48 C 148/2021-16 — Městský soud v Brně

Žalobkyně se svou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 675 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná částka představuje neuhrazené televizní poplatky za období od září 2019 do ledna 2020. S ohledem na prodlení žalované požadovala žalobkyně zaplacení také zákonného úroku z prodlení, který kapitalizovala ke dni podání žaloby. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Z obsahu spisu soud zjistil a vzal za prokázáno, že žalovaná se stala držitelem televizního přijímače, čímž jí vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Jelikož žalovaná v zákonné lhůtě na písemnou výzvu žalobkyně, jakožto provozovatele televizního vysílání ze zákona nereagovala, žalobkyně ji zařadila do evidence poplatníků s povinností hradit televizní poplatky. O této skutečnosti byla žalovaná písemně žalobkyní informována. Předmětem žaloby jsou poplatky od září 2019 do ledna 2020. Z výzvy k zaplacení dlužných televizních poplatků ze dne 27. 5. 2020 soud zjistil a vzal za prokázáno, že žalobkyně vyzývala žalovanou písemně k úhradě celkové dlužné částky, žalovaná však dosud dlužnou částku neuhradila. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto jí v celém rozsahu vyhověl. Žalovaná v průběhu řízení nijak neprokázala, že by žalovanou částku alespoň z části uhradila. Nárok žalobkyně je v souladu s ustanovením § 6, 7 zákona č. 348/2005 Sb. a dále dle ustanovení § 10 zákona č. 348/2005 Sb. Úrok z prodlení je v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. za období prodlení před 1. 1. 2014 (§ 19 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) a ve zbývající období prodlení vychází z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12 tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a paušální náhrady v celkové výši 200 Kč za dva úkony (výzva k plnění a návrh ve věci samé). Soud postupoval v souladu s uvedeným nálezem Ústavního soudu a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., neboť je mu z úřední činnosti známo, že se jedná o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50.000 Kč. Podle § 157 odst. 4 o.s.ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.