84 Co 410/2025-99 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 599 Kč, to ve splátkách po 4 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do zaplacení částky 2 505 Kč, s úrokem ve výši 28,17 % ročně z částky 29 104 Kč od 27. 4. 2025 do 26. 7. 2025, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 29 104 Kč od 27. 7. 2025 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 29 104 Kč od 27. 4. 2025 do zaplacení, a částek 2 682 Kč, 200 Kč, 998 Kč a 1 303 Kč (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení v částce 1 257 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.).2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 34 287 Kč s konkretizovaným smluvním úrokem a úrokem z prodlení z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru, který žalovanému poskytla na základě smlouvy č. , hodnota, ze dne 4. 12. 2024. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč tak, že mu vyplatila na jeho účet částku 27 500 Kč a zbývajících 2 500 Kč bylo převedeno na účet zprostředkovatele úvěru. Žalovaný se zavázal hradit splátky po 1 600 Kč měsíčně, řádně však úvěr nesplácel, uhradil jen částku 901 Kč.3. Okresní soud se zabýval tím, zda byla žalobkyní coby poskytovatelkou úvěru řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného, a dospěl k závěru, že nikoli. Tento závěr učinil na základě zjištění, že se žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného dostatečným způsobem zabývala pouze příjmovou částí poměrů žalovaného, kdy z mzdového lístku a informace o příjmech na účtu zjistila průměrný příjem žalovaného v období od srpna do listopadu 2024 ve výši 40 676 Kč, výdaje spojené s bydlením 5 700 Kč, závazky z úvěrů ve výši 10 000 Kč (společnost , právnická osoba, ), celkem úvěry dle REPI 13 400 Kč, ohledně ostatních výdajů povinného však vyšla „z životního minima“. Dle lustrace nebyl žalovaný veden v insolvenčním rejstříku ani na jeho majetek nebyla nařízena exekuce. Dle výpisu ze systému REPI měl žalovaný veden jeden revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 13 400 Kč, neměl splátku po splatnosti. Dle informace o řízení před katastrálním úřadem bylo vedeno řízení týkající se vkladu zástavního práva a zákazu zcizení nebo zatížení nemovitosti v katastrálním území , adresa, (zřejmě vlastněné žalovaným) ve prospěch zástavního věřitele , právnická osoba, Takto provedené ověření úvěruschopnost okresní soud nepovažoval za dostatečné, a to zejména proto, že žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalovaného o výdajích, tyto však neověřovala, to vše za situace, že měla doložen zůstatek na účtu žalovaného ve výši, která nedosahovala výši sjednané splátky. Zdůraznil, že ze statistických výdajů nebo částek životního minima nelze vycházet, pokud nejsou porovnány z faktickými výdaji; na tomto místě okresní soud odkázal na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.4. Okresní soud uzavřel, že úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky dle občanského zákoníku je z uvedeného důvodu absolutně neplatná dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Uplatněný nárok proto posoudil podle ust. § 2991 občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení a uzavřel, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 26 599 Kč (představující rozdíl vyplacené částky 27 500 Kč a zaplacených 901 Kč); ve zbytku, nad rozsah uvedeného bezdůvodného obohacení, okresní soud žalobu zamítl.5. Dále uvedl, že v řízení vznikl spor „o možnost žalovaného dlužnou částku zaplatit“, přičemž lhůtu k zaplacení jistiny soud určí na návrh některé ze smluvních stran podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru). Žalovaný se k jednání nedostavil, důkazy k prokázání své majetkové situace nenavrhl, okresní soud proto vyšel z obsahu spisu, ze kterého je zřejmé, že žalovaný není schopen částku 26 599 Kč uhradit najednou. Podle „poměrů žalovaného stanovil měsíční splátky po 4 000 Kč. Výrok, kterým soud při využití § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru určí lhůtu k plnění v budoucnu splatné části dluhu, má konstitutivní povahu, proto nelze uvažovat o tom, že by spotřebitel z této části dluhu platil úrok z prodlení (na tomto místě okresní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Z týchž důvodů dospěl k závěru, že nelze žalovanému „uložit“ ani ztrátu výhody splátek.6. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal úspěšnější žalobkyni právo na náhradu poměrné části nákladů řízení.7. Proti zamítavému výroku ve věci samé tohoto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že výdaj na bydlení ve výši 5 700 Kč vycházející z prohlášení žalovaného, když údaj o výdaji na bydlení v bytě ve vlastnictví žalovaného byla zohledněna ve výši 13 737 Kč, která zcela koresponduje s normativními náklady na bydlení žalovaného ve vlastním bytě dle nařízení vlády č. 580/2020 Sb. v roce 2024 v obci do 69999. Žalobkyně v rámci posouzení úvěruschopnosti poskytnuté údaje ověřovala, a to též i v databázi centrální evidence exekucí, v insolvenčním rejstříku, v katastru nemovitostí, v registru CRIF – registru platebních informací, kdy o tomto posouzení úvěruschopnosti byl žalobkyní učiněn písemný zápis, přičemž v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného dospěla k závěru, že žalovaný je schopen spotřebitelský úvěr v pravidelných splátkách ve výši 1 600 Kč měsíčně řádně splácet, protože mu po odečtení nákladů na bydlení, zjištěného úvěru ve výši 10 000 Kč měsíčně a měsíční splátky u žalobkyně ve výši 1 600 Kč zbyde částka 23 376,50 Kč měsíčně, přesahující výši životního minima (4 860 Kč), současně nebyly u žalovaného zjištěny žádné platby pojištění, ani že by měl potíže se sázkami či hazardními hrami. Žalobkyně dále uvedla, že má za to, že dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru by prvotně měl úvěrující vycházet při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného z jím poskytnutých informací, byť se z podstaty institutu posuzování úvěruschopnosti musí jejich validitu prověřit z dalších zdrojů. Rozsah prověřování se nepochybně liší dle typu úvěru a jeho výše. Pouze v případě, kdy budou poskytovány větší částky, bude například namístě trvat na tom, aby úvěruschopnost byla prověřena ve větším rozsahu např. i výpisem z katastru nemovitostí. Standardem by mělo být prověření veřejně přístupných databází, k prokázání příjmů úvěrovaného u úvěrů na nižší částky do 50 000 Kč nepochybně postačí výplatní pásky za poslední jeden až tři měsíce. Z judikatury soudů plyne, že povinností úvěrujícího je srovnat sdělené údaje ze strany úvěrovaného o výši výdajů s veřejně dostupnými (respektive zákonem stanovenými) údaji o životním minimu či normativních nákladech na bydlení. Pokud úvěrovaný dodrží uvedené zásady, nelze mu vyčítat, že nepostupoval při prověřování úvěruschopnosti úvěrovaného řádně. Po úvěrujícím zásadně nelze požadovat, aby prováděl detektivní pátrání (například vyhledáním a výslechem osoby, která úvěrovanému potvrdila výši nákladů na bydlení) pro případné zjištění úvěruschopnosti úvěrovaného. Žalobkyně dále nepovažuje závěr okresního soudu, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neprověřila dostatečně, za závěr určitý, neboť okresní soud v daném případě neuvedl, co v rámci posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno (co chybí), žalobkyně vyslovila názor, že okresní soud nemá představu, co mělo být dále zjištěno, pročež se vyjadřuje jen v obecném duchu. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví, případně jej v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.8. Žalovaný se k odvolání žalobkyně, ač mu bylo doručeno, nevyjádřil.9. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění – dále jen „o. s. ř.“), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí okresního soudu v napadeném rozsahu (v zamítavém výroku II. o věci samé a na něm závislém výroku III. o nákladech řízení), jakož i řízení jeho vydání předcházející v souladu s ust. § 212, § 212a o. s. ř. a dospěl k následujícím závěrům.10. Předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu nebyl vyhovující výrok I. ve věci samé napadeného rozsudku, který již samostatně nabyl právní moci (§ 206 a § 212 o. s. ř.).11. Odvolací soud vyšel z dokazování provedeného okresním soudem, učinil však jiný závěr o skutkovém stavu a dospěl k odlišným právním závěrům.12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho