkem 8 494,20 Kč. Poměrná část odpovídající 62,36 % pak představuje částku 5 297 Kč.8. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem proto odvolací soud napadený výrok III. rozsudku okresního soudu za analogického použití ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalované byla proti žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 5 297 Kč, a to s platební povinností žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).9. V odvolacím řízení byla procesně úspěšná žalovaná, náleží jí proto i náhrada nákladů odvolacího řízení (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Ty se sestávají z odměny jejího právního zástupce ve výši 1 530 Kč za podání odvolání určené podle § 7 bod 5 a § 12 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, jednoho režijního paušálu 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 3 téže vyhlášky a částky 416 Kč odpovídající náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ze shora uvedených částek podle § 137 odst. 3, písm. a) o. s. ř., celkem 2 396 Kč. Náhrada nákladů odvolacího řízení je splatná do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované (§ 149 odst.1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).