14 C 124/2021-19 — Městský soud v Brně

Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 3 780 Kč příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače, čímž mu ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto svou povinnost žalovaný splnil dne 10. 6. 2008. Žalovanému zároveň vznikla povinnost platit v souladu se zákonem č. 348/2005 Sb. televizní poplatek ve stanovené výši. Žalovaný nedostál své zákonné poplatkové povinnosti v souladu s ustanoveními zákona č. 348/2005 Sb. a nezaplatil televizní poplatky za období říjen 2017 – leden 2020, za každý měsíc 135 Kč, celkem činí dlužná částka 3 780 Kč. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Z obsahu spisu soud zjistil a vzal za prokázáno, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače, čímž mu vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Žalovaný svoji povinnost splnil dne 10. 6. 2008. Uvedené soud zjistil a vzal za prokázáno z přihlášení poplatníka. Předmětem žaloby jsou poplatky od října 2017 do ledna 2020. Z výzvy k zaplacení dlužných televizních poplatků ze dne 27. 5. 2020 soud zjistil a vzal za prokázáno, že žalobkyně vyzývala žalovaného písemně k úhradě celkové dlužné částky, žalovaný však dosud dlužnou částku neuhradil. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto jí v celém rozsahu vyhověl. Žalovaný v průběhu řízení nijak neprokázal, že by žalovanou částku alespoň z části uhradil. Nárok žalobkyně je v souladu s ustanovením § 6, 7 zákona č. 348/2005 Sb. a dále dle ustanovení § 10 zákona č. 348/2005 Sb. Úrok z prodlení je v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. za období prodlení před 1. 1. 2014 (§ 19 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) a ve zbývající období prodlení vychází z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12 tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a paušální náhrady v celkové výši 200 Kč za dva úkony (výzva k plnění a návrh ve věci samé). Soud postupoval v souladu s uvedeným nálezem Ústavního soudu a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., neboť je mu z úřední činnosti známo, že se jedná o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50.000 Kč. Podle § 157 odst. 4 o.s.ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.