94 C 45/2021-31 — Městský soud v Brně

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy uzavřené dne 24. 8. 2018. 2. Žalovaný se ve věci k žalobě nevyjádřil. 3. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu soudu námitky (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř.) a z předložených listinných důkazů učinil tento závěr o skutkovém stavu věci: 4. Na základě úvěrové smlouvy ze dne 24. 8. 2018 poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, s poskytnutím úvěru v hotovosti při podpisu smlouvy při 14 měsíčních splátkách po 2 600 Kč splatných každého 27. dne v měsíci (úvěrová smlouva ze dne 24. 8. 2018). Úroková sazba byla sjednána ve výši 12 % p. a., dále byl sjednán poplatek za uzavření smlouvy ve výši 800 Kč, poplatek za správu úvěru ve výši 4 400 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši 6 400 Kč, tedy při sjednání celkových nákladů úvěru ve výši 17 200 Kč. Pro případ prodlení dlužníka se strany dohodly na smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z částky v prodlení, do výše jedné poloviny poskytnuté jistiny. Z předpisu splátek pak vyplývá podrobné vyčíslení dluhu v případě řádného splácení dluhu (předpis splátek). Z výkazu splátek k této smlouvě vyplývá, že žalovaná uhradila pouze dne 24. 8. 2018 částku 800 Kč při podpisu smlouvy, dále uhradila dne 24. 8. 2018 částku 600 Kč a částku 2600 Kč (výkaz splátek), tj. celkem částku 4 000 Kč. Předžalobní výzvou ze dne 5. 6. 2020 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu (předžalobní výzva a podací arch) 5. Mezi žalobkyní jakožto podnikatelem a žalovanou jakožto spotřebitelem byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 obč. zák., na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalované v jeho prospěch peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím ve lhůtě splatnosti. Žalovaná však sjednané dlužné peněžní prostředky věřiteli nevrátila a dostal se do prodlení s plněním svého závazku. Nejpozději ke dni splatnosti poslední sjednané splátky již byl úvěr dle smlouvy celkově splatný. Soud proto žalobě výrokem I. částečně co do dlužné jistiny ve výši 16 000 Kč (poskytnutá částka 20 000 Kč minus zaplacené splátky ve výši 4 000 Kč) vyhověl. S ohledem na prodlení žalované náleží žalobci dle § 1970 obč. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. rovněž právo na zákonné úroky z prodlení z dlužné částky jistiny ode dne 26. 10. 2019. Dle tvrzení žalobkyně byla žalovaná v prodlení již 25. 10. 2019. Žalobkyně však požadovala úrok až od 26. 10. 2019. 6. Ve zbylé části nároku týkajícího se částky 17 200 Kč, sestávající z poplatku za správu úvěru ve výši 4 400 Kč a poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 6 400 Kč, poplatku za uzavření smlouvy 800 Kč, úroku 5 600 Kč a dále částky 10 000 Kč představující smluvní pokutu pro případ prodlení soud dospěl k závěru, že v této části je žaloba nedůvodná a ohledně této částky v celkové výši 27 200 Kč rozhodl tak, že žalobu zamítl. Soud předmětná smluvní ujednání o poplatku za správu úvěru a poplatku za hotovostní výběr splátek a ujednání o smluvní pokutě a úroku považuje za nepřiměřená vzhledem k ust. § 1813 obč. zák., v důsledku čehož je nutno smlouvu ohledně jejich ujednání považovat za neplatnou dle ust. § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy, zákonem a veřejným pořádkem. Soud je toho názoru, že ujednání o obou výše popsaných poplatcích představuje ve své podstatě skrytou odměnu věřitele za poskytnutí úvěru, a to ve výši přesahující 1/3 čerpané částky, a znamená ujednání směřující k újmě spotřebitele, což způsobuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Totéž platí i o smluvní pokutě, tak jak je koncipována bez ohledu na případnou alespoň částečnou úhradu dlužné jistiny. Předmětná ujednání ohledně poplatků a smluvní pokuty jsou v rozporu s ochranou spotřebitele a s požadavkem přiměřenosti, proto k nim soud pro jejich neplatnost nepřihlédl. Soud odkazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012. Za podstatné považuje to, že obě tyto částky jsou svou povahou odměnou poskytovatele úvěru, a musí být přiměřené výši poskytované částky a délce doby, po niž je úvěr splácen. Soud podotýká, že k totožným závěrům dospěly již dříve soudy vyšších stupňů ve skutkově obdobných věcech, srov. například odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. v Aspi 101 VSPH 14/2012, s jehož závěry soud v projednávané věci plně souhlasí a nenalézá důvod se od nich odchýlit. Poplatky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny. Občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat výši poplatků. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše poplatků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o zápůjčce, a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Rovněž u dohody o poplatcích při peněžité zápůjčce totiž platí ustanovení § 8 občanského zákoníku, podle něhož zneužití práva nepožívá právní ochrany. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké poplatky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že sjednaná výše poplatků ve smlouvě ze dne 24. 8. 2018 je v rozporu s dobrými mravy. Vycházel zejména ze skutečnosti, že smlouva je uzavřena na předtištěném formuláři žalobkyně, celková částka tzv. poplatků ve výši 17 200 Kč ze zápůjčky 20 000 Kč při splatnosti 14 měsíců pak představuje úrok nejméně 73 % ročně. Co se týče požadavku na zaplacení úroku 5 600 Kč, tento je ve smlouvě ujednán nesrozumitelným a nepoctivým způsobem, kdy jeho výše není nikde výslovně uvedena, dle ujednání činí 28 % jistiny, odpovídá úroku 24 % ročně. Ustanovení III. 4. smlouvy je naopak koncipováno tak, aby vzbuzovalo dojem, že úrok činí 12 % ročně. Žalobkyně na rozdíl od všech ostatní součástí dluhu výslovně ve smlouvě nevyčíslila výši úroku. V tomto kontextu je pak zřejmé, že takto sjednaná výše poplatků a úroku byla sjednána v rozporu s dobrými mravy. Podle názoru soudu takto sjednaná výše poplatků podstatně v době jejího sjednání přesahuje obvyklou výši poplatků v daném místě a čase. Nelze rovněž přehlédnout, že se jedná o spotřebitelskou smlouvu, neboť žalobkyně vystupovala při uzavírání a plnění smlouvy v rámci své obchodní a podnikatelské činnosti. Naopak žalovaná při uzavírání a plnění smlouvy nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Soud dospěl k závěru, že poplatky plní funkci úroku, který je nepřiměřeně vysoký. Ve smlouvě uvedená RPSN činí 212,32 %. Obdobně nelze považovat za poctivé jednání žalobkyně, která oproti poskytnutým 20 000 Kč téže den od žalované převzala 4 000 Kč, kdy tuto částku dle žalobních tvrzení započítala na součásti dluhu, na které nemá podle tohoto rozhodnutí soudu nárok. Obdobně má soud za to, že nelze na jednu stranu tvrdit, že poplatek za ujednání smlouvy činí 800 Kč a namísto této částky převzít 4 000 Kč. Pokud žalobkyně např. nárokuje poplatek za hotovostní výběr splátek, tak s ohledem na absenci plateb stran žalované je zjevným, že i v případě odlišného posouzení povahy této části nároku, si žalobkyně účtuje poplatky za službu, kterou žalované neposkytla. Soud proto žalobu v této části ve výroku II. zamítl. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalovaná byla v řízení převážně úspěšná (27 200 Kč) v porovnání s úspěchem žalobkyně (16 000 Kč). Žalované však žádné náklady řízení nevznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.