21 C 221/2021 — Městský soud v Brně

Žalobou z 3.6.2021 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako zůstatku úvěru, poskytnutého žalované. Žalovaná v odporu proti platebnímu rozkazu nepodala vyjádření k žalobě samotné, k jednání se bez omluvy nedostavila, a bylo proto jednáno v její nepřítomnosti. Ze smlouvy o peněžité zápůjčce vzal soud za prokázáno, že dne 15.4.2016 uzavřeli účastníci smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalované v hotovosti částku 10.000,00 Kč. Žalovaná se zavázala nad rámec této částky uhradit 7.700,00 Kč (rozepsanou ve smlouvě na úrok 1300,00 Kč, poplatek za administrativní činnost 2.000,00 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 4.400,00 Kč), přičemž celkovou částku 17.700,00 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 59 týdenních splátkách po 295,00 Kč. Ve smlouvě bylo pro případ neuhrazení kterékoliv splátka sjednáno automatické zesplatnění. K výzvě soudu ohledně prověřování úvěruschopnosti žalované uvedla žalobkyně pouze obecné formulace, že žalovaná nebyla v databázi dlužníků, v insolvenčním rejstříku, že bylo telefonicky ověřeno zaměstnání žalované (není zřejmé jak, neboť ta byla v evidenci úřadu práce) a vyhodnocena finanční situace klienta na základě jím sdělených skutečností. Žalobkyně předložila dva formuláře – evidenční kartu klienta, v níž žalovaná pouze uvedla své osobní údaje, a formulář, nazvaný Další informace klienta, v němž žalovaná uvedla, že má od úřadu práce příjem 4.600,00 Kč, přídavky na děti 3.100,00 Kč a jiné příjmy, označené BR ve výši 8.500,00 Kč. Ohledně výdajů uvedla výdaje na bydlení 4.200,00 Kč, na telefon 500,00 Kč, splátky půjček 500,00 Kč a výdaje na domácnost 6.000,00 Kč. Kromě dokladu totožnosti byly uvedené údaje ověřeny pouze dokladem SIPO, z formuláře nevyplývá, že by žalovaná doložila jakkoliv své příjmy. Dle přehledu splátek žalovaná uhradila celkově na splátkách 10.200,00 Kč. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli úvěrovou smlouvu dle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále o.z.) a zákona 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. Soud v prvé řadě zkoumal, zda žalobkyně splnila povinnost posouzení úvěruschopnosti žalované dle § 9 zákona 145/2010 Sb. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná nedoložila jediný doklad, osvědčující její příjmy (ostatně žalobkyně i přes výzvu soudu žádnou listinu, kterou by žalovaná předložila k posouzení své úvěruschopnosti nedoložila), v důsledku toho soud neměl možnost posoudit, zda vůbec žalovaná disponovala příjmy, které dávaly reálný předpoklad splnění závazků ze smlouvy. Žalovaná byla dle jí sdělených údajů v evidenci úřadu práce, není tak ani zřejmé, zda jí uváděné příjmy byly příjmy trvalého charakteru či dočasné (např. podpora v nezaměstnanosti). Výše splátek navíc činila měsíčně 1.180 až 1.475,00 Kč (v závislosti na počtu týdnů v měsíci), což u osoby, která je bez zaměstnání a má evidentně jen příjmy ze sociálních dávek, není zanedbatelná položka. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně zcela rezignovala na řádné prověření úvěruschopnosti žalované, když od ní nevyžadovala jediný doklad, který by verifikoval jí tvrzené údaje o výši příjmů. Je to přitom žalobkyně, která má dle citovaného ustanovení postupovat s odbornou péčí, což znamená mimo jiné nespoléhat se pouze na údaje, sdělené dlužníkem, ale tyto náležitým způsobem ověřovat. Ústavní soud uvedenou problematiku opakovaně, naposledy v rozhodnutí III. ÚS 4129/18, judikoval, stejně jako Nejvyšší soud, který v rozhodnutí ve věci sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale i společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale i osoby na něm závisle, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, a je proto na věřiteli, aby dlužníka, spotřebitele, náležitě před poskytnutím úvěru prověřil a posoudil jeho schopnost úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. Rovněž Nejvyšší správní soud v rozhodnutí 1 As 30/2015 při výkladu § 9 zákona 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 30.11.2016) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr, tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit. Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu. Toto stanovisko pak konvenuje i s výkladem čl. 8 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bodu 26 její preambule, jak jej provedl Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance S.A. vs. Ingrid Bakkaus a další), kdy rovněž dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru má povinnost (a nese v tomto směru i důkazní břemeno) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informacích, když na informace, podané jen spotřebitelem, může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Ústavní soud pak ve výše uvedeném rozhodnutí III.ÚS 4129/18 dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru spotřebiteli prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, přičemž se nejedná o zvlášť přísný či nepřiměřený požadavek, který zde navíc je bez ohledu na to, zda je či není v právním předpise výslovně zakotven. V daném případě, jak bylo uvedeno výše, žalobkyně rezignovala na prověření úvěruschopnosti žalované, resp. vycházela bez dalšího z neověřených údajů o příjmech žalované, z nichž navíc není zřejmé, zda se jedná o příjmy trvalé, či přiznané na omezenou dobu. Na tom nic nemění ani obecné tvrzení žalobkyně o ověřování údajů žalované (v případě údajného telefonického ověřování zaměstnání u osoby, která je evidována u úřadu práce, vyznívající spíše úsměvně), neboť takové tvrzení není jakkoliv verifikováno – ostatně pokud žalovaná o svých příjmech nedoložila jakýkoliv doklad, nemohly být tyto ani ověřovány. S ohledem na absenci prověřování úvěruschopnosti žalované dovodil soud neplatnost úvěrové smlouvy, a to neplatnost absolutní, v důsledku čehož nárok žalobkyně posoudil z hlediska bezdůvodného obohacení (§ 2991 an. o.z.), vzniklého vyplacením úvěrové jistiny 10.000,00 Kč, které je žalovaná povinna vydat (§ 2991 odst. 1 o.z.). Výše bezdůvodného obohacení by pak odpovídala rozdílu mezi žalobkyní vyplacenou a žalovanou uhrazenou částkou – vzhledem k tomu, že žalovaná dle tvrzení žalobkyně a dle přehledu plateb uhradila na splátkách 10.200,00 Kč, tj. částku převyšující vyplacenou jistinu, soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul. S ohledem na toto rozhodnutí bylo dle § 142 odst. 1 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád rozhodnuto o nákladech řízení jak je uvedeno ve výroku II., neboť žalované, ač ve věci procesně úspěšné, v řízení náklady nevznikly.