20 C 196/2020-18 — Městský soud v Brně

Žalobce se žalobou podanou soudu dne [datum] domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka] z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a původním věřitelem [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno], se sídlem [adresa], 14 [příjmení] [anonymizována tři slova] [číslo], [země] (dále jen„ původní věřitel“). Pohledávka původního věřitele byla postoupena na žalobce. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V souladu s ust. § 115a o. s. ř. k projednání věci samé soud nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný a původní věřitel uzavřeli smlouvu o úvěru, podle které původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši [částka] s tím, že žalovaný se zavázal zaplatit úvěr v jedné splátce do [datum] spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši [částka]. Dle kopie výpisu z účtu je zřejmé, že žalovanému byla poskytnuta na jeho účet č. [bankovní účet] částka [částka], číslo účtu je shodné s číslem účtu uvedeným v žádosti o úvěr. Původní věřitel smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupil pohledávku vůči žalovanému na žalobce. Postoupení bylo oznámeno žalovanému dopisem ze dne [datum]. Žalovaný úvěr nezaplatil. Žalobce žalovaného prostřednictvím svého právního zástupce dopisem ze dne [datum] vyzval k úhradě dluhu a upozornil ho na možnost podání žaloby. Po právní stránce soud věc posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník. Po podřazení skutkového stavu pod výše uvedená ustanovení občanského zákoníku a též vzhledem k obsahu smluvních podmínek žalobce, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Žalovaný, coby dlužník, porušil svoji povinnost plynoucí jí ze smlouvy o úvěru, když neuhradil dluh, ačkoliv původní věřitel svoji povinnost vůči žalovanému bezezbytku splnil. Žalobce pak řádně nabyl pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Protože žalovaný svoji povinnost vrátit poskytnuté peněžní prostředky nesplnil včas, ocitl se tak v prodlení. Soud tedy uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci dlužnou jistinu, poplatek za čerpání úvěru a zákonný úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšné žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení, která v daném případě spočívá v zaplaceném soudním poplatku ve výši [částka], dále v odměně za právní zastoupení dle ust. § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., za dva úkony právní služby po [částka] (příprava a převzetí právního zastoupení, podání žaloby,) a za úkon spočívající v sepisu jednoduché výzvy k plnění odměnu ve výši [částka] odpovídající polovině sazby a dále třech režijních paušálech po [částka] a DPH ve výši 21% z těchto částek. Náhrada nákladů řízení tedy celkem činí částku [částka], kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám jeho právního zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Protože se jednalo o řízení v tzv. bagatelní věci ve smyslu § 202 odst. 2 občanského soudního řádu (tzn., bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím [částka] bez ohledu na příslušenství), postupoval soud při odůvodnění rozsudku dle § 157 odst. 4 občanského soudního řádu, tedy tak, že v odůvodnění rozsudku uvedl pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.