21 C 281/2021-29 — Městský soud v Brně

Žalobou z 15. 11. 2021 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako nesplaceného zůstatku úvěru, poskytnutého žalovanému [právnická osoba], která pohledávku za žalovaným následně postoupila žalobkyni. Žalovaný namítal, že pohledávka nebyla platně postoupena, že nebyla prověřena jeho úvěruschopnost a navrhoval zamítnutí žaloby. Z jednání se žalovaný omluvil, a bylo proto jednáno v jeho nepřítomnosti. Z níže uvedených listinných důkazů vzal soud za prokázán tento skutkový stav: Dne 8. 3. 2005 uzavřeli žalovaný a e [právnická osoba] smlouvu o povoleném debetu na účtu, na základě které mohl žalovaný čerpat úvěrové prostředky do výše sjednaného debetního zůstatku na svém běžném účtu. Debetní zůstatek byl sjednán ve výši 25.000,00 Kč s úročením 13 % ročně. Žalovaný se v čl. IX. smlouvy zavázal splatit debetní zůstatek vždy nejpozději po uplynutí 180 kalendářních dnů, přičemž do výše sjednaného limitu mohl čerpat finanční prostředky opakovaně. Podle čl. I, bod 3 smlouvy bylo možné na žádost klienta měnit výši povoleného debetu s tím, že žádost se považovala za akceptovanou bankou okamžikem umožnění čerpání povoleného debetu ve změněné výši. Z potvrzení [právnická osoba] (právní nástupkyně původní banky) vzal soud za prokázáno, že limit debetu byl postupně navyšován a do dne 31. 7. 2006 na 35.000,00 Kč, dne 16. 1. 2007 na 40.000,00 Kč, dne 15. 9. 2008 na 90.000,00 Kč a naposledy dne 16. 11. 2010 na 157.000,00 Kč Součástí smlouvy byly všeobecné podmínky banky, produktové podmínky pro úvěry ve formě přečerpání na běžném účtu a ceník produktů a služeb. Z výpisu z účtu vzal soud za prokázáno, že žalovaný čerpal dne 29. 4. 2019 částku 100.000,00 Kč převodem, čímž do té doby kladný zůstatek na účtu převedl do debetu - 96.001,62 Kč – 180 denní období pro čerpání debetu tak započalo běžet uvedeným dnem a mělo skončit 25. 10. 2019. V průběhu tohoto období žalovaný dále čerpal různé částky, z větších položek 14. 5. 2019 částku 55.000,00 Kč, 29. 8. 2019 částku 5.000,00 Kč a 17. 9. 2019 částku 10.000,00 Kč, přičemž záporný zůstatek jeho účtu až do 30. 9. 2019 nepřekročil sjednaný limit 157.000,00 Kč. Ke dni 25. 10. 2019 nebyl debetní zůstatek splacen (žalovaný uhradil v průběhu 180 denní období od 29. 4. 2019 pouze částku 15.000,00 Kč, a k 31. 10. 2019 po připočtení úroků z úvěru činil záporný zůstatek na účtu - 158.069,75 Kč. Banka přípisem z 24. 8. 2020 úvěr zesplatnila a nárokovala jeho jednorázovou úhradu, přičemž ke dni 12. 8. 2020 činil debetní zůstatek na účtu žalovaného - 155.183,34 Kč a úroky z úvěru 31.138,44 Kč s tím, že se jednalo o úroky, připisované vždy k poslednímu dni v měsíci tak, jak vyplývají z výpisu z účtu. Smlouvami o postoupení pohledávek postoupila banka pohledávku za žalovaným nejprve [právnická osoba], a.s., která pohledávku dále postoupila žalobkyni; žalovanému bylo první postoupení oznámeno přípisem z 23. 10 2020, druhé pak přípisem z 26. 1. 2021, přičemž oběma byl současně vyzván k úhradě dluhu. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, přičemž s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále o.z.) posoudil nárok žalobkyně podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013. V řízení bylo prokázáno, že e [právnická osoba] uzavřela s žalovaným úvěrovou smlouvu dle § 497 an. zákona 513/1991 Sb. obchodní zákoník (dále obch. zák.) a zákona 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný plnil sjednané podmínky čerpání úvěru formou debetního zůstatku na účtu, přičemž postupně docházelo k navyšování limitu čerpání finančních prostředků dle čl. I, bod 3 smlouvy. V dubnu a květnu 2019 pak žalovaný čerpáním debetního zůstatku ve výši minimálně 155.000,00 Kč započal dnem prvního čerpání, tj. 29. 4. 2019, sjednané 180 denní období, po jehož uplynutí byl povinen zajistit na účtu alespoň nulový zůstatek. Toto období uplynulo 25. 10. 2019, k uvedenému datu byl na účtu žalovaného stále záporný zůstatek, který k 31. 10. 2019 činil - 158.069,75 Kč. Banka proto v souladu se smlouvou a § 506 obch. zák. od smlouvy odstoupila a nárokovala úhradu celého zůstatku úvěru. Výše dlužné jistiny a úroku z úvěru odpovídá smluvnímu ujednání a vyplývá z výpisu z účtu žalovaného. Pokud žalovaný namítal, že pohledávka nebyla řádně postoupena, tato skutečnost je pro přiznání nároku žalobkyně zcela irelevantní, neboť postoupení pohledávky se týká osoby věřitele, nikoliv dluhu jako takového, a případné neplatné postoupení pak znamená pouze povinnost postupník a postupitele se mezi sebou vypořádat. Žalovaný však poté, co je mu původním věřitelem oznámeno postoupení pohledávky, je povinen plnit nástupnickému subjektu v osobě věřitele. Rovněž námitka žalovaného ohledně prověřování úvěruschopnosti nebyla soudem akceptována, neboť smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona 321/2001 Sb., který prověřování úvěruschopnosti vůbec neukládal, stejně jako obchodní zákoník jako obecný právní předpis, nadto byla smlouva uzavřena žalovaným s bankou, která pro něj vedla účet, žalovaný po dobu čtrnácti (!) let plnil veškeré povinnosti z uzavřené smlouvy, a je tak zřejmé, že banka i v souvislosti s navyšováním limitu pro debetní zůstatek brala v úvahu s ohledem na znalost poměrů žalovaného, jak vyplývaly z účtu, který pro něj banka vedla, reálné možnosti žalovaného při plnění závazků ze smlouvy. Z výpisu z účtu navíc vyplývá, že žalovaný povolený debet přečerpal po sobě následujícími výběry ve výši celkem 170.000,00 Kč, na plnění svých povinností uhradil pouze 15.000,00 Kč; velmi dobře si tak musel být vědom své povinnosti debet dorovnat ve sjednané 180 denní lhůtě, stejně jako výše záporného zůstatku na účtu. Soud tak má zato, že banka postupovala s veškerou odbornou pečlivostí, kterou na ní lze vyžadovat, když žalovaný po řadu let své závazky ze smlouvy plnil, banka mu umožnila několikrát navýšit limit debetního zůstatku a neplnění povinností žalovaného k úhradě debetního zůstatku lze datovat do časově úzkého období od dubna do září 2019, kdy žalovaný poslední úhradu provedl 17. 9. 2019, a poté zcela rezignoval na plnění svých smluvních povinností. Soud proto s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je namístě žalobě zcela vyhovět, a rozhodl proto, jak je uvedeno ve výroku I, přičemž žalobě bylo vyhověno i pokud jde o úrok z prodlení (§ 1970 zákona 89/2012 Sb., vládní nařízení 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení). Podle § 142 odst. 1 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád byl žalovaný jako procesně neúspěšný účastník zavázán k úhradě nákladů řízení, sestávajících ze soudního poplatku 7.760,00 Kč a z nákladů právního zastoupení dle vyhlášky 177/1996 Sb. o odměnách advokátů za čtyři úkony (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby a účast u jednání) po 7.340,00 Kč, včetně čtyř režijních paušálů po 300,00 Kč a 21% DPH v částce 6.417,60 Kč celkem 44.737,60 Kč. S ohledem na to, že soud opominul vyzvat žalobkyni k úhradě soudního poplatku, uložil tuto povinnost výrokem III. (§ 4 zákona 549/1991 Sb. o soudních poplatcích).