2116 C 1/2021-118 — Městský soud v Brně

1. Žalobce požaduje zaplacení částky 34.964 Kč s příslušenstvím, z důvodu, že s žalovaným 8.2. 2019 uzavřel smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému částku 30.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit celkem částku 71.400 Kč, a to formou 24 měsíčních splátek po 2.975 Kč. Efektivní úroková sazba byla sjednána ve výši 166,89 % ročně. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, uhradil pouze částku ve výši 32.875 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Žalobce požaduje částku 34.964 Kč jako jistinu, přirostlý úrok do zesplatnění a smluvní pokutu spolu s úrokem z prodlení. Částku 4.523,20 Kč jako smluvní pokutu a úrok ve výši 102,29 % ročně z částky 22.850,30 Kč (jistina) od 29. 4. 2020 do zaplacení, max. do částky 85.680 Kč. 4. Smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („ SÚ“) 5. Soud je povinen zkoumat, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, v opačném případě by bylo zasaženo do základního práva spotřebitele na soudní ochranu (nález ÚS z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). 6. Dle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Dle § 86 odst. 2 SÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Dle 87 odst. 1 SÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Dle § 75 spotřebitelského zákona je poskytovatel povinen provozovat svoji činnost s odbornou péčí, tj. jedná se o péči, kterou má zachovat každý poskytovatel podle vytvořené obecné představy, jak by si měl správný profesionál počínat (srov. NS 28 Cdo 2534/2012). 10. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. <i>11. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“</i> 12. Nález ÚS z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil…“ 13. Soud po provedeném dokazování zjistil, že žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházel z: pracovní smlouvy (uzavřená na dobu určitou do 31. 7. 2019) výplatní pásky říjen + listopad 2018 a výpisy z bankovního účtu prokazující připsání mzdy v měsících listopad, prosinec 2018 a leden 2019 – průměr 21.300 Kč, ověření v registru SOLUS, ověření v registru NRKI (s výsledkem CBS skóre 16, kdy klientova smlouva je hodnocena jako špatná, na výzvu pak žalobce uvedl, že neexistuje povinnost zamítat klienty s tímto výsledkem, žalobce má nezanedbatelnou část klientů s tímto či obdobným skóre, kteří řádně splácí) – č.l. 71 v databázi neplatných dokladů, v insolvenčním rejstříku, hodnocení klienta - dle kterého je žalovaný svobodný se středoškolským vzděláním, bydlí v jiné formě bydlení (neupřesněno) s platbou za bydlení ve výši 1.300 Kč, jeho celkové měsíční výdaje jsou 3.410 Kč, přičemž nebyly blíže specifikovány. 14. Žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 30.000 Kč s měsíční splátkou 2.975 Kč s tím, že prostřednictvím 24 splátek měla být uhrazena celková částka 71.400 Kč. Peněžní prostředky žalobce žalovanému poskytl, ačkoliv z jeho vlastního posouzení vyšel žalovaný jako rizikový (skóre NRKI). Už tento výsledek měl žalobce vést k větší obezřetnosti a k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného. Za situace, kdy při uzavření smlouvy v únoru 2019 bylo zřejmé, že žalovaný má uzavřenu pracovní smlouvu pouze do konce července 2019, měl žalobce více zkoumat příjmy a výdaje žalovaného a nespokojit se pouze se sdělením žalovaného. Navíc by úvěruschopnost měl posuzovat nikoliv k částce, která je předmětem úvěrové smlouvy, ale k částce, kterou má žalovaný zaplatit. Výdaje žalovaného ve výši životního minima částky 3.410 Kč a částky 1.300 Kč na bydlení jsou až podezřele nízké. Žalobce skutečné výdaje žalovaného žádným způsobem neověřil, např. inkasem v souvislosti s bydlením, výpisem z účtu žalovaného apod., kde by žalobce mohl ověřit skutečné pravidelné měsíční výdaje žalovaného. Konkrétními výdaji žalovaného se žalobce vůbec nezabýval (náklady na stravu, ošacení, hygiena). Žalobce sice obstaral souhlas žalovaného s inkasem z jeho účtu, ovšem bez toho aniž by zjišťoval zůstatek tohoto účtu. Při splácení byl žalovaný v prodlení od počátku, již s první splátkou. 15. Za těchto okolností nelze v žádném případě říci, že by žalobce jednal s odbornou péčí a rozvážně. Žalobce jako podnikatel se nemůže spoléhat pouze na informace, které jí žadatel o úvěr poskytne obzvláště za situace, kdy sám vyhodnotí žalovaného jako rizikového. 16. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). 17. Nelze tak dovodit, že by žalobce postupoval s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťoval, resp. neověřoval tvrzené majetkové poměry žalovaného, jeho reálné příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. Žalobce jako profesionál nemohl přehlédnout, že naprostou většinu tvrzení žalovaný ani nijak nedoložil. Žalobce tak porušil svou povinnost uloženou mu § 86 odst. 1 SÚ, při níž je povinen počínat si s odbornou péčí dle § 75 SÚ, zejména z hledisek uvedených v § 86 odst. 2 SÚ, a proto je smlouva pro rozpor se zákonem absolutně neplatná dle § 588 OZ. 18. S ohledem na důsledky, které nesplnění povinnosti posuzovat úvěruschopnost žalovaného má též pro širší společnost (neboť neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jak