55 C 173/2021-29 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 14. 8. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 303 Kč s příslušenstvím a částku ve výši 2.000 Kč. 2. Žalobu odůvodnil tím, že dne 10. 7. 2014 uzavřel právní předchůdce žalobce (společnost [právnická osoba]) a žalovaná Smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] (dále jen jako„ Smlouva“), jejíž součástí byly i Všeobecné obchodní podmínky právního předchůdce žalobce. V rámci této Smlouvy byl sjednán rovněž pronájem příjímacího zařízení, a to konkrétně [anonymizována čtyři slova] PVR HDD USB READY* ([číslo]) za cenu ve výši 50 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že žalovaná neplatila řádně a včas ceny za poskytnuté služby elektronických komunikací, právní předchůdce žalobce od Smlouvy dne 18. 10. 2017 odstoupil. Žalovaná neuhradila právnímu předchůdci žalobce vyúčtované ceny za pronájem přijímacího zařízení v celkové výši 303 Kč a po ukončení smluvního vztahu pronajaté příjímací zařízení nevrátila, proto žalobce po žalované požaduje i zaplacení smluvní pokuty ve výši 2.000 Kč. Žalovaná (ačkoliv písemně upomínána) dlužnou částku žalobci dosud neuhradila. 3. Žalovaná se k nároku uplatněnému žalobou nevyjádřila. 4. V projednávané věci provedl soud dokazování listinnými důkazy, z nichž zjistil následující skutkový stav. Právní předchůdce žalobce (společnost [právnická osoba]) a žalovaná uzavřeli dne 10. 7. 2014 Smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] (dále jen jako„ Smlouva“). Smluvní strany se dohodly, že součástí Smlouvy jsou i Všeobecné obchodní podmínky právního předchůdce žalobce a Ceník. Jako objednané služby byly mimo jiné uvedeny: Zapůjčení set-top boxu, pronájem modemu ED2 0 a pronájem telefonu. Konkrétní typy zařízení nejsou v Zakázkovém listu ze dne 11. 7. 2014 uvedeny. Příjímací zařízení [anonymizována dvě slova] HD [anonymizováno] ([číslo]) bylo poté žalované dodáno dne 15. 6. 2015 na adresu [ulice a číslo] Brno. V závěrečné části Smlouvy je pod písm. f) velmi drobným písmem na hranici čitelnosti uvedeno, že žalovaná„ prohlašuje, že se zavazuje uhradit smluvní pokutu dle ceníku, pokud nevrátí pronajaté přijímací zařízení včas a v pořádku (7.4 a 7.5 Podmínek)“. V ustanovení čl. 7 a 7.5 Všeobecných obchodních podmínek bylo upraveno, že je nutné, aby účastník do 7 dnů po ukončení smlouvy vrátil poskytovateli pronajaté přijímací zařízení, a to nejen včas, ale i v pořádku. V ustanovení čl. 7 Všeobecných obchodních podmínek bylo poté upraveno, že v případě nevrácení pronajatého zařízení řádně a včas, může být zákazníkovi naúčtována smluvní pokuta dle ceníku. Právní předchůdce žalobce vyúčtoval žalované dne 1. 8. 2017 (se splatností dne 20. 8. 2017), dne 1. 9. 2017 (se splatností dne 20. 9. 2017) a dne 1. 10. 2017 (se splatností dne 20. 10. 2017) mimo jiné částku ve výši 50 Kč (za pronájem [anonymizováno] HD USB-PVR), ve výši 50 Kč (za pronájem modemu ED2.0) a ve výši 1 Kč (za pronájem telefonu). Dopisem ze dne 18. 10. 2017 právní předchůdce žalobce od Smlouvy odstoupil, současně byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 2.246,81 Kč a ke vrácení pronajatého zařízení. Žalovaná byla k vrácení pronajatého zařízení vyzvána i dopisem zástupce žalobce ze dne 23. 1. 2018. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 31. 1. 2019 mezi společností [právnická osoba] jakožto postupitelem a žalobcem jakožto postupníkem byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovanou. 5. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací dle ustanovení § 63 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, na základě níž se žalobce zavázal poskytovat žalované služby elektronických komunikací a žalovaná se zavázala za tyto služby hradit poplatky. 6. Žalobce dle žalobních tvrzení požaduje po žalované zaplacení částky v celkové výši 303 Kč jakožto cenu za pronajaté zařízení. Je nutno upozornit, že mezi podstatné náležitosti nájemní smlouvy patří závazek pronajímatele přenechat věc nájemci k dočasnému užívání a závazek platit za toto užívání nájemné. Žalobce však v tomto směru nesdělil soudu ničeho o tom, jaká byla dohoda o nájmu příslušných movitých věcí, o jaké konkrétní movité věci se jednalo (kdy tyto nejsou specifikovány ani ve Smlouvě, ani v zakázkovém listu ze dne 11. 7. 2014), jaká byla dohoda o výši nájemného a jak žalobce vůbec k jednotlivým položkám nájemného dospěl. Z listin předložených žalobcem nelze obsah nájemní smlouvy dovodit, neboť není zřejmé, na jakou dobu měla být smlouva o nájmu uzavřena, jaké konkrétní věci (označené tak, aby nebyly zaměnitelné s jinými věcmi) byly předmětem nájmu, kdy byly tyto žalované přenechány a jaké bylo sjednáno nájemné. Tyto skutečnosti žalobce nesdělil soudu ani na základě výzvy a poučení soudu dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 realizované v rámci jednání konaného dne 12. 1. 2022. Soud tedy žalobu v částce ve výši 303 Kč s příslušenstvím pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního ve výroku I. tohoto rozsudku zamítnul. 7. Pokud jde poté o nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2.000 Kč, soud dospěl k závěru, že žalobě v této části nemůže být i s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 vyhověno. Soud je toho názoru, že předmětný nález je použitelný i na ujednání o smluvní pokutě v projednávané věci. Ústavní soud v tomto nálezu zcela jednoznačně dovodil, že v rámci spotřebitelských smluv nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné, tedy listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis. V daném případě přitom není sporu, že Smlouva je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen jako „občanský zákoník“), neboť právní předchůdce žalobce při jejím uzavírání a plnění jednal v rámci své obchodní a podnikatelské činnosti, zatímco žalovaná při jejím uzavírání a plnění nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Právní předchůdce žalobce tedy v tomto závazkovém vztahu vystupoval jako podnikatel a žalovaná jako spotřebitelka. Jak přitom vyplývá z předložené Smlouvy, připojila žalovaná svůj podpis toliko na samotnou Smlouvu, nikoliv i na všeobecné obchodní podmínky a na ceník právního předchůdce žalobce. Pokud žalobce odkazuje na ujednání obsažené ve Smlouvě (písmeno f), zde není žádným způsobem uvedena částka, již má žalovaná v případě práva vzniku na smluvní pokutu uhradit a nelze tedy na takové ujednání pohlížet jako na smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě. Dále je nutno zdůraznit, že předložená Smlouva byla uzavřena adhezním způsobem ve smyslu ustanovení § 1798 a násl. občanského zákoníku, tj. žalované byl předložen předem vytvořený text, do kterého se vypisovaly pouze údaje o zákazníkovi a zaškrtávaly se poskytované služby. Žalovaná tak neměla v zásadě možnost text Smlouvy jakýmkoliv způsobem ovlivnit, a soud uzavírá, že ujednání (obsažené toliko ve všeobecných obchodních podmínkách), které ji zatěžuje povinností plnit značně vysokou smluvní pokutu, je ujednáním, které by s ohledem na nároky kladené na druhou smluvní stranu, mělo být sjednáno individuálně, tj. zahrnuto (nejen co do základu, ale i výše) ve smlouvě samotné, a to navíc nikoliv takovým způsobem, jako se stalo v projednávané věci, kdy předmětné smluvní ujednání nemá dostatečnou velikost písma, je ve výrazně menší velikosti, než okolní text, a je umístěno v oddíle, který vzbuzuje dojem nepodstatného charakteru. Soud tedy předmětné ujednání o smluvní pokutě považuje i s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 za neplatné a žalobu i v této části ve výroku I. tohoto rozsudku zamítnul. 8. Vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč bez ohledu na příslušenství, postupoval soud při odůvodnění rozsudku podle ustanovení § 157 odst. 4 o.s.ř., tedy tak, že v odůvodnění rozsudku uvedl pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení. 9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná měla ve věci plný úspěch a měla by tak právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu však, že žalované žádné náklady řízení v tomto směru nevznikly, rozhodl soud tak, jak je ve výroku II. tohoto rozsudku uvedeno.