49 C 117/2022-18 — Městský soud v Brně

Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 675 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení v částce 32,27 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný se dne 31. 10. 2019 přihlásil jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence, tím mu vznikla povinnost platit televizní poplatek v částce 135 Kč měsíčně. Žalovaný tento poplatek nezaplatil za období květen 2021 – listopad 2021, tj. celkem v částce 675 Kč. Žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, marně. Žalovaný se k žalobě – ač k tomu soudem vyzván - nevyjádřil. Vzhledem ke skutečnosti, že v tomto řízení byly splněny podmínky ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., když rozsudkem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč, postupoval soud v souladu s ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. Rozsudek tedy obsahuje pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a občanského soudního řádu. V dané věci dospěl soud k závěru, že žaloba je zcela důvodná. Žalovaný se přihlásil jako televizní poplatník 31. 10. 2019. Vzhledem k tomu, že žalovaný nedostál své povinnosti, stanovené zákonem č. 348/2005 Sb. (§ 7 odst. 2) a nesplnil svoji povinnost nejpozději vždy do 15. dne každého kalendářního měsíce zaplatit televizní poplatek, když nesplnil svou poplatkovou povinnost za období květen 2021 – listopad 2021, dluží tak žalobci částku ve výši 675 Kč. Vzhledem k tomu, že dluh nebyl uhrazen ve lhůtě splatnosti, je žalovaný povinen platit úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Vzhledem k tomu, že žalobce se domáhal zaplacení úroku z prodlení pouze v kapitalizované částce 32,27 Kč, soud mu – vázán žalobním petitem – přiznal úrok z prodlení pouze v této výši. Soud z uvedených důvodů žalovaného zavázal k povinnosti dle výroku I. tohoto rozsudku. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce tří dnů. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v řízení plně úspěšný, náleží mu proto plná náhrada nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 400 Kč, a náhradě hotových výdajů za dva úkony – předžalobní výzva k plnění, podání ve věci samé – žaloba, po 100 Kč, tj. celkem v částce 200 Kč podle ustanovení § 2 odst. 1 vyhl. č. 254/2015 Sb. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 600 Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). K nákladům za zastoupení žalobce advokátem soud dodává, že náklad vynaložený žalobcem na zastoupení advokátem v projednávané věci nepovažuje za účelně vynaložený (k tomu srov. ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.), neboť žalobce je subjektem financovaným z veřejných rozpočtů a předmětem řízení v projednávané věci je naprosto typová záležitost – zaplacení televizních poplatků. Soud zde rovněž odkazuje na závěry Ústavního soudu uvedené v odůvodnění nálezu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/2012, který dovodil, že u subjektu typu České televize lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů. S odkazem na výše uvedené tedy soud žalobci náhradu nákladů za právní zastoupení nepřiznal, neboť nejde o náklady potřebné k účelnému uplatňování práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario).