48 C 134/2021-33 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 16. 9. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 2.000 Kč. Žalobkyně uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne 24. 11. 2015 uzavřena smlouva o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] jejíž součástí byly i všeobecné obchodní podmínky právního předchůdce žalobkyně. Žalovaný nehradil řádně a včas cenu za poskytované služby, proto právní předchůdce žalobkyně od smlouvy odstoupil. Žalovaný po skončení smlouvy právnímu předchůdci žalobkyně nevrátil pronajaté příjímací zařízení, a to [právnická osoba] PVR HDD USB READY, za což následně po žalovaném požadoval zaplacení smluvní pokuty ve výši 2.000 Kč, kterou žalovaný neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. V souladu s § 115a o.s.ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. 4. Na základě předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. 5. Mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne 24. 11. 2015 uzavřena smlouva o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo]. Žalovaný podpisem smlouvy stvrdil, že se seznámil a souhlasil mj. i se všeobecnými obchodními podmínkami právního předchůdce žalobkyně a že tyto jsou mj. součástí smlouvy. Žalovanému bylo dne 25. 11. 2015 na adrese [adresa žalovaného], předáno do pronájmu zařízení STB KAON HD KCF-SA ([číslo]). V samém závěru smlouvy je pod písm. f) smlouvy uvedeno, že žalovaný prohlašuje, že„ se zavazuje uhradit smluvní pokutu dle ceníku, pokud nevrátí pronajaté přijímací zařízení včas a v pořádku (7.4 a 7.5 Podmínek)“. V čl. 7 a 7.5 všeobecných obchodních podmínek právního předchůdce žalobkyně je pak uvedena povinnost vrátit do 7 dnů po ukončení smlouvy pronajaté příjímací zařízení poskytovateli služeb, a to řádně a včas. V čl. 7 podmínek je pak stanoveno, že v případě nevrácení pronajatého zařízení řádně a včas, může být zákazníkovi naúčtována smluvní pokuta dle ceníku. Její výše 2.000 Kč je pak stanovena v ceníku právního předchůdce žalobkyně účinného od 2. 11. 2015. Žalovaný nehradil řádně a včas cenu za dodané služby, což vyplývá z vyúčtování právního předchůdce žalobkyně ze dne 15. 4. 2016, ze dne 15. 6. 2016, ze dne 15. 8. 2016, ze dne 15. 9. 2016, ze dne 1. 10. 2016, ze dne 1. 12. 201 a dále z výpisu z klientského účtu žalovaného. Právní předchůdce žalobkyně od smlouvy ke dni 20. 11. 2016 odstoupil, o čemž žalovaného zpravil dopisem ze dne 8. 11. 2016 a současně ho vyzval k vrácení pronajatého zařízení do 4. 12. 2016 a upozornil ho na skutečnost, že nevrátí-li do uvedeného data pronajaté příjímací zařízení, může mu být naúčtovaná smluvní pokuta ve výši 2.000 Kč. Žalovaný své povinnosti nedostál, a proto byl k jejímu splnění vyzván opakovaně dopisem ze dne 12. 12. 2016. Následně bylo dopisem ze dne 18. 3. 2019 žalovanému oznámeno, že v mezidobí došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobce. Žalovaný žalobci smluvní pokutu neuhradil, a to ani po zaslání předžalobních upomínek ze dne 18. 3. 2019 a ze dne 1. 6. 2020 zaslaných žalovanému doporučeně na adresu [adresa žalovaného]. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba není s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, důvodná, a proto ji zamítl. Ústavní soud v tomto nálezu zcela jednoznačně dovodil, že v rámci spotřebitelských smluv nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné, tedy listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis. Opačný postup je tak v rozporu se zásadou poctivosti. V praxi se tato zásada projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvlášť jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný, např. smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmí být nevýrazně menší, než okolní text, nesmí být umístěn v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. I ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmí sloužit k tomu, aby do nich často v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíš uniknou, např. ujednání o smluvní pokutě. Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. 7. V daném případě s ohledem na postavení stran smlouvy přitom není sporu, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 24. 11. 2015 je smlouvou spotřebitelskou ve smyslu § 1810 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Právní předchůdce žalobkyně při jejím uzavírání a plnění jednal v rámci své obchodní a podnikatelské činnosti, vystupoval tedy jako podnikatel, zatímco žalovaný takto nejednal a vystupoval v daném závazkovém vztahu jako spotřebitel. Z obsahu smlouvy je zřejmé, že žalovaný podepsal toliko jen smlouvu samotnou, nikoliv pak všeobecné obchodní podmínky či ceník právního předchůdce žalobkyně. Žalobkyně opírá svůj nárok na žalovanou částku o ujednání uvedené pod písm. f) smlouvy. V daném ujednání zcela absentuje jak samotná výše smluvní pokuty, tak i uvedení konkrétní povinnosti, za jejichž porušení se žalobce může smluvní pokuty domáhat. Ze smlouvy ani není zřejmé, co konkrétně se rozumí tím, že účastník zařízení nevrátí včas a v pořádku. Na takto sjednané ujednání o smluvní pokutě nelze pohlížet jako na smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě, neboť jak samotná povinnost, tak i výše smluvní pokuty je uvedena v jiném dokumentu než je samotná smlouva. Z obsahu samotné smlouvy je pak zcela evidentní, že tato byla uzavřena tzv. adhezním způsobem ve smyslu § 1798 a násl. občanského zákoníku. Žalovanému tak byl právním předchůdcem žalobkyně předložen k podpisu hotový text smlouvy, kde se pouze doplňovaly údaje týkající se identifikace žalovaného a jím sjednané služby. Sám žalovaný neměl možnost do textu smlouvy jakkoliv zasahovat a tento nějak ovlivnit. Ujednání o smluvní pokutě musí být uvedeno v textu samotné smlouvy, k níž žalovaný připojuje svůj podpis a musí být sjednáno individuálně, nikoliv způsobem uvedeným v posuzované smlouvě. Samotné ujednání o smluvní pokutě vyvolává svým umístěním a hlavně velikostí písma, jež je na hranici čitelnosti, dojem zcela nepodstatného ujednání, nikoliv tak ujednání, jež žalovaného zatěžuje povinností platit za porušení smluvní povinnosti značně vysokou smluvní pokutu. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že ujednání o smluvní pokutě považuje za neplatné ujednání ve smyslu shora uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu a žalobu v celém rozsahu zamítl, když dospěl k závěru, že závěry prezentované v citovaném rozhodnutí jsou zcela aplikovatelné na projednávaný případ. 8. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř. podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný měl ve věci plný úspěch a měl by tak právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu však, že žalovanému žádné náklady řízení v tomto směru nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.